Nevím už přesně, jak se to vlastně odehrálo, ale slovo dalo slovo, korunky se sešly, a já vyrazila v úterý v osm večer s bandou prváků na cestu do studené Normandie.
Příběh je to dlouhý.
V úterý stojím v sedm večer před školou. Nezvyklé. Je už tma a po čase se začínají tvořit hloučky mladých lidí s bágly, kufry a rodiči. Autobus měl dorazit na půl osmou, dorazil však o něco později. Zklamání z čekání bylo ihned potlačeno dětinským nadšením z vysokého monstra, které se dostavilo na zastávku u školy. Patrový autobus.
My všichni mladiství jsme se mohli přetrhnout, abychom byli nahoře. Báli jsme se, že nebude místo. Že někdo bude muset být dole, proboha, to by byla katastrofa. Všichni jsme se zoufale cpali, hlava nehlava, kufr nekufr. Člověk by řekl, že jakožto starší budu i rozumnější, ale kdepak. Nakonec to dopadlo tak, že jsme byli všichni nahoře - a mnozí seděli sami (i já). Učitelé se projevili jako vychytralí stratégové - dole jim zůstal jejich VIP prostor a měli tak klid od hlučného osazenstva horního patra.
Nebudu vás zatěžovat historkami, co vše se stalo po cestě, protože jsou tu mnohem zajímavější věci. Asi by vás nezajímalo, jak se v autobuse nedá moc dobře spát a jak jsme projížděli Paříží a oni mě ani nevzbudili a musela jsem to udělat sama. Asi by vás ani příliš nezaujalo, že první dva dny jsem nefotila, protože jsem neměla nabité baterky do fotoaparátu.
Ale myslím si, že jsme zažili spoustu věcí, které za zmínku stojí.
Jak jsem uvedla výše, příběh je to dlouhý, budu jej proto psát postupně a rozdělím jej do několika článků. Přeji příjemné počtení :-)
Je suis eté ici l´anée derniére, ma amie :o) Ano, v autobuse se nedá spát ... těším se na report, těším, Normandii dám za pár let taky, jupí jás :o)
OdpovědětVymazatFrancouzsky neumím ani slovo, ani slovíčko, takže té první řádce vůbec nerozumím :-) A na reportu se pracuje, je akorát hrozně obtížné všechny ty zážitky zařadit do určitého dne, protože se všechny slévají. A je také hrozně náročné si k tomu sednout a psát :-)
OdpovědětVymazat