Nějaké hlášky...

Jednoho krásného večera jsme s Kiki dávaly do kupy nějaké hlášky:)

Kiki přemítá: No, kolik bych chtěla mít dětí... Jedno určitě ne. Dvě je málo. Tři, to je takový ohraný. Čtyři, jo, to je akorát. To je hezký číslo. Pět už je trapný.

Kiki ségra: No, hlavně, že ty jsi ta pátá:D

Bára s Kiki (Kikiny tábor) hrály hru, kde si jedna myslí osobu a druhá hádá pomocí otázek na ano/ne, kdo to je:

Kiki: Je to žena?

Bára: Ano.

Kiki: Je mladá?

Bára: Ne.

Kiki: Je stará?

Bára: Nooo, víc než to... Je mrtvá.

Kiki: Božena Němcová.

Bára: Ano.

Následoval desetiminutový výtlem z toho, že Božena Němcová je mrtvá:D

Noční rozhovor s Kiki ve stanu ze spaní:

Kiki po mně flákla mohutný polštář (který mi vytrhla zpod hlavy), na kterém jsme spaly obě. "Hele vem si to jo?!"

Zuzka: Co to je?! Já to nechci.

Zuzka si lehla a po pár sekundách ji polštář začal ultra tlačit. "Co s tim mam dělat asi nee?!" a flákla polštář co nejdál od sebe - to jest k našim nohám...

Zuzčin spánek pokračoval...

Kiki si najednou uvědomila, že pod sebou nic nemá, a tak si vzala polštář od nohou zpátky, nyní pouze pro sebe. Zuzka strávila zbytek noci na polštářku 10x10 cm s opicí (vlastně to je sob, ale to je detail).

:D:D

Když jsme tohle psaly, Kiki přemítala nahlas: Ale co se dělo ještě ten večer?

Zuzka: Mam psát?

A Zuzka píše: "Ale co se dělo ještě ten večer?"

Kiki: Tak co se dělo, volí?

Malý průvodce slovníkem Kristinčiných tvarů od slova vůl (seřazeno podle vzniku):

1. Volíčku!

2. Volíku, volí!

3. Volíču!

4. Volun! (toto není první pád, přičemž byste si mohli myslet, že pátý pád je volune!. Toto je skutečně pátý pád:D)

5.  Volunde!

6. Volendu!

7. Volíčenko!

Tyto výrazy se většinou pojí s větami směřujícími na Zuzanku:D

Zuzka: Někdy mě napadá, že bych se chtěla narodit v jiný době. Nemyslim jako v budoucnosti, ale v minulosti. Třeba nějaký patnáctý století.

Kiki: Nebo třeba ještě před letopočtem.

Zuzka: To bys z toho ale nic moc neměla.

Kiki: Hm... Byla bych židka.

Zuzka: No když už, tak snad židovka ne?:D