Výlet ve třech

Nevím, co mě to dneska popadlo, ale dostala jsem nápad vzít nejmladšího bratra, protože žádný jiný spolurozenec tady stejně momentálně není, a jít se s ním projít. Ven totiž skoro nechodíme, jednak protože je zima a jednak protože od října do března je prostě vždycky někdo nemocný. Ale teď bylo docela krásně a tak jsem popadla Karla, tenisky, jeho tenisky a máminu zrcadlovku.

Malý výlet do okolí se ukázal jako bezvadný nápad, pročistila jsem si hlavu a zamazala kalhoty, nadýchala se čerstvého vzduchu a tak podobně. Navíc bylo docela fajn jít se jen tak projít po dvou měsících strávených většinou v posteli.

Celou cestu nás doprovázel Kokeš (mimochodem, nedávno jsme zjistili, že Kokeš je vlastně ona, ale jelikož už ho máme nějaký ten pátek, pořád o něm mluvíme v kocouřím rodě). Nenechal se odehnat ani odradit neustále pronásledujícím tříletým záškodníkem a kráčel s námi vytrvale dál. Fotila jsem hodně a často a sourozenec mě stíral poznámkami typu: Už jsi mě vyfotila, né? To stačí!, načež se vyškrábal na větší kámen u cesty a žádal: Vyfotíš mě na tom kameni, když jsem sem tak pěkně vylezl, šejó Zuzi?

Jistěže. Cvak, cvak, ještě jednou, tááák, trošku se prosím tě otoč, bezva, no ty seš krásnej, super. Zapózoval jako zkušený fotomodel a loudali jsme se dál s černým mňoukajícím přízrakem plížícím se křovím okolo cesty.

I došli jsme k našemu lesíku a rozhodli jsme se pokračovat malou lesní cestičkou zahalenou do listí místo po rozbité silnici vedoucí do polorozpadlé vesnice asi tři kilometry od nás. V lese jsem fotila častěji, a protože jsem se občas s tím foťákem někde zasekla, Karel uznal, že musí přebrat velení a osvědčil se i coby praktický navigátor:

"Teď bysme to mohli tady oběhnout, šejó Zuzi."

"Já to tady takhle pseskočím a ty běž tudy, jó, a potkáme se."

"Hele Kokeš jde jinudy, já jdu za ním, jó?"

"Tady je úplný sníh. Měli bysme to ladši obejít."

Loudali jsme se po lese a Florentu jsme nepotkali (zde musím zabrousit do let minulých a vysvětlit, kdo nebo spíš co je Florenta - na jednom místě u této lesní cestičky byl na větvi jakéhosi keříku napíchnutý obal od sušenek, nesoucí honosné, již zmíněné jméno Florenta, a vždy když jsme s Mildou chodili touto cestou, zdravil jí a říkal: Nazdar Florento, jak se dnes daří? Takhle napíchnutá tam chuděra byla několik let, až se divím, že to vydržela, a my jí nikdy nesebrali, ač jsme odpadky v lese občas sbírali, ale Florentu nikdy, protože ta už tam patřila a my jí vždycky zdravili), zkoušela jsem fotit "úplný sníh", který ještě někde zbyl, a zelené mechy kontrastující s ním. Je vidět ten přelom, jak se příroda pomalu chystá na jaro, ale ještě úplně nepřišlo; jak předpokládá jeho brzký příchod, nebo spíš návrat, ale ještě nechce vystavovat křehčí rostlinky nebezpečí březnových výstřelků. Zkrátka bylo nádherně. Slunce svítilo a zbylý sníh se leskl a třpytil, mechy měly až šťavnatě zelenou barvu, ptáci zpívali nádherné melodie a jinak ticho a jen naše kroky, a občas vzteklé kočičí zamňoukání, zvlášť při hře, kterou Kája vymyslel:

"Kokeši, já ti nechci ublížit! Podívej Zuzi, Kokeš si myslí, še ho honím, ale já ho nehoním, to je jenom taková hla, víš Zuzi, jakoše budu honit Kokeše!"

Kokeš pro to neměl porozumnění, protože pro něj to vyšlo nastejno, a tak si pro svou pouť lesem vybíral stezky, po nichž se člověk nikdy dobrovolně nevydá, prodíral se houštím a křovinami a důvtipně se schovával za stromy, ale malý záškodník ho vždycky našel a pronásledoval, dokud jsem ho nezavolala zpátky k sobě:

"Kájo, neutíkej tak rychle a tak daleko! Zastav se."

"Já se nemůšu zastavit, ono to samo běží, víš?"

Na kopci vynalezl další geniální hru. Nasbíral do náruče co nejvíc malých šišek a házel je dolů ze strmé stráně. Pak hru upgradeoval a házel šišky po Kokešovi.

Kokeš ale přežil a dokonce se nám po boku vrátil i domů - kdo by to byl řekl, že hrdá kočka se ještě vůbec přiblíží k bydlišti takového tyrana. Když jsme stáli přede dveřmi, Kája ohlásil, že to tu poznává, a tvářil se u toho velmi zmoudřele.

Asi mu čerstvý vzduch taky prospěl.