Je to tak, končí nám prázdniny, už ve středu. Jsem asi cvok, ale když pominu typické pocity jako počáteční nechuť, otrávenost při vzpomínkách na brzké vstávání a trochu té buzerace, tak se vlastně docela těším.
Budu mít zase totiž co dělat a nebudu páchat blbosti.
Prázdniny jsem celé procestovala a proflákala. Když se mě ptali: A kdes všude byla?, neuměla jsem odpovědět. Všude a nikde, říkala jsem.
Tak jo, byly jsme v naší oblíbené ženské sestavě (já, máma a Klárka) v Babylonu, pak jsem taky byla se žížalou na výletě v Brně, podívala jsem se ještě jednou do Liberce, Poběžovic a spolu s kamarády krotila divou zvěř na táboře. Vlastně pardon, malé indiány. Taky jsem jela poprvé v životě (a naposled) na horské dráze. Podotýkám, že byla pro děti. Tato nešťastná událost se odehrála v jednom zábavním parku v Německu, kam jsme s rodinkou na jeden den zajeli. Vlastně to nebylo až tak hrozné, ale tento zážitek rozhodně nepatří mezi ty, které bych hodlala někdy opakovat.
Holt jsem srab. Ale začala jsem s Martinem lézt po stěně! Doma ne. Tady je moc hladká. Ve Škodaparku, na té horolezecké. Výborné je, že oba dva máme strach z výšek, ale proč ne.
Většinu času (hlavně toho nočního) jsem stejně trávila v čajovně, občas pracovně, většinou polopracovně a stále ještě jako štamgast. Počátkem školního roku doufám, že mé návštěvy budou převážně pracovní a to nejen proto, že ty nepracovní musím omezit.
A ještě mě čeká s Bárou výlet na pár dní do našeho oblíbeného Chorvatska. Budeme tam kazit několika pedogogo-biologům exkurzi svými neznaleckými poznámkami. Pokud nás tedy už na cestě nevykopnou z autobusu.
Jde se do třeťáku a mě z toho bolí zuby.
A taky budu dělat řidičák. To bude legrace.
0 komentářů:
Přidat komentář