O křiku

Existuje snad zbytečnější nepříjemnost, než když jeden ječí na druhého?

Jen jedna krátká úvaha, která se mi právě honí hlavou. Nic světoborného nečekejte. Mám prostě jen potřebu se vypsat, podělit se o tu myšlenku, o ten otazník, co mi visí v hlavě a nechce odejít.

Proč se mu vlastně nikdo neubráníme? Asi nikdo z nás ho nemá rád. Každému je nepříjemné, když je adresován právě jeho osobě. Umí rozplakat. Umí naštvat. Umí přimět duši rezignovat. Umí přinutit seřvaného, aby začal řvát taky.

Přitom je to přece tak jednoduché, mluvit normálně. Máme pocit, že naše stížnosti, nadávky nebo osočování někdo uslyší lépe, když zvýšíme hlas? Myslíme si snad, že aby byl náš názor brán vážně, musíme ho vyjádřit patřičně nahlas?

Je to přece tak vyčerpávající - křičet i křik poslouchat. Tak ničivé. Tak narušující vztahy. Z člověka jindy schopného diplomacie se stává zvíře, jehož jediná obrana i útok jsou vytasené drápy. Ať už se křičí z jakéhokoliv důvodu, vždy to zvedne vlnu odporu. A ten je buď skrytý nebo přiznaný. Třeba když křičíte na děti. Neřeknou vám, ať držíte hubu, ale v tu chvíli vás v duchu nenávidí, ne proto, že si neuvědomují, kde je chyba, ale proto, že se cítí poníženy. Ale leckterý puberťák už vám to možná řekne, protože tu poníženost v sobě umí pojmenovat.

Křik je hrozně ponižující. Křičící se snaží dát nám najevo svou moc. Převahu a povýšenost. Navíc mi přijde, že mezi křikem a fyzickým násilím je tenká, sotva zpozorovatelná hranice. A fyzickým násilím nemyslím pouze facky nebo pěsti, ale i to, jaké fyzické důsledky po obyčejném řvaní seřvaný musí strpět. Jako třeba moje bolest žaludku.

Já osobně snáším křik velmi těžce. Málokdo to ví, protože se tvářím kamenně. Skoro nikdo netuší, že se pak zavřu v pokoji nebo jdu na záchod nebo se odklidím někam do soukromí a musím se pořádně vybrečet, smýt ze sebe všechno to ponížení, smýt ze sebe křivdu, ale i bolest a stud z oprávněných obvinění. Osuším si oči a zpět mezi lidi vyjdu s tváří hrdou či smířlivou, podle toho, jestli mi záleží na urovnání konfliktu nebo ne.

Lidi, prosím, nekřičte na sebe. Je to zbytečné. Je to zraňující. Je to sice lidské, ale pro nás všechny velmi škodlivé. Slibuju, že se budu taky snažit.

Žijme v míru.