Putování po Francouzsku - den čtvrtý

Poslední dobou jsem moc nestíhala a tak teď, opožděně a s polovinou zážitků v paměti začínám vyprávět o dnu čtvrtém.

Den čtvrtý byl průlomový, protože, jak jsem se již zmínila v předchozím článku, jsem již měla baterky do foťáku. Když nás milí učitelé vykopali z postelí a některé slečny prodělaly úpravy vzhledu, pádili jsme k autobusu a vyrazili na cestu. V plánu byla cesta do Bretaně, která se rozhodně nedala považovat ani za krátkou, ani za zábavnou. Nicméně byl to náš poslední výlet před odjezdem do Paříže a tak jsem si jízdu náležitě užila a celou jsem jí prospala.

Vzbudilo mě pomalé popojíždění autobusu a nezvyklé drncání. Sjeli jsme z dálnice, sjeli jsme dokonce i z kvalitní silnice a sjeli jsme i z nekvalitní silnice. Náš ohromný patrový autobus bezradně bloudil v nějaké malé osadě mezi domečky, jejichž obyvatelé se museli divit přítomnosti takového bílého monstra mezi jejich klidnými zahrádkami. Nicméně poté jsme se napojili zase na nějakou o něco málo lépe vypadající komunikaci a mířili klikatou silnicí k naší první zastávce - opatství Mont Saint Michel.

O této velkolepé stavbě jsem později ve škole psala slohovku, kterou si vám dovolím představit s jedním malým upozorněním: neberte ji moc vážně. Je hodně přepísklá. Ačkoliv plně vystihuje mé dojmy z toho místa, všechny ty metafory a personifikace a přirování nejsou moc můj styl, ale takové bylo zadání. To víte, líčení - přehánět, přehánět, přehánět. Zde je tedy to veledílo:

Když jsem jednoho slunečného, ale chladného dopoledne stanula na nevelkém parkovišti obklopeném snad ze všech stran mořem, zmocnil se mě úžas. Místo, kde jsem se ocitla, vonělo slanou vodou a kolem byl slyšet rozléhající se křik racků. To všechno šlo ale úplně mimo mě. Přede mnou se totiž v hrozivé výšce a mohutnosti tyčilo opatství Mont Saint Michel.

Toto gigantické architektonické dílo leží na odlehlém ostrůvku u bretaňského pobřeží ve Francii. Příliv jej odděluje od okolního světa a odliv zase dovoluje jeho návštěvníkům, aby se dostali až k velkolepému cíli své pouti. Leží pod ním malé, mořem zranitelné parkoviště. Vedle silnice vedoucí ke klášteru si poklidně teče klikatá říčka, jejíž ústí do moře nelze přesně najít.

Gotická stavba, nebo spíš celé město, se rozléhá na mohutném kopci majestátně se vypínajícím z útrob moře. Jsou tu příkré skály, které svým vzezřením varují ty, kteří by se snad pokusili překonat opevnění. Jsou tu také rozličné keře, stromky a jiný nízký porost, který jako by klidnil děsivé poslání skal a vysokých hradeb. A nad tím vším se rozpíná impozantní opatství se skromným a pokorným městečkem při jeho hradbách.

Desítky červených střech, stříšek a přístřešků lemujících zašlé, šedé, ale opatrované zdivo působí pokorně a majestátně zároveň. Jakoby říkaly: samotné jsme nic, ale dohromady jsme vše. Úzká okýnka se dívají na svět skrz prsty, opatrně a obezřetně. Nad členitým městečkem se tyčí kostel s vysokou věží a k němu přilehlé domy. Kostel ochraňuje své malé město pod ním, které zároveň ochraňuje jeho.

Procházka městečkem zanechává v srdci úžas, nutí ho k pokoře a dojetí. Uzounké uličky se starými lampami vedou kdovíkam, příkré schody nebojácně stoupají k srdci celého ostrova. Domy s okenicemi mají malé dvorečky. Je tu dokonce i malý ponurý hřbitov zasazený mezi schodiště a hradební zeď. Jediná široká ulice se stupňovitě klikatí nahoru do svého cíle.

Stanula jsem na rozlehlém dvoře, odkud se dá vidět na míle daleko. Pode mnou se rozprostírá městečko, zahrady a skály obklopené mořem. Za mnou se vyvyšuje věž kostela, tichá jako noc a stejně tak tajemná. Vítr skoro neslyšně ohlazuje stěny stavby a zezdola jsou slyšet racci. Vnitřek opatství je neméně velkolepý. Stropy se klenou vysoko, pilíře svou mohutností potvrzují celkový dojem ze stavby. Čím níže jsme vnitřkem opatství procházeli, tím byly zdi mohutnější, světlo ponurejší a atmosféra tajuplnější. Pozůstalé románské prvky pomalu mizí a nahrazuje je svéráznější gotika se svými lomenými oblouky.

Celá památka na mě působí velmi potemnělým, ale impozantním dojmem. Jako by z ní dýchala nevysvětlená historie, tajemné příběhy a neobyčejné lidské životy. Budova však bude navždy mlčet a svým posvátným tichem a velkolepostí bude udivovat lidstvo navždy.

     

Tak doufám, že jsem vás patřičně dojala, a teď můžeme zase zvesela pokračovat. Když jsme se vrátili zpátky na to malé parkoviště, pokoušela jsem se tam fotit racky (ostatně po celou dobu prohlídky opatství jsem fotila jako divá). Skupinka lidí mě v mé činnosti velmi podporovala a lákala racky na imaginární dobrůtky, aby létali pokud možno na jednom místě. Zachytit se dali jen velmi těžko, nakonec se však povedly fotky - jak se vyjádřil můj kamarád - hodné publikování v National Geographic.

Poté jsme se přesunuli asi hodinovou cestou k přílivové elektrárně. Byla jsem pěkně nasupená, protože mě nechtěli nechat spát v autobuse. Nakonec jsem s otráveným rozespalým ksichtem vyšla do strašlivé zimy. Foukal studený slaný vítr a mě byla vážně kosa. Nebýt hezké fotky vodního víru, lituji, že jsem si neprosadila to spaní v autobuse.

Další zastávkou bylo malé přístavní městečko St. Malo. Dostali jsme rozchod a důrazné varování, že se blíží příliv. Je možnost dojít na dva malé ostrůvky během odlivu, ale při přílivu se tam už dojít nedá, popřípadě dojít zpátky. A ano, to je ten příběh, jak jsem se proběhla bosýma nohama v Atlantiku.

To jsme se totiž s Lenkou, což byla další vášnivá fotografka, za hlasitého smíchu a poznámek na "ty turisty, co dokud se nepoučí, tak tam stejně vlezou, odejdou pozdě a budou muset plavat", odkráčely na jeden skalnatý ostrůvek. Fotily jsme vlny tříštějící se o skály, fotily jsme kameny, skály, a zase vlny. Nevím jak dlouho jsme tam skákaly po kluzkých mokrých kamenech s foťáky v ruce ve snaze ulovit co nejlepší záběr, ale když jsme se navrátily zpět k pláži, namísto písku byla všude voda.

Nejkratší úsek vodní hladiny byl asi dvacet metrů dlouhý. Neochotně jsme si sundaly boty, svlékly ponožky, foťáky zvedly vysoko a jaly jsme se brodit, smějíc se té trapné situaci, ve které jsme se ocitly, zvlášť po vtipkování na účet "těch turistů".

Voda byla asi tak po kolena a dokonce nebyla vůbec studená. Možná za to může golfský proud, možná chladnější ovzduší, možná zvýšená hladina adrenalinu, nevím. Každopádně byla legrace potom všem vysvětlovat, proč máme mokré kalhoty - ale nebyly jsme samy.