Prokrastinace aneb odkládání věcí na poslední chvíli

Odstartovala to skupina na facebooku. Přečetla jsem si o tomto problému nějaké články a docela mě překvapily. Údajně tímto problémem trpí 40 % studentů. Řekla bych, že 40 % je ještě optimistické číslo. Upřímně přiznávám, že mezi tyto případy také patřím.

Například minulý týden. Nahromadilo se mi několik důležitých věcí ve škole. Šlo o čtyři předměty - matematika, technické kreslení, fyzika a chemie. Všechno to ale vyvrcholilo v jeden den a to ve středu.V úterý jsem skončila ve škole v půl třetí, nicméně zůstala jsem tam do pěti. V informačním centru (ve studentském slangu ícéčko) je dokonalý klid na učení. Několik počítačů u oken a uprostřed stoly. Krom velkých přestávek je tam takové to krásné studiahodné ticho. Tak jsem se tedy v ícéčku připravovala na test z fyziky.

Poté jsem si to namířila k tátovi. Nevěděla jsem, čím začít. Začala jsem tedy s výkresy.Co se týče technického kreslení, tam se můj problém s prokrastinací projevuje asi nejvíce. Šlo o pár výkresů, míchání barev či tak něco. Ty první byly zadány už někdy v prosinci. Přinesla jsem je v únoru a bylo mi řečeno, že jsou hnusné. Tak tedy od znova a pokud možno hezky. Míchala jsem barvy od půl šesté do půl deváté nepřetržitě. Zítra je poslední možnost je odevzdat, pokud z toho chci vyváznout bez pětky. Sice jsem na to měla čtyři měsíce, avšak čas jsem si našla až dnes večer (= dřív se mi nechtělo). Jak typické.

Poté jsem se vrhla na chemii. Zachránila mě spolužačka, která mi vyfotila a poslala mé chybějící zápisky. Další půlhodinu jsem věnovala ztmavování a zvyšování kontrastu těchto poněkud nekvalitních (avšak velmi hodnotných!!!) fotek. Poté jsem si udělala stručný přehled na osm papírů. Z důvodu podtrhávání a soustředění se na estetickou stránku jsem tím strávila asi dvě hodiny, aniž bych aspoň trochu vnímala to, co píšu. Nicméně i toto bylo velmi důležité, protože z hezky upravených zápisků se učí daleko lépe než z čmáranic (potvrzeno pečlivým desetiletým výzkumem - doporučuji!).

Je jedenáct hodin a mě začíná hrabat. Dělám si první kávu. Chvíli koukám do zápisků, piju kávu. Další půlhodinu věnuji skládání puzzlů s otcem. Samozřejmě za účelem rozběhat mozkové závity! Táta jde spát. Já jdu na chemii. Začínám si to pamatovat. Dávám si studenou sprchu a druhou kávu. A teď matematika, zítra mě čeká čtvrtletní práce. Počítám, počítám a počítám, až se dostávám na druhou hodinu ranní. Nakonec se podívám ještě na chemii a fyziku, a ve tři hodiny ráno uklízím učení. Než po sobě uklidím tu spoušť po temperách a všech papírech se škrtanci a mylnými výpočty, je půl čtvrté a konečně ležím.

Tohle bylo výjimečně. Ještě nikdy jsem se neučila takhle do noci - jen jednou (zase ty výkresy) asi do půl třetí. Můžu si za to úplně sama. Tak to dopadá, když člověk odkládá vše na poslední chvíli. Na čtvrletku z matiky jsem se mohla učit dva týdny dopředu. Výkresy jsem mohla mít dávno hotové, nebo by stačilo udělat každý den jeden. Chemii jsme měli oznámenou týden dopředu a fyziku dva dny dopředu. A stejně jsem to všechno dělala v úterý večer.

Články o prokrastinaci mě uklidnily. Zjistila jsem, že v tom opravdu nejsem sama. Sice bylo strašně unavující učit se takhle dlouho, ale překvapivě to mělo velmi pozitivní výsledky. Z matematiky jsem měla jako jediná ze třídy jedničku. Z chemie taktéž za jedna, plný počet bodů. A to jsem v noci už nabyla dojmu, že fakt nevím o co jde. Z fyziky 3+, kterou jsem si tento týden opravila na 2, a z výkresů 2.

Takže mohu jen potvrdit, že stres a termín vás vyburcují k neuvěřitelným výkonům.

Není to zas tak špatná "nemoc" :)

_______________________________________________________

"Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří, a hned máš dva dny volna."