Poděkování opravdovému příteli

Dnešní článek bude trochu odlišný od těch ostatních. Bude to takové poděkování jedné, pro mne velmi důležité osůbce. Vím, že můj blog čte tato osůbka ráda a zajímalo by mě, jestli se v tomto článku pozná...

Je to člověk, který se občas bojí vyslovit svůj názor před ostatními. Je to člověk, který má potíže s poznáváním nových lidí. Bojí se nových situací. Bojí se, jak to všechno zvládne.

Je to však osoba upřímná a zároveň citlivá. V soukromí řekne, co si myslí, ale umí to říct tak, že to nezraní. Maximálně upozorní. Ranit nechce, nikdy. Je to osoba opatrná, rozvážná a přemýšlivá.

Je to taky trochu trdlo s šíleně okouzlujícími a kouzelně šílenými nápady a s obrovskou chutí vrhat se do nich po hlavě. Je to trdlo otevřené všemu novému, každé bláznivé výzvě, je to to správné trdlo.

Je to ale hlavně člověk, který, ač se sám topí v nemilosrdných depresích, je vždycky schopen vytáhnout z deprese mně. I když sám svádí krutý boj se slzami, dokáže vykouzlit úsměv na mé tváři. Ačkoliv má svého smutku plnou hlavu i srdce, dokáže vždy sejmout ze mně část mého.

Je to člověk, který se vykašle na všechna pravidla, aby podal příteli ruku a zvedl ho ze země. 

Je to osoba moc krásná. Navenek i uvnitř. Je to osoba překypující láskou a empatií. Je to osoba, která zvedne telefon a napíše mi povzbudivou zprávu, aniž by jakkoliv věděla, že je mi zle. Je to osoba, která se zeptá: Jak se cítíš? a dávno to ví.

Je to člověk, který si tohle všechno o sobě nemyslí, protože má bolestně nízké sebevědomí. Je to osoba, která se ve svém mínění o sobě strašně mýlí. Je to trdlo, protože neví, jak úžasná je.

Ano, jsi to ty, Péťo ...

Mám tě moc ráda.