Tak. Tento článek bude odlišný. Bude o mně, o mém nitru, o tom, co právě teď v sobě řeším.
Na blogu se moc neotevírám. Není divu. S každým dalším rokem, možná i s každým dalším měsícem se více a více uzavírám do sebe. Ukazovat, kdo skutečně jsem a co skutečně cítím příliš mnoho a příliš mnoha lidem mi nikdy nic dobrého nepřineslo. Stává se ze mně čím dál větší introvert v extrovertovi. Ale dnes to udělám, dnes poruším svou zásadu nikomu se přílišně nesvěřovat a vypíšu se z toho, protože to potřebuju. A možná to nebude dávat moc smysl, takže koho to už teď odradilo, ať radši odejde.
Cítím se neuvěřitelně sama. I když mám kolem sebe rodinu, přátele, někoho blíž, někoho dál, někoho teď, jiného jindy. Čím dál víc pociťuji, že na určité věci člověk prostě musí vystačit sám a těch věcí přibývá. Nevím, jestli si to způsobuji sama tou uzavřeností, nebo jestli to prostě tak je, protože procházím tím nechvalně známým a zároveň nostalgicky opěvovaným obdobím života jménem dospívání.
Je tohle vstup do dospělosti? Zjištění, že člověk je na to zkrátka sám? Vhozen doprostřed krutého neosobního světa jednadvacátého století, urputně se snažíc porozumět mu, najednou ztrácí možnost, nikoli však potřebu, vracet se do bezpečí matčiny náruče.
Ale už to prostě nejde. Už je to příliš formovaná osobnost, z vlastními postoji, názory a zkušenostmi, než aby se schovával pod ochranný štít rodičů. Ne že by to nenabízeli. Ne že by neměl potřebu. Už to zkrátka nejde.
A já jsem na to sama. Ne dneškem. Už déle. Ale dnes to na mě dolehlo ve své plné síle. Sama. To dává svobodu, ale vzbuzuje i obavy. Učiním správná rozhodnutí? Už jsou jenom moje. Vydám se správným směrem? Jak to mám vědět?
Mám rodinu, mám přátele, ale jsem sama. Paradoxně čím početnější je skupina lidí, ve které se nacházím, tím více sama si připadám. Snažím se před lidmi utíkat, abych se dostala blíž k sobě. Občas nevím, kdo jsem. Dnes, když jsem byla chvíli sama doma, potěšilo mě to, že si od všech na chvíli odpočnu. Zahlédla jsem se ale v zrcadle a hlavou mi proběhla myšlenka, která mě samotnou zaskočila: Ale sebe se nikdy nezbavíš.
Cítila jsem se v tu chvíli sama sobě na obtíž. Vypadni! Jenže kdo ze mně zbyde, když i já bych vypadla?
Jsem sama a nerozumím si. Jednou se topím v silných emocích, které nikdo ani nezaznamená, jindy moje kamenná tvář schovává stejně kamenný, apatický vnitřek.
Chybí mi láska. A ne jen ta partnerská (i když ta taky). Ale i rodičovská. Chybí mi láska mateřská, kterou bych už tolik chtěla poznat, jako matka. A občas necítím prostě vůbec nic kromě ohromné, tísnivé a bezvýchodné samoty.
Ahoj Zuzi,
OdpovědětVymazatdočetla jsem do konce, možná bych jen ... napsala pár věcí, které mě při čtení napadly.
Samota je prevít, je lepší naučit se mít ji ráda, protože se jí nezbavíme, někdy tam prostě je. Že se cítíš sama je jednak dáno tím, že tam někdo prostě chybí, a Tvůj (a smekám před ním) přístup k věcem, že se se vším popereš sama, protože mámu třeba zatěžovat nemůžeš, musíš být silná, když ona to má taky těžký (znám ho dobře, jenže s tátou, my zase nemáme mámu), Tě do té samoty v duši tak trošku hází. Nebudu to dělit na procenta, ale pořád to není tolik, jako prostě fakt, že už JSI velká, ještě ne dospělá, ale vidíš na konec toho tunelu, už jsi skoro venku, a tenhle stup je nejhorší. Balancuješ mezi pocitem plné zodpovědnosti v klidu, a jednou bys dala nevíšco za to, abys byla malá holka,a víš, že to nejde, možná se za ten pocit stydíš, protože sis vždycky apriori říkala, že všechno zvládneš...
Že Ti chybí láska partnerská a rodičovská, je pro situaci, ve které ses ocitla, a nejen Ty, spousta dalších jindy a jinde, téměř typické. Víš, absence lásky partnerské je jednak podvědomá obrana hlavy proti tomu, že druhá polovina by na všechno chtěla být sama ... a potom je to prostě tak ...stádium, které mají všichni. Jenomže ti z nás, kteří nejsou citliví a přemýšliví jako Ty, to shrnou do věty, že jim nikdo nerozumí. Taky mi to chybí, strašně. Protože ve vztahu ochutnáš, jaké to je, nebýt sama duševně ani jinak, a máš díky tomu pocit, že se líp něco zvládne, máš lepší pořádek aspoň v něčem. Tak se drž, myslím na Tebe a vím, vím, vím, jen to teď neumím dostatečně popsat ...
Láska mateřská? Proč mně chybí taky? Zuzi, nejsme náhodou my ženský, co? (To je normální, neboj, to je zase ten blbej stup.)
Držím Tě. papa
Zuzi, jo, to je ta dospělost. To zjištění, že jsme na to sami. A je to dobře. A všichni děláme občas špatná rozhodnutí, ale není třeba se toho bát. Jen je třeba být připravená to případně nějak napravit. Nikdo ti nikdy nebude rozumět líp než ty sama. Jen se učíš přemýšlet jinak.
OdpovědětVymazatSvět není krutý. Stávají se smutné věci, věci, které ubližují a bolí. Je to normální a přirozené. Stávají se i hezké věci. Lidi se rodí a umírají, někteří dřív, jiní později. Potkáváme a ztrácíme věci, myšlenky, naděje... Tak to prostě je a tak to prostě má být.
Jenom to, co je uvnitř nás, to nás nikdy neopustí, tak se o to musíme starat.
Laura
Ahoj Zuzko,
OdpovědětVymazatnaprosto přesně si vybavuju tu zoufalost, když mi to došlo.
Byla jsem pár měsíců v Anglii jako au-pair, děti mě štvaly, bylo mi smutno a nadávala jsem si, proč nejsem doma u malýho bráchy (bylo mu 13) a u rodičů místo mordování se s cizíma lumpama. Přijela jsem domů, všichni mě rádi viděli, ale vlastně o mě nikdo nestál, nikdo za mě nemohl žít můj život a rozhodovat se. Prořvala jsem týdny... a pak jsem došla k tomu, že když chci být jednou sama mámou, musím, totiž chci mít školu, něco být, něco umět a pak žít docela normální život. Jela jsem tam na půl roku znova, naučila se trochu anglicky, pak doma dodělala školu, manžel, první dítě... :-) Ne, bylo to naprosto děsný procitnutí, ale moc mi to dalo, uvědomila jsem si, že nemám potřebu prchat do pouště nebo do hor a roky cestovat na blind, jak jsem to svým způsobem záviděla hrdinkám v knížkách.
Moc držím palce, ať si směr sama ujasníš. Jsi sama se svým životem, ale vždycky je moc fajn mít za sebou mámu, tátu i ty prťavce. Vlastně čím dál tím lepší, aspoň pro mě.
Hladím a sílu ode mě.
Cífka
Ahoj Zuzi,
OdpovědětVymazatkomentuju tu poprvé, ale na tento článek musím zareagovat. Tímhle jsme si asi prošly všichni, já například loni na den dětí, kdy jsem si uvědomila, že už nejsem dítě, že už se mě tenhle svátek netýká a ani ty problémy, který řeším a se kterýma se musím vyrovnat nemají s dítětem nic společnýho... Jak jsem tehdy toužila se rozběhnout jako dítě a radovat se z letu motýla a svitu měsíčku.. Nemyslet na nic, na vztahy, lásky ani rozchody.. Bylo to hrozný a nedávno, tak na Tebe moc myslím.. Rozumím ti
Klára
Zuzi, dostala jsem se na Tvůj blog přes blog Tvé mamky. Dospívání už mám dávno za sebou, teď mě spíš čeká srovnávat se se stárnutím. Ale ty pocity osamělosti může člověk mít v jakékoli etapě života. Ze své zkušenosti si myslím, že je to takový "pláč" duše, aby na sebe připoutala pozornost. Jsou tací, kteří si to nepřiznají a snaží se tyto pocity přehlušit jinými (vnějšími) aktivitami, místo aby vydali na cestu do svého nitra, k objevování sebe sama. Zpočátku to není nic příjemného, ale když člověk vytrvá a popere se s tím vším, co v sobě skrývá (i sám před sebou), zjistí, že může být i sám sobě dobrým společníkem. A dokáže-li vydržet sám se sebou, pak je dokonale připraven i na partnerství. Mám to štěstí, že mám skvělého muže už přes třicet let. A přesto byla období, kdy jsem si připadala zoufale osamělá. Ale byl to můj problém, nikoli mého partnera, že jsem se tak cítila. Až teprve nemoc mého muže mě dovedla k poznání, že partner i děti jsou nám jen propůjčeni po určitý čas. Je to fajn, mít kolem sebe spřízněné duše. Ale stejně se se vším kolem nás i s tím, co je uvnitř nás, musíme srovnat sami. A tím prvním krokem je to staré omleté "mít rád sám sebe". A druhým krokem je "žít tady a teď" a vážit si každého okamžiku, který nám byl dán. A tohle se snažím si každé ráno a každý večer uvědomovat. Teď máš zrovna na tohle téma rozečtenou Barbaru de Angelis, Tajemství okamžiku. Napsala i knihu Tajemství harmonie. A v Coelhovi určitě najdeš taky hodně inspirace. Ostatní Ti už napsali všichni přede mnou. Přeji Ti hodně krásných okamžiků na cestě sebeobjevování. Ariana
OdpovědětVymazatNahlidla jsem pres blog Tve mamy. Obcas zajdu, kdyz resim nejake sve problemy a ty me pohlcuji. U nas se nikdy moc o problemech natoz o jejich reseni nemluvilo, jen se zametaly pod koberec a delalo se ze nejsou. Ty pocity o kterych pises: nejsi v tom ani sama ani divna... jen jako dite to clovek neresi a spoustu veci si neuvedomuje. U nas to bylo tak ze diky rozvodu rodicu jsem "dospela predcasne". Snazila jsem se nezatezovat, neotravovat. Tiha narustala, deprese taky stejne jako pocit ze jsem k nicemu a nepotrebna. Po odkryti vsech tech nanosu zustala otazka: Jake to vlastne je, kdyz ma clovek sam sebe rad. Kdyz si nerika: vypadni. Nebo nenavididm se, nebo jsem tak hnusna....nebo jsem k nicemu... je mozne libovolne dosadit cokoliv. Do kolektivu jsem nikdy moc nezapadala, vzdycky jsem byla spis sama za sebe, zahrabana v knizkach.. a pripadala si divne ze nezapadam. Az v daleko pozdejsim veku mi doslo ze je to vlastne v poradku, ze to ze jsem odlisna muze me okoli i obohatit, nicmene ze ja se potrebuju mit dost rada na to, abych to ustala. A ta laska ktera mi chybela, a ktera by nahradila tu od rodicu a okoli, to byla ta moje vlastni k sobe same. Takze dneska bych rekla: dospelost je zodpovednost sama za sebe, i druhe, ale je treba najit rovnovahi a v prvni rade je potreba se mit rad/a. Projevi se to tak ze se daji srovnat pocity k dobrym kamaradum nebo rodine a pak k sobe samotne. To byl alespon u me zakopany pes. Podrazela jsem si sama nohy vic nez bylo nutne. Tedy ono neni nutne si je podrazet vube :-)To co jsi napsala me inspirovalo k napsani meho prispevku. Mozna ze k necemu rovnez nekoho inspiruje. Jarka
OdpovědětVymazatAhoj Zuzi,teprve dnes reaguji na tvůj článek,ale nedalo mi to a chtěla bych tě podpořit.
OdpovědětVymazatPo vlastních dětech jsem toužila snad od patnácti.V osmnácti,kdy jsem už dva roky chodila se svým nynějším manželem,jsem se dokonce odhodlala kvůli tomu zajít do poradny pro rodinu.Že vím,že jsem mladá,že musím dokončit školu...ale že opravdu toužím mít rodinu,dítě.Dívali se na mě tehdy dost divně,zklamali mou důvěru,ale řekli mi přece jen něco,co mi pomohlo a čím se od té doby řídím:během celého našeho života jsme stavěni na rozcestí,musíme volit mezi kroky,které třeba navždy změní náš život.A máme právo udělat třeba i nelogické rozhodnutí-ale je třeba vzít na sebe i jeho důsledky.A protože vždycky v té chvíli zvažujeme všechna pro a proti,podle svého nejlepšího svědomí,nesmíme si pak nic vyčítat,i když později ukáže,že jsme zvolili špatně.V té chvíli jsme se totiž snažili udělat to nejlepší.A tohle se dá aplikovat na všechny situace v životě,je v tom schované i to "mít se rád"-z chyb se poučit,ale nepeskovat se za ně víc,než je nutné.
Obdivuju,jak jsi citlivá a zodpovědná a přeju ti hodně štěstí.
P.S.:vdávala jsem se nakonec ještě při studiu,ve dvaceti,po čtyřletém vztahu,s manželem jsme 15 let a máme 3 děti.A přitom si tenkrát moje spolužačky ťukaly na čelo:-) Tina
Nádherně napsané..Ano, mám 3 děti, manžela a i já se často cítím sama... Držím Ti palce...
OdpovědětVymazat....milá Zuzi, dobře Ti rozumím. Byly doby, kdy jsem se cítila zoufale sama uprostřed lidí. Jednoho dne jsem našla nejdražší poklad na světě a především smysl života. Teď už vím, že nikdy nejsem a nebudu sama. Vím, že Bůh mně miluje takovou, jaká jsem a že mně nikdy nezradí a neopustí. Když mi bylo nejhůř, přečetla jsem si tyto verše z Bible v knize Izaiáš, ve 40. kapitole - "Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti."
OdpovědětVymazatNevěřím v evoluci, věřím, že člověk je stvořen Bohem s určitým místem ve svém nitru, které může zaplnit jen On sám. Dokud toto nepochopíme a nepozveme Ho do svého života, budeme cítit tu prázdnotu a samotu o které jsi mluvila.
Moc si Tě vážím za to, jaká jsi a přeji Ti, abys našla to, co hledáš.
Hanka
Ahoj Zuzi,překonáš to! Pokud bychom Ti mohli nějak pomoci, dej vědět. Však víš.........Děd Vševěd
OdpovědětVymazat