Tak teda jo...

Už jste mi tu psali, že bych se mohla zase ozvat. Máte pravdu, zase jsem našla trochu chuti psát na blog, ačkoliv nic veselého ani vtipného to asi nebude.

Minulé pondělí jsem se po čtrnácti dnech a kousek vrátila do školy. Bylo mi jasné, že když nejsem schopná dohonit učivo ani z dvou dnů absence, z dvou týdnů to bude záhul. Od nějakých spolužáků jsem si předem trošku zjistila, co se kdy píše, kdy se zkouší... Já ale stejně měla všechno učení ve škole ve skříňce - jak chytré. V tu středu před tím, než jsem onemocněla, jsem si ve škole říkala: "Tak si to učení vezmu domů zítra." A zítra bum, bolest v krku, kašel... Týden nemoci, pak Mildova nehoda. Mezitím jsem školu jaksi nenavštívila, a to ani pro věci. Takže jediné, co jsem teď mohla udělat, bylo se takhle preventivně připravit na nejhorší.

Nejhorší to nebylo, ale skvělé taky ne. První hodina byla volná, tak jsem doháněla na pc cvičení z psaní na klávesnici. Druhá hodina byla aplikovaná matematika a fyzika, bylo to náročné, ale měla jsem štěstí, protože jindy celkem nekompromisní učitelka mi nechala úkol na příští týden, nikoli na příští hodinu (úterý). Potom nějaké další předměty, mezi nimi i fyzika, ze které jsme tu hodinu měli psát test, přesně z toho, na co jsem nebyla, ale učitelka to odložila na příští týden (tzn včera a nic jsem tam nenapsala). Bála jsem se i toho, že se mnou budou chtít mí spolužáci něco řešit, povídat si, a tak dál... Protože to o Mildově smrti se tam mírně rozneslo. (jedna spolužačka má mamku na BC). Jí to ale vůbec nemám za zlé, nevadí mi to. Pořád lepší, když to tak nějak aspoň někdo ví od někoho jiného, aspoň u pár lidí odpadnou otázky typu: Kdes byla? Ses flákala co? I když takové taky zazněly.

Ale nakonec to bylo s lidma docela v pohodě, ti, co věděli, mě nechali být a ti, co nevěděli, se nechali umlčet odpovědí "chřipka" nebo tak něco.

Týden uběhl, napsala jsem si pár testů, učitelé mi je neklasifikovali, dokonce mi i nabízeli, že se nemusím psaní testu zúčastnit. To jsem odmítla, aspoň to zkusím, aby věděli, že se snažím. Okopírovala jsem si téměř všechny sešity a oběhla učitele nejdůležitějších předmětů. Pátek se mi obzvlášť povedl, nechala jsem se pod tlakem intuice vyzkoušet z matiky a mám jedničku. Chemie se taky zdařila, učitelka nakonec byla vstřícnější než jsem čekala. O víkendu jsem dodělala všechny resty, úkoly a podobně, a tohle pondělí jsem už nastoupila do školy jakž takž připravená. Jenže přišel ten test z fyziky, do kterého jsem nenapsala ani čárku. Uvidíme jak to bude s klasifikací.

Večer byla prodloužená, docela se mi to líbilo, akorát se na mě tanečník v půlce vybodnul, že jde na pivo a už ho to nebaví. Asi jsem ho v nějakém tom předešlém článku moc přechválila, což? No nic, řekla jsem si, že se s ním nebudu zatěžovat a zatančila si s Péťou, která se tam přišla s maminou podívat:)) Působily jsme asi zvláštním dojmem, jedna holka se snaží učit druhou klučičí kroky a ani jedna to neumí, ale na konec jsme si pěkně zatančily.Vtipnější bylo, když jsme šly spolu do promenády a Péťa poznamenala, že se v roli pána cítí jako debil, tak jsme se jednoduše prohodily... :-D

Taky tam byla jako vždy Kiki. A taky její sestra Míša s manželem Honzou, ale ti tam byli poprvé. Super bylo, že jsou oba skvělí tanečníci, a když se později do mumraje zapojili, vypadalo to fantasticky. Vytvořilo se kolem nich místo a nejen my jsme užasle koukali:)

No a dnes byla škola taky celkem fajn, oběhla jsem další dva učitele, vzala si domů učení... A když jsem přijela dom, měli jsme tu velmi překvapující návštěvu:) Teda ona sama nebyla překvapující, ale opět jsme zjistili, jak je ten svět malej. Povím o tom třeba jindy, třeba vůbec, tenhle článek je už moc dlouhý, aby pobral ještě další vysvětlování:)