Linkový autobus do školy a ze školy. Jízda v přecpaném voze městské hromadné dopravy. Nebo chůze centrem města kolem půl třetí. Taková ta místa, kde je hodně lidí a většinou každý spěchá ... No, nic pro mě. Jsem z toho většinou otrávená (teda až na linkáč, na ten nedám dopustit, vždy se tam krásně vyspím), unavená a už se těším domů na svůj klídek.
Zapadám potom mezi ty ostatní, zabšklé spěchající obličeje. Nemám ráda, jak hromada lidí jde na Americké na červenou a je jim to jedno. Nemám ráda, jak do sebe vrážejí a někam se tlačí. Ale sama také spěchám - chci totiž odtamtud být co nejdřív pryč.
Včera jsem se po tom prodírání se městskou džunglí pohodlně usadila na svém oblíbeném místě v autobuse. Přede mnou seděla jedna paní od nás z vesnice. Je moc milá od pohledu. Dívala jsem se, jak zdraví své známé, kteří nastupovali do autobusu, vždycky je obdaří svým milým úsměvem, a jim to udělá hezčí den. Jak se usmívá na ty, co nezná, a i jim to udělá hezčí den. I mě to dělá hezčí den. Když mi někdo, je jedno jestli ho znám nebo je to někdo cizí, daruje úsměv jen tak.
Tak málo úsilí úsměv vyžaduje a tolik radosti udělá. Proč ho nepoužívám častěji? Nejen pro své přátele a pro svou rodinu... Ale hlavně pro ty cizí, uspěchané lidi, kteří se po těžkém dni ženou domů a nebo mají před sebou ještě spoustu práce. Možná by je jeden malý úsměv přiměl zastavit se, podívat se kolem sebe a zamyslet se. A třeba by pak obdarovali svým úsměvem dalšího náhodného kolemjdoucího.
Tak jsem se rozhodla že to zkusím. Že budu kolem sebe šířit úsměv a třeba to někomu pomůže. Že možná dokážu primitivním pohybem svalů vnést do všedního zmatku nějakou radost.
Dnes jsem šla ze školy. Nespěchala jsem. Na přechodu jsem počkala, až se okolo provalí dav uspěchanců, kteří by to nestihli, kdyby minutu počkali na zelenou. Když se rozsvítila zelená a vyvalil se další dav, při přecházení se podařilo navázat oční kontakt s jednou postarší paní. Usmála jsem se na ni... A když jsme už jsme byly úplně u sebe, prudce do mě vrazila ramenem. Otočila jsem se a chtěla se omlouvat, ale paní se ani neohlédla a zmizela v davu.
Ach jo. Pro dnešek to vzdávám. Jsem naivní, když si myslím, že můžu přimět byť jedinou osobu zpomalit. Udělat radost. Však ono to asi jde, jen to nesmím tak rychle vzdávat. Zítra to zkusím znovu. Snad se to povede.
Jo a ještě něco...
:-)
Taky se usmívám když čtu Tvůj blog...
OdpovědětVymazatSkvělý, že píšeš! A jak!
Máš pravdu, že bychom si měli rozdávat více úsměvů, a že je to moc důležité a dokáže to zlepšit člověku den... Ale někdy je to opravdu těžké.
Budu to zkoušet s Tebou... :-)
:)
OdpovědětVymazatKruh Radosti
OdpovědětVymazatPrednedávnom zabúchal akýsi dedinčan na kláštornú bránu. Keď brat vrátnik otvoril ťažké dubové vráta, dedinčan mu s úsmevom ukázal nádherný strapec hrozna. „Brat vrátnik,“ povedal dedinčan, „vieš, komu chcem darovať tento najkrajší strapec z mojej vinice?“ „Azda opátovi alebo niektorému otcovi z kláštora.“ „Nie Tebe!“ „Mne?“ brat vrátnik sa od radosti začervenal. „Ty ho chceš darovať naozaj mne?“ „Áno, tebe, lebo si sa ku mne vždy správal ako priateľ a pomohol si mi, keď som ta o to požiadal. Preto chcem, aby ta tento strapec trochu potešil.“ Jednoduchá úprimná radosť, ktorá zažiarila na tvári brata, ožiarila aj dedinčana. Brat vrátnik uložil strapec hrozna tak, aby ho mal stále pred očami, a obdivoval ho cele dopoludnie. Bol to skutočne nádherný strapec. Zrazu sa mu zrodila v hlave myšlienka. „Prečo by som ten strapec nezaniesol opátovi, aby som trochu potešil aj jeho?“ Vzal strapec a zaniesol ho opátovi. Opát sa naozaj potešil. Spomenul si však, že v kláštore je starý chorý brat, a povedal si: „Zanesiem mu ho a určite sa mu trochu uľaví.“ A tak sa strapec opäť presťahoval. Ale neostal dlho ani v cele chorého brata. Chorý si myslel, že strapec môže urobiť radosť bratovi kuchárovi, ktorý sa denne potí pri sporáku, a a tak mu ho poslal. Brat kuchár ho však dal bratovi kostolníkovi (aby urobil trochu radosti aj jemu) a kostolník ho daroval niekomu, kto si tiež myslel, že bude dobre dať ho ďalej. A tak strapec putoval od brata k bratovi, až sa vrátil k bratovi vrátnikovi (aby mu priniesol trocha radosti). Tak sa uzavrel kruh radosti.
Nečakaj, že začne niekto iný. Dnes si na rade ty, aby si otvoril takýto kruh radosti. Často stačí malá, maličká iskierka, aby vybuchla ohromná nálož. Stačí iskra dobra a svet sa začne meniť.
Láska je jediný poklad, ktorý narastá, keď sa rozdáva. Je to jediný dar, ktorý sa zväčšuje, čím viac z neho uberáš. Jediný podnik, v ktorom spolu s výdavkami narastá zisk. Daruj ho, odhoď ho, rozdaj na všetky strany, vytras všetko z vreciek, vysyp z taniera, prevrat pohár a zajtra budeš mať viac ako dnes.
BRUNO FERRERO
:-) :-)
OdpovědětVymazatNesmis to vzdavat s jednim neuspechem.Taky to zkusim..ale aby me nepovazovali za blazna :-)
OdpovědětVymazatAle vim,ze me to vzdycky udela radost kdyz je nekdo veselej a prijemnej...Petra
Ahoj Zuzko,
OdpovědětVymazatmůžu Ti říct z vlastní zkušenosti, že to funguje. Třeba ta paní měla nějaký problém, možná jí to pak i mrzelo :). Takže kdykoli si vzpomeneš tak :) :) :)
Hezký den. Vlaďka
Ahojda Zuzko,dekuju,prave se usmivam:) bylo by fajn kdyby bylo vic lidi co premysli jako ty. Míša z Trebek
OdpovědětVymazatMilá Zuzko! Píšu poprvé, čtu Tě občas, ale přiznávám, že u mamky na blogu jsem denně :o).
OdpovědětVymazatVíš, že jsi úžasná?! A nejspíš jsi sdědila po mamce umění psaného slova :o)).
Dnes se pokusím obdařit alespoň své okolí více úsměvy...
Kačule