Zuzčin blog

Chorvatské moment(k)y

2011-10-01T11:00:00.013+02:00

Baruška

Velký vodopád - Plitvičky

Hra s ostřením

Z lodě - cestou na Brač

Chorvatský platan, říkali biologové

Nějaké mořské zvíře

Slunce xkrát jinak...

Krásná Miri

Zpátky (tok myšlenek)

2011-09-21T10:23:00.002+02:00

Dnes v šest ráno jsme přijely s Bárou a Miri z Chorvatska. Moc jsme si to užily (vlastně i užili). Teď už definitivně končí násilně prodloužené prázdniny a začne zase každodenní rutina v podobě sezení v lavici, poslouchání a předstírání, že poslouchám.

Rok hrozně rychle uplnynul. Touto dobou jsme se zvolna poznávali s novou třídou na vodě (kde nás bylo z nové třídy sedm). Přijde mi to nedávno, a už je to zase rok... Při nedávném pomáhání u maturit jsem si uvědomila, že stejně tak jako minulý školní rok uteče i ten letošní a ten příští a pak... Když se všechno povede, frrr do Brna.

Na dovolené jsem o tom všem docela přemýšlela, protože je člověk vytržen z reality a trochu i z času. Navíc vám parta vysokoškoláků neustále nevědomky připomíná, co vás čeká (a na co se těšíte a čeho se hrozně bojíte).

A vlastně už oficiálně (tvrdě) pracuju - čajuju. Líbí se mi, když se mě někdo zeptá - co děláš? A já řeknu, že jsem čajovnice. Jo! Už fakt.

Každopádně z Chorvatska snad v blízké budoucnosti přibudou fotky (znáte mě), možná sem tam i nějaké to vyprávění.

Děkuju.

Konec flákání

2011-08-29T14:02:00.004+02:00

Je to tak, končí nám prázdniny, už ve středu. Jsem asi cvok, ale když pominu typické pocity jako počáteční nechuť, otrávenost při vzpomínkách na brzké vstávání a trochu té buzerace, tak se vlastně docela těším.

Budu mít zase totiž co dělat a nebudu páchat blbosti.

Prázdniny jsem celé procestovala a proflákala. Když se mě ptali: A kdes všude byla?, neuměla jsem odpovědět. Všude a nikde, říkala jsem.

Tak jo, byly jsme v naší oblíbené ženské sestavě (já, máma a Klárka) v Babylonu, pak jsem taky byla se žížalou na výletě v Brně, podívala jsem se ještě jednou do Liberce, Poběžovic a spolu s kamarády krotila divou zvěř na táboře. Vlastně pardon, malé indiány. Taky jsem jela poprvé v životě (a naposled) na horské dráze. Podotýkám, že byla pro děti. Tato nešťastná událost se odehrála v jednom zábavním parku v Německu, kam jsme s rodinkou na jeden den zajeli. Vlastně to nebylo až tak hrozné, ale tento zážitek rozhodně nepatří mezi ty, které bych hodlala někdy opakovat.

Holt jsem srab. Ale začala jsem s Martinem lézt po stěně! Doma ne. Tady je moc hladká. Ve Škodaparku, na té horolezecké. Výborné je, že oba dva máme strach z výšek, ale proč ne.

Většinu času (hlavně toho nočního) jsem stejně trávila v čajovně, občas pracovně, většinou polopracovně a stále ještě jako štamgast. Počátkem školního roku doufám, že mé návštěvy budou převážně pracovní a to nejen proto, že ty nepracovní musím omezit.

A ještě mě čeká s Bárou výlet na pár dní do našeho oblíbeného Chorvatska. Budeme tam kazit několika pedogogo-biologům exkurzi svými neznaleckými poznámkami. Pokud nás tedy už na cestě nevykopnou z autobusu.

Jde se do třeťáku a mě z toho bolí zuby.

A taky budu dělat řidičák. To bude legrace.

Polské střepy a střípky II. - fotky

2011-06-28T20:24:00.000+02:00

Polské střepy a střípky I. - fotky

2011-06-28T19:55:00.003+02:00

Univerzitní knihovna Krakow

Tržiště

Socha na náměstí v centru Krakowa

Mariánský kostel

Židovský hřbitov

Na hrad Wawel

Pouliční umělec

Polské střepy a střípky III.

2011-06-28T18:46:00.000+02:00

Třetího dne jsme po snídani vyrazili do Wieliczky. V tomto malém městečku, nebo spíš pod ním, leží obrovský a krásný solný důl.

Zde je pár zajímavých faktů o dolu. Víc nemá smysl říkat - fotky řeknou více.

Důl je 327 metrů hluboký a celková délka chodeb dělá něco kolem 300 kilometrů. Veřejnosti jsou přístupná pouze necelá dvě procenta, my prošli podle průvodkyně jedno. Je zařazen mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Za války byl důl využíván Němci pro výrobu válečných zbraní. V dolu se nachází několik velkých síní a kaplí, které jsou prostě nádherné. Ze soli je tam všechno - od dlažby přes lustry až po sochy. Za rok údajně navštíví důl více než milion návštěvníků.

Prohlídka byla moc hezká, vyvedená, dobře připravená (zřejmě dlouholeté zkušenosti) a ani trochu nenudila. Dozvěděli jsme se něco o pověsti, která vypráví o vzniku dolu, také o běžném životě v dole. Průvodkyně byla mladá milá Polka s gramaticky perfektní a výslovnostně roztomile legrační češtinou. Moc se mi líbila ta vůně, svěží vzduch a přítmí. Moci tak jen nemuset tolik spěchat, ulehnout na solnou skálu, zavřít oči a relaxovat...

(Jo a lízli jsme si.)

Polské střepy a střípky II.

2011-06-28T18:33:00.000+02:00

Druhý den se po snídani jelo do Osvětimi. Zatímco běžná prohlídka se dělá tak, že nejdřív projdete jedničku a pak dvojku neboli Březinku, ale my šli přesně obráceně (a jsem za to ráda).

Co se Březinky týče, hrůza a děs. Nebo spíš smrt. Všude. Tak všude, že máte dojem, že jste vlastně taky mrtví. A nejenom smrt. Ale strašně, strašně moc lidského zoufalství a utrpení. Bylo to cítit ve vánku, který tam poletoval a jakoby nic ohlazoval staré rozpraskané zdi baráků. Bylo to cítit z kolejí, které vedou branou přímo dovnitř a umožnily tak více než jednomu milionu mužů, žen a dětí; židů, ateistů i křesťanů poznat absolutní peklo. Bylo to cítit i z jinak celkem roztomilého lesíka vzadu, jehož listy šuměly ve větru a kmeny, jež je živily, zažily všechno.

Bylo mi tam příšerně.

Šest plynových a spalovacích komor. Vše polorozpadlé, zničeno odbojáři i samotnými nacisty. Prach. Nářek. Ano, nářek všech těch lidí, slyšela jsem ho. Zdi, u kterých se střílelo. Místa, kde se umíralo.

Když jsme se po třech hodinách obcházení Březinky přesunuli do Auschwitz (Poláci nemají rádi, když se tomu říká Osvětim - pro ně je to Auschwitz a Osvětim je pouze ona vesnička okolo), s úlevou jsem zjistila, že mám nejhorší za sebou, ale zároveň jsem byla trochu zklamaná.

Co to z toho udělali? Taková komerce!

Ano. Procházíte budovou, kde máte automaty na jídlo, bufet, restauraci, poštu, pohledy s obrázky lágru a upomínkové předměty (!). Procházíte turniketem hlídaným dvěma muži v uniformách na malé nádvoří před samotným táborem. Slavný nápis Arbeit macht frei je zastrčený trochu za rohem. Uvnitř si vůbec nepřipadáte jako v koncentráku. Kolem vás chodí skupinky znuděných školáků, kteří se z dlouhé chvíle buď pošťuchují, honí nebo řehtají. Domy vypadají jako v poklidném anglickém předměstí a tu a tam je vysazený mladý stromek. Co barák, to expozice, fronty Japonců s elektronickým průvodcem a sluchátky na uších. Všude cedule nedotýkat se, nefotit, nechodit. Za mohutnými skly různé předměty.

Vůbec mě to tam neděsilo. Což mě vyděsilo.

Jedna dochovaná spalovací komora byla přístupná veřejnosti. To bylo jediné místo, kde jsem znovu cítila tu smrt a beznaděj. Slyšela ten nářek.

Víc k tomu napsat nemohu. Je mi z toho zle, jen na to vzpomínám. Je mi hrozně líto všech těch lidí.

Polské střepy a střípky I.

2011-06-28T18:12:00.000+02:00

Po několika týdnech neschopnosti a nestíhání jsem se konečně dostala k tomu, abych o tom něco napsala. Beztak si myslím, že více a lépe než moje slova vyjádří atmosféru mého výletu fotky. Ty tu budou taky.

Velký dík patří mojí mámě, která byla tak neopatrná, že mi půjčila svou zrcadlovku. Ta se naštěstí v pořádku vrátila do Čech a já aspoň vím, co si pořídit, až nebudu vědět, co s penězi.

V Polsku jsem nestrávila nějak výrazně dlouhou dobu. Nocleh byl zajištěný na tři noci v Krakově. Tam jsme dorazili první den ráno a aniž bychom se stačili vzpamatovat z té únavné cesty, vypravili jsme se do města objevovat a obdivovat zdejší krásy. Zaujala mě především židovská čtvrť se dvěma velkými hřbitovy. Ten, který jsme navštívili jako první, byl asi impozantnější. Uprostřed rušného a hlučného města se nachází tiché a klidné místo s pečlivě stínící střechou z větví a listů prastarých stromů, zkrze které prosvítalo jen na pár místech slabé sluneční světlo a vrhalo mezi náhrobky poetické stíny. Kolem náhrobních kamenů se vinuly různé druhy zeleně, tvořící tak hustý porost, že místy nebylo pro samotné lístky vidět na nápisy.

Na druhém hřbitově mě zaujal starý židovský zvyk - místo květin pokládat na náhrobky kameny a kamínky, prý to pochází z dob putování pouští, kde nic jiného na ozdobu nebylo a hroby se tak zároveň zatěžovaly, aby nebožtíka neobtěžovala zvěř. Tento zvyk přetrval dodnes a na většině hrobů ty kamínky jsou a přibývají.

Krakov je krásné, zajímavé město. Má v sobě kousek kouzla přímořského městečka, ačkoliv od moře leží docela daleko. Večer to tam voní vlahým vzduchem, lidé se hemží mezi obchůdky a kavárnami, centrem města jezdí kočáry s koňmi pro turisty a kam se podíváte, tam najdete stánek. Neskutečné množství holubů (víc jich možná bylo akorát tak na Náměstí svatého Marka v Benátkách) poletovalo různě kolem a taky kálelo různě kolem.

Jídlo mají dobré, celkem stejné i stejně drahé jako u nás, ale oblečení, boty a doplňky jsou výrazně levnější, čehož jsem využila a svůj šatník rozšířila o klobouk a také o náramek a korále.

Neschopnost

2011-06-07T21:26:00.002+02:00

Uááá, já se nemůžu dohrabat, abych napsala o tom Polsku. Nejhorší je, že čím víc to budu odkládat, tím míň toho pak budu schopna napsat (ach, démon jménem prokrastinace!). A ani teď na to vůbec nemám.

Tak trochu totiž nestíhám, je toho nějak moc. Ve škole samozřejmě doháním co se dá. Výkresy! A jsem chudý chudičký student, nucen odpracovávat si čaj v čajovně, protože... protože chudý student, víte?

Byl by fajn nějakej job. Rozeslala jsem milion mailů na všelijaké pochybné brigády, protože na nepochybnou už dnes nenarazíte. Hm. Třídit odpad v kauflandu každý ráno ve čtyři se mi zrovna nechce, navíc by to časově zasahovalo do mého druhého, jaksi dobrovolného a neplaceného jobu, kde se snaží vymýt mi mozek stavařskýma řečma. Hosteska? Prý možná, ale budu chodit po světě s růžovou parukou a promovat kosmetiku (to teda nebudu). Jen jestli já nejsem spíš hrdá než chudá? Vyučovat autocad. To bych ráda.

Ach jo.

Neschopná.

Furt venku.

Furt v knihách. (Alchymista, Jáma a kyvadlo, Ostře sledované vlaky, Zločin a trest, Krakatit, Alchymista, Alchymista...)

A furt se topím v čaji.

V Plzni u strouhy je nádherně.

Polsko

2011-05-13T22:38:00.000+02:00

Tak jsem se právě vrátila z Polska.

Jím, vybaluju a stahuju fotky do počítače.

Bylo tam krásně. Napíšu o tom - potom.

Víkendový vandr

2011-05-08T22:37:00.000+02:00

Dnes jsem se vrátila z jednoho fantastického, odpočinkově unavujícího výletu. Byl to dvoudenní vandr podél Úteráckého potoka na Plzeňsku. Přimíchala jsem se k tomu před pár týdny a nelituju.

Sice jsme jeli v trochu jiném složení, než bylo původně v plánu, ale to nevadí. Škoda, že Klárka musela zůstat doma kvůli přípravě na státnice. S ní by to bylo určitě ještě daleko lepší. Ale co už, snad jindy.

Složení bylo tedy takovéto: já, mí spolužáci Martin a Martin a jejich kamarádka Terka. Vyjeli jsme v sobotu ráno vlakem. Vystoupili jsme, přestoupili na motoráček, chvilku jeli a pak zase vystoupili. Počasí bylo přenádherné, příroda překrásná a krosna přetěžká. Na první louce taaakhle moc porostlé pampeliškami jsme se rozplácli a hleděli do dáli.

Šli jsme nádhernou krajinou, les voněl jehličím a louky kvítím (oblečení potem a boty bahnem), potoky zurčely a bublaly a ptáci nám do toho úžasně pěli. Měla jsem chuť zapět si také, avšak neučinila jsem tak, protože moje pěvecké schopnosti nejsou zdaleka hodné veřejné produkce.

Další pauzu jsme si dali na Falkenštějně, kde jsme to pojali velice pohodově a dokonce jsem si po obědě (drolící se chléb s paštikou, mňam mňam) dala dvacetiminutového šlofíka na trávě vyhřáté sluncem.

Na další pochod jsem měla tedy dost síly. V plánu byla návštěva zatopeného lomu. K němu vedla poněkud divoká cesta. Tedy vlastně ne, my jsme cestu nenašli, tak jsme si klestili tu divokou svou. Na značenou jsme narazili až o něco později, poté, co jsme zakusili kouzla bažin, nohou poškrábaných od klacků a spálených od kopřiv. Lom ale stál za to, byl fantastický. Takhle čistou vodu jsem dlouho neviděla, tak modrou, průzračnou, a taky takhle studenou a až moc mokrou. Na vykoupání to tedy rozhodně nebylo, nicméně jsme se vykoupali. Můj největší plavecký výkon spočíval ve třech tempech a urychleným během ven z vody z důvodů teplotních, respektive neteplotních. Většinu času jsme pak trávili na vyhřátých kamenech a sušili svá zubožená, studená těla.

Jednomu Martinovi to evidentně nestačilo a skákal do té ledárny pořád. My ostatní jsme místo toho raději sledovali, jak nám vysychá každý centimetr čtvereční kůže a nadávali na chladný větřík.

Po zastávce v lomu jsme pokračovali dál, a to na zříceninu hradu Gutštejn, kde jsem jako malá několikrát byla, tak jsem si rovnou nostalgicky zavzpomínala. Doufám, že ve svém pokročilejším věku už budu schopná ušetřit své děti, popřípadě vnoučata, sentimentálních vzpomínek na doby svého mládí, protože to bych jim opravdu nepřála. Takhle jsem tím trápila pouze Martiny a Terku.

Pod Gutštejem jsme si našli ohniště a zakempili tam. Muži šli ulovit mamuta a my ženy jsme udržovali oheň a upravovaly obydlí. Chlapci se vrátili, ale bez mamuta, načež dostali vynadáno, že nejsou schopni pořádně uživit jeskyni.

Nastlali jsme si pod budoucí lůžka pekelně tlustou vrstvu smrkového jehličí, na to čtyři celty a karimatky, a spalo se nám jako v peřinkách. Já jsem tedy vrchní zmrzlík, takže mi byla trošku zima, ale ne až tak moc, abych si na to tady sáhodlouze stěžovala. Ráno bylo trošku horší, rozehřívala jsem se u ohně zamotaná do deky a s posvátnou hrůzou sledovala onoho otužilého Martina, jak se polonahý oplachuje v potoce.

Po snídani (opět chleba, nečekaně) jsme se vydali dál. Prolezli jsme dva bunkry z druhé světové, prošli se nějakým tím lesíkem, zažili strmé klesání i stoupání. A v tom hle - potok! Jali jsme se najít vhodné místo na další svačinovou přestávku. Přišlo mi, že právě kvůli těmto příjemným pauzičkám se mi to tak líbí. Jenže tu byl malý problém - roztomilá kamínková přírodní miniplážička byla na druhém břehu a na tom našem jen měkká hlína a bláto. Tak jsme se tam tedy naboso přebrodili.

Jenže po svačince se nám už nechtělo máčet si ani nohy, natož boty, nebo ještě hůř - batohy a těla, a tak se ti naši gentlemani rozhodli, že nám postaví lávku. Kdesi za námi vyhrabali nějaké poražené stromky a jali se vymýšlet všelijaké technické vymoženosti, kterým jsme my, ženy z jeskyně, ani trochu nevěřily. Závěrečnou částí přechodu přes potok měl být skok o tyči, respektive o klacku zabodnutém do dna, na druhý břeh. Odhodlávala jsem se asi deset minut a nakonec skočila - naštěstí ne do vody, ale bylo to o fous. Terka na tom byla velmi podobně.

Rozhodli jsme se, že spíš než abychom pořád chodili, tak si takhle občas zablbnem, a když jsme narazili na nádherný jez, nadšení se ještě znásobilo. Skákali jsme pod ním po kluzkých kamenech na ostrůvek a zpátky a pak jsme se tam jen tak váleli a věnovali se různým činnostem - četbě, opalování, a kluci fyzice, protože je čeká zkoušení (dostali vynadáno, že se teď nemají co učit).

Závěrečný pochod na vlak už tak příjemný nebyl, slunce pražilo a my jsme spěchali, abychom to stihli. Vlak nám naštěstí neujel, ale bylo to jen o vlásek. Za nějakou hodinku jsme dorazili na zastávku a motoráček chvilku po nás.

Rozlámaná jsem dosti, spálená taky (koho by napadlo brát si opalovák, ehm), ještě nějaké to klíště by se klidně mohlo objevit, když už, tak už. Hned jak budu mít od Martina fotky, dám je sem, protože ty o tom asi vypoví víc, než moje vyprávění (a máme jich fakt dost).

Jinak zakládám nový šuplík s názvem Cestování, protože jsem zjistila, že cestovatelské zážitky tady mají silnou převahu nad ostatními články, tak je dám všechny pěkně do kupy. Zítra se koneckonců chystám do Polska, tak budu mít zase o čem psát, ale o tom až po návratu.

Cestám zdar!

Za pultem v čajovně

2011-04-30T13:58:00.001+02:00

To jsem se ve čtvrtek odpoledne takhle sešla s Péťou, dopřály jsme si dlouhý pobyt v knihovně (jak si můžete všimnout, můj seznam "Chci si přečíst" vpravo se mírně rozrostl) a pak, když už jsme usoudily, že knih máme víc než dost a lepší vypadnout pozdě než nikdy, přesunuly jsme se do čajovny. Potkaly jsme tam nečekaně Klárku (ehm, nečekané je spíš, když tam Klárka není) s mým spolužákem Martinem, učili se angličtinu. Péťa neměla mnoho času, tak si vypila tři malé nálevy Černého draka a utíkala za svými dalšími povinnostmi. O hodně přišla.

Když jsem se totiž přesunula k Martinovi a Klárce (která musela už taky brzy jít), vyšlo najevo, že druhý Martin, to jest čajovník tam pracující, značně nestíhá. Po Klárčině odchodu se ke mně a spolužákovi přidal jakýsi jeho kamarád. Dostala jsem hlad, ale neměla jsem u sebe zrovna moc peněz a rozšoupnout se s pitou nebo kuskusem v čajovně jsem si nemohla dovolit. Sdělila jsem tedy čajovníkovi, že jsem hned zpátky, skočím si jen do žabky pro něco k snědku. Rovnou mě pověřil, ať koupím rajčata a citrony.

Za pár minut jsem byla i s nákupem zpátky a viděla, že Martin nestíhal ještě víc než předtím. Byl tam sám a čajovna byla plná hostů, kteří si dneska vymýšleli snad ještě víc než jindy. Tak jo. Rozhodla jsem se, že se mu vnutím za pult a trochu mu pomůžu. - Nééé, neblázni, nemůžu přece zaměstnávat hosty! Stejně, za hodinu a půl má přijít Venca, on mi pak pomůže.

Přes jeho výše uvedené protesty jsem se nacpala za pult a dychtivě se ptala, co mám dělat. Povzdechl si a podíval se na lístečky. - Fajn. Takže dvě šíši, tady jedno dvojitý jabko s jasmínem a tady eskander s mátou. Umíš to?

Hmm, ne. Vodnici jsem nikdy sama nepřipravovala (a dodnes ani nerozumím tomu, jak to funguje). Martínek si zase povzdechl, že se mnou mu to bude trvat třikrát déle, než kdyby to udělal sám, ale bylo na něm znát, že je vlastně rád. Nakonec se vysvětlování postupu při přípravě ujal onen mně neznámý kamarád, pro kterého ostatně byla jedna z vodnic. Čajovna - samoobsluha, aneb udělej si sám. Kdyby to věděl Vítek (majitel), asi by docela zíral.

Pak mě povýšili na roznašečku čajů. Pobavilo mě pojmenování boxů - ten, kde jsme seděli my, se jmenuje Olda. Ptala jsem se Martina, proč Olda, a on mi velice rozsáhle vysvětlil, že tam jeden čas visel na obrázku takovej Olda. S tímto jsem se musela spokojit a dál jsem se po původu tohoto pojmenování nepídila. Další box se jmenuje nízký a na lístku s objednávkami se značí Ň. Pak je tam také "okno levý" a "okno pravý". Dva boxy vzadu se jmenují "šíša malá" a "šíša velká", protože pouze tam je oficiálně kuřácký salonek (ale stejně se tam vodnice pálí už všude). A právě na šíše velké se mi stala první pracovní nepříjemnost.

Martin mi podával právě udělaný čaj v konvičce. - A kdyby ti ten chlápek řek, že to chtěl do zhongu, hezky se na něj usměj a omluv se, jo? Já jsem to totiž zvoral.

Výborně. Chlápek si samozřejmě všiml, že jsem mu přinesla čaj v jiném nádobí, než chtěl, a něco protivného ucedil. Usmívala jsem se, jak nejlíp jsem dovedla, ale nezabralo to. Vypadla ze mě jakási omluva a pak jsem já rychle vypadla zpátky k pultu.

Asi za hodinu mých pomocných prací (které zahrnovaly také stříhání lístečků na objednávky) konečně dorazila posila v podobě Vaška. Překvapeně vykulil svá rozverná očka, co tam jako dělám, ujal se své práce a já mohla mít klid, ale na to, abych si šla zase sednout, mě to příliš bavilo. Zrovna jsem si vydupala, že budu mýt nádobí, když přišla Klárka zpátky do čajovny a o trochu dřív, než jsme se prve domluvily, se mě rozhodla vyzvednout a odtáhnout k Francisovi, což je taková roztomilá retro kavárna-hospoda nedaleko. Když mě spatřila u dřezu, vytřeštila zrak a jala se ukřivděně se rozčilovat, že ona tam už přece chodí několik let a ještě jí nepustili k pomáhání!

Každopádně mě to tak bavilo, že tam možná budu v létě pracovat. Vítek o tom vlastně ještě neví, ale já mu to hodlám někdy příští týden oznámit. Brigádnici s velkým zapálením, která tam chce primárně kvůli práci a ne penězům, prý určitě rád zaměstná, tvrdí jeho nadšení kolegové. Tak možná, že tam trošku oživím ten výhradně mužský personál.

Jarní design

2011-04-18T13:24:00.001+02:00

Tak jsem se rozhodla to tu trošku oživit, jarní barvičky a tak. Venku konečně začalo být hezky a já jsem zavřená doma, protože jsem pro změnu nemocná. Do toho se blíží Velikonoce, které tak bytostně nesnáším kvůli všem těm králíkům, kuřatům a vejcím, což jsou jinak celkem roztomilé chutné záležitosti, ale o Velikonocích bych je nejradši neměla vůbec na očích, protože za sebe neručím. Tak vám jenom přeju hezký jaro a zdraví a tak.

Jóga, praxe a čajovna

2011-04-14T11:15:00.000+02:00

Sedím ve škole a mám volnou hodinu a spoustu věcí na práci, do kterých se mi nechce. Nějak mi na hlavu padá hromada imaginárních čtvrtek, prázdných, prázdných a prázdných, jako tichá výčitka, že jsem se na rýsování pořádně ještě ani nepodívala, od dob, co zas chodím do školy. Ale čert vem výkresy.

Minulý týden jsem nechodila do školy. Měli jsme za úkol vetřít se do nějaké (nejlépe stavební) firmy, trochu jim tam narušit pořádek a rozpočet a obohaceni zkušenostmi a zápisy o odpracovaných hodinách se teď v pondělí vrátit do školy. Tak jsem tak učinila. Díky pár kontaktům na pár dalších lidí jsem skončila ve firmě mého kamaráda, kde se celé dny zabývají interiéry, podlahami a dalšími takovými příjemnými věcmi. Tak jsem v pondělí tedy přišla na pracoviště (pozdě) a už mě tam čekal můj vlastní stůl připravený mým vlastním kamarádem.

Jali se mě zaučit v programu nesoucím honosné a známé jméno Archicad, se kterým jsem se zpočátku vůbec nechtěla skamarádit, protože jsem zvyklá na Autocad, který je podstatně jednodušší. V úterý se se mnou začal trošku bavit a ve středu už jsme docela sladěně pracovali. Ve čtvrtek jsem se seznámila s dalším vykutáleným prográmkem a to Art-lantisem, ve kterém se jaksi renderují (to slovo jsem tam slyšela poprvé) 3D soubory z Archicadu. Art-lantis se se mnou nebavil vůbec a dělal mi hrozné naschvály, zvlášť když už jsem si bláhově myslela, že ho ovládám. K odpoledni měl asi chuť si ze mě vystřelit tentokrát legendárně a také to udělal, zasekl se a povídá že neodpovídá, samozřejmě neuloženo. Později jsem nabyla dojmu, že to udělal proto, protože chtěl se mnou trávit víc času - celou práci jsem pak v něm musela renderovat znovu.

V pátek ráno jsem se do práce dokopávala jen velmi těžko, protože mě bolelo v krku, a jelikož už jsem angínově zběhlá, hned jsem tu mrchu poznala. Přemýšlela jsem, co budu dělat, a vymyslela jsem, že se jí zbavím bez antibiotik, psychologicky, troškou sugesce. Nakonec jsem si koupila jen cucací bonbony na bolest v krku a Bioparox, což je sice taky antibiotikum, ale jen lokální, a to jsem ochotná ještě snést. Práci jsem zdárně dokončila a teď už můžu jen doufat, že se bude klientovi líbit. Plánovaný víkend v Chotěboři jsem musela oželet. Nicméně v pondělí při nástupu do školy už jsem o angíně ani nevěděla.

A ještě jsem slíbila, že napíšu o józe - jednoduše řečeno super. Moc se mi líbí ta práce s energiemi, čakrami, dechem a vůbec. Našla jsem to svoje. Včera jsem byla podruhé a jóga mě chytila ještě víc, i když je to, pravda, činnost náročná.

Jinak teď trávím dost času v čajovně (dovolím si o sobě prohlásit, že už patřím mezi tamní štamgasty), což mi přináší velký klid na duši i na těle. Je paráda mít možnost přijít někam, kde je vždycky někdo, kdo vás má rád a kdo s vámi vede třeba i pět hodin filozofické debaty. Domů pak člověk přichází odpočatý, uklidněný, volný a osvobozený, protože nic není z podstaty ani dobré, ani špatné, záleží jen na tom, jak se na to podíváme. Tak se dívám pozitivně a je mi dobře.

Jóga

2011-04-03T18:50:00.000+02:00

Už delší dobu přemýšlím o tom, že začnu chodit na jógu. Pořád jsem ale váhala, hlavně kvůli tomu, že to není prostě jen cvičení a s hinduismem se úplně neztotožňuji. Pak jsem zjistila, že powerjóga jen využívá polohy z klasické jógy a žádné učení vám necpe, ale zase mě tolik neoslovila.

Nejde mi jenom o to cvičení, to je pravda, jde mi taky o meditaci, klid, chvilku v tichu a o samotě, jde mi o to, abych protáhla tělo a vyčistila mysl. Myslím si, že to může být skvělé. Také jsem hledala aktivitu, která nebude odporovat mému poúrazovému klidu (běhání, skákání a ježdění na kole zatím nehrozí), ale aby to zase nebyla žádná flákárna.

Takže jsem trošku brouzdala po netu a našla jsem jógu (nakonec ne power), která mi vyhovuje časem, místem i cenou.

Pokud tedy všechno klapne, ve středu v půl osmé večer zjistím, jak to tedy skutečně je s tím nevinným cpaním hinduismu při nevinném protahování těla.

O křiku

2011-03-14T19:13:00.002+01:00

Existuje snad zbytečnější nepříjemnost, než když jeden ječí na druhého?

Jen jedna krátká úvaha, která se mi právě honí hlavou. Nic světoborného nečekejte. Mám prostě jen potřebu se vypsat, podělit se o tu myšlenku, o ten otazník, co mi visí v hlavě a nechce odejít.

Proč se mu vlastně nikdo neubráníme? Asi nikdo z nás ho nemá rád. Každému je nepříjemné, když je adresován právě jeho osobě. Umí rozplakat. Umí naštvat. Umí přimět duši rezignovat. Umí přinutit seřvaného, aby začal řvát taky.

Přitom je to přece tak jednoduché, mluvit normálně. Máme pocit, že naše stížnosti, nadávky nebo osočování někdo uslyší lépe, když zvýšíme hlas? Myslíme si snad, že aby byl náš názor brán vážně, musíme ho vyjádřit patřičně nahlas?

Je to přece tak vyčerpávající - křičet i křik poslouchat. Tak ničivé. Tak narušující vztahy. Z člověka jindy schopného diplomacie se stává zvíře, jehož jediná obrana i útok jsou vytasené drápy. Ať už se křičí z jakéhokoliv důvodu, vždy to zvedne vlnu odporu. A ten je buď skrytý nebo přiznaný. Třeba když křičíte na děti. Neřeknou vám, ať držíte hubu, ale v tu chvíli vás v duchu nenávidí, ne proto, že si neuvědomují, kde je chyba, ale proto, že se cítí poníženy. Ale leckterý puberťák už vám to možná řekne, protože tu poníženost v sobě umí pojmenovat.

Křik je hrozně ponižující. Křičící se snaží dát nám najevo svou moc. Převahu a povýšenost. Navíc mi přijde, že mezi křikem a fyzickým násilím je tenká, sotva zpozorovatelná hranice. A fyzickým násilím nemyslím pouze facky nebo pěsti, ale i to, jaké fyzické důsledky po obyčejném řvaní seřvaný musí strpět. Jako třeba moje bolest žaludku.

Já osobně snáším křik velmi těžce. Málokdo to ví, protože se tvářím kamenně. Skoro nikdo netuší, že se pak zavřu v pokoji nebo jdu na záchod nebo se odklidím někam do soukromí a musím se pořádně vybrečet, smýt ze sebe všechno to ponížení, smýt ze sebe křivdu, ale i bolest a stud z oprávněných obvinění. Osuším si oči a zpět mezi lidi vyjdu s tváří hrdou či smířlivou, podle toho, jestli mi záleží na urovnání konfliktu nebo ne.

Lidi, prosím, nekřičte na sebe. Je to zbytečné. Je to zraňující. Je to sice lidské, ale pro nás všechny velmi škodlivé. Slibuju, že se budu taky snažit.

Žijme v míru.

O čaji

2011-03-07T18:52:00.000+01:00

Včera večer mě napadlo, že jsem tady úplně zapomněla napsat o jedné mé velké vášni - o čaji.

Moje cesta k tomuto osvěžujícímu a chutnému nápoji byla dlouhá. Poprvé jsem byla v čajovně asi před třemi lety. Byla jsem zvyklá na sáčkované Pickwicky a tak mi to, co jsem tam ochutnala, vyrazilo dech. Upřímně řečeno, byla jsem znechucená. Zkrátka oslazená jahoda s ostružinou to nebyla.

Postupně jsem ale čaji - tomu pravému, čerstvému sypanému čaji - přišla na chuť. Vyvrcholilo to posledním půlrokem, kdy mi přijde, že už se bez něj nemohu obejít. Ať už v čajovně, nebo doma, vždy je to něco víc než pití, je to prožitek, je to rituál.

Hlavně, když si sama připravuji čaj doma. Na to se nesmí spěchat. I příprava je součástí rituálu.

Přivonět si k suchým stočeným lístkům.

Dát vařit vodu na sto stupňů.

Nalít jí do prázdné konvičky, aby se napařila a čajové lístky nebyly vystaveny velkému teplotnímu šoku. Mohly by se spálit.

Dát vařit vodu na sedmdesát pět stupňů.

Znovu si přivonět.

Prohlédnout si lístky.

Odměřit množství a nasypat do napařeného sítka v konvičce.

Zalít a čekat a přivonět a čekat a přivonět...

A pozorovat, jak se rozvíjí.

Můj nejoblíbenější druh čaje je Oolong. Je to tentýž lísteček jako na jakýkoliv jiný čaj zelený nebo černý - rozdíl je jen v přípravě. Oolongům se také říká čaje polozelené nebo modrozelené. Bývají nejvoňavější právě z trojice zelený - polozelený - černý.

A právě teď si vychutnávám svého Černého draka. I když název trochu klame, není to černý čaj, je to klasický oolong, ten nejzákladnější. Chutná báječně a omamně voní. Dostala jsem ho od spolužáků k narozeninám. Bylo to od nich velmi pozorné, protože jsem se asi jen jednou zmínila, že oolongy mám nejradši a taky že mám ráda velké baňaté hrnečky a přesně tyhle věci a jednu kuličku kvetoucího čaje mi přinesli, když jsem ležela v posteli se zlomeninou.

Jak říkám, čaj podle mě není jenom nápoj - je to prostředek, jak se sblížit s lidmi; cesta k meditaci, přemýšlení; je to rituál, při kterém si plně uvědomuji význam slova práce a představuji si, jak tyto lístky někde ve Fujianu poklidně sbírá nějaký muž nebo žena, aby je donesl ke zpracování a pak ke mně, abych si mohla vychutnat jeho chuť a vůni a krásu.

Populární Pampuch

2011-03-05T18:31:00.001+01:00

Tedy aspoň u nás doma. Žádný zahraniční Pacman, kde se dají mrazit příšerky a sbírat nějaké superbodíky navíc, ale pravý český Pampuch bez jakýchkoliv vylepšováků z roku 1993.

To se skoro každý den sejdeme s dětmi u mého notebooku. Pustíme Pampucha a začneme hrát. Tedy já začnu hrát. A oni se pustí do mohutného fandění a povzbuzování. Vždy když už to vypadá, že mě příšerky chytí, ale já jim uteču, ozve se obdivné: Zuzi, jsi hustá.

Od nich snad nemůže být větší pocta než právě tahle obdivná slova. Jsou to moji miláčci, všichni.

Výlet ve třech - fotky

2011-02-28T22:48:00.000+01:00

Výlet ve třech

2011-02-28T22:28:00.002+01:00

Nevím, co mě to dneska popadlo, ale dostala jsem nápad vzít nejmladšího bratra, protože žádný jiný spolurozenec tady stejně momentálně není, a jít se s ním projít. Ven totiž skoro nechodíme, jednak protože je zima a jednak protože od října do března je prostě vždycky někdo nemocný. Ale teď bylo docela krásně a tak jsem popadla Karla, tenisky, jeho tenisky a máminu zrcadlovku.

Malý výlet do okolí se ukázal jako bezvadný nápad, pročistila jsem si hlavu a zamazala kalhoty, nadýchala se čerstvého vzduchu a tak podobně. Navíc bylo docela fajn jít se jen tak projít po dvou měsících strávených většinou v posteli.

Celou cestu nás doprovázel Kokeš (mimochodem, nedávno jsme zjistili, že Kokeš je vlastně ona, ale jelikož už ho máme nějaký ten pátek, pořád o něm mluvíme v kocouřím rodě). Nenechal se odehnat ani odradit neustále pronásledujícím tříletým záškodníkem a kráčel s námi vytrvale dál. Fotila jsem hodně a často a sourozenec mě stíral poznámkami typu: Už jsi mě vyfotila, né? To stačí!, načež se vyškrábal na větší kámen u cesty a žádal: Vyfotíš mě na tom kameni, když jsem sem tak pěkně vylezl, šejó Zuzi?

Jistěže. Cvak, cvak, ještě jednou, tááák, trošku se prosím tě otoč, bezva, no ty seš krásnej, super. Zapózoval jako zkušený fotomodel a loudali jsme se dál s černým mňoukajícím přízrakem plížícím se křovím okolo cesty.

I došli jsme k našemu lesíku a rozhodli jsme se pokračovat malou lesní cestičkou zahalenou do listí místo po rozbité silnici vedoucí do polorozpadlé vesnice asi tři kilometry od nás. V lese jsem fotila častěji, a protože jsem se občas s tím foťákem někde zasekla, Karel uznal, že musí přebrat velení a osvědčil se i coby praktický navigátor:

"Teď bysme to mohli tady oběhnout, šejó Zuzi."

"Já to tady takhle pseskočím a ty běž tudy, jó, a potkáme se."

"Hele Kokeš jde jinudy, já jdu za ním, jó?"

"Tady je úplný sníh. Měli bysme to ladši obejít."

Loudali jsme se po lese a Florentu jsme nepotkali (zde musím zabrousit do let minulých a vysvětlit, kdo nebo spíš co je Florenta - na jednom místě u této lesní cestičky byl na větvi jakéhosi keříku napíchnutý obal od sušenek, nesoucí honosné, již zmíněné jméno Florenta, a vždy když jsme s Mildou chodili touto cestou, zdravil jí a říkal: Nazdar Florento, jak se dnes daří? Takhle napíchnutá tam chuděra byla několik let, až se divím, že to vydržela, a my jí nikdy nesebrali, ač jsme odpadky v lese občas sbírali, ale Florentu nikdy, protože ta už tam patřila a my jí vždycky zdravili), zkoušela jsem fotit "úplný sníh", který ještě někde zbyl, a zelené mechy kontrastující s ním. Je vidět ten přelom, jak se příroda pomalu chystá na jaro, ale ještě úplně nepřišlo; jak předpokládá jeho brzký příchod, nebo spíš návrat, ale ještě nechce vystavovat křehčí rostlinky nebezpečí březnových výstřelků. Zkrátka bylo nádherně. Slunce svítilo a zbylý sníh se leskl a třpytil, mechy měly až šťavnatě zelenou barvu, ptáci zpívali nádherné melodie a jinak ticho a jen naše kroky, a občas vzteklé kočičí zamňoukání, zvlášť při hře, kterou Kája vymyslel:

"Kokeši, já ti nechci ublížit! Podívej Zuzi, Kokeš si myslí, še ho honím, ale já ho nehoním, to je jenom taková hla, víš Zuzi, jakoše budu honit Kokeše!"

Kokeš pro to neměl porozumnění, protože pro něj to vyšlo nastejno, a tak si pro svou pouť lesem vybíral stezky, po nichž se člověk nikdy dobrovolně nevydá, prodíral se houštím a křovinami a důvtipně se schovával za stromy, ale malý záškodník ho vždycky našel a pronásledoval, dokud jsem ho nezavolala zpátky k sobě:

"Kájo, neutíkej tak rychle a tak daleko! Zastav se."

"Já se nemůšu zastavit, ono to samo běží, víš?"

Na kopci vynalezl další geniální hru. Nasbíral do náruče co nejvíc malých šišek a házel je dolů ze strmé stráně. Pak hru upgradeoval a házel šišky po Kokešovi.

Kokeš ale přežil a dokonce se nám po boku vrátil i domů - kdo by to byl řekl, že hrdá kočka se ještě vůbec přiblíží k bydlišti takového tyrana. Když jsme stáli přede dveřmi, Kája ohlásil, že to tu poznává, a tvářil se u toho velmi zmoudřele.

Asi mu čerstvý vzduch taky prospěl.

Osamělost

2011-02-25T20:58:00.001+01:00

Tak. Tento článek bude odlišný. Bude o mně, o mém nitru, o tom, co právě teď v sobě řeším.

Na blogu se moc neotevírám. Není divu. S každým dalším rokem, možná i s každým dalším měsícem se více a více uzavírám do sebe. Ukazovat, kdo skutečně jsem a co skutečně cítím příliš mnoho a příliš mnoha lidem mi nikdy nic dobrého nepřineslo. Stává se ze mně čím dál větší introvert v extrovertovi. Ale dnes to udělám, dnes poruším svou zásadu nikomu se přílišně nesvěřovat a vypíšu se z toho, protože to potřebuju. A možná to nebude dávat moc smysl, takže koho to už teď odradilo, ať radši odejde.

Cítím se neuvěřitelně sama. I když mám kolem sebe rodinu, přátele, někoho blíž, někoho dál, někoho teď, jiného jindy. Čím dál víc pociťuji, že na určité věci člověk prostě musí vystačit sám a těch věcí přibývá. Nevím, jestli si to způsobuji sama tou uzavřeností, nebo jestli to prostě tak je, protože procházím tím nechvalně známým a zároveň nostalgicky opěvovaným obdobím života jménem dospívání.

Je tohle vstup do dospělosti? Zjištění, že člověk je na to zkrátka sám? Vhozen doprostřed krutého neosobního světa jednadvacátého století, urputně se snažíc porozumět mu, najednou ztrácí možnost, nikoli však potřebu, vracet se do bezpečí matčiny náruče.

Ale už to prostě nejde. Už je to příliš formovaná osobnost, z vlastními postoji, názory a zkušenostmi, než aby se schovával pod ochranný štít rodičů. Ne že by to nenabízeli. Ne že by neměl potřebu. Už to zkrátka nejde.

A já jsem na to sama. Ne dneškem. Už déle. Ale dnes to na mě dolehlo ve své plné síle. Sama. To dává svobodu, ale vzbuzuje i obavy. Učiním správná rozhodnutí? Už jsou jenom moje. Vydám se správným směrem? Jak to mám vědět?

Mám rodinu, mám přátele, ale jsem sama. Paradoxně čím početnější je skupina lidí, ve které se nacházím, tím více sama si připadám. Snažím se před lidmi utíkat, abych se dostala blíž k sobě. Občas nevím, kdo jsem. Dnes, když jsem byla chvíli sama doma, potěšilo mě to, že si od všech na chvíli odpočnu. Zahlédla jsem se ale v zrcadle a hlavou mi proběhla myšlenka, která mě samotnou zaskočila: Ale sebe se nikdy nezbavíš.

Cítila jsem se v tu chvíli sama sobě na obtíž. Vypadni! Jenže kdo ze mně zbyde, když i já bych vypadla?

Jsem sama a nerozumím si. Jednou se topím v silných emocích, které nikdo ani nezaznamená, jindy moje kamenná tvář schovává stejně kamenný, apatický vnitřek.

Chybí mi láska. A ne jen ta partnerská (i když ta taky). Ale i rodičovská. Chybí mi láska mateřská, kterou bych už tolik chtěla poznat, jako matka. A občas necítím prostě vůbec nic kromě ohromné, tísnivé a bezvýchodné samoty.

Nějaké to čtivo

2011-02-17T23:09:00.001+01:00

Tak jsem si dala tu námahu a přidala si do pravého sloupečku tři kolonky. Moc nevěřím, že by někoho zajímalo, co právě čtu nebo co jsem dočetla či co se chystám číst, je to spíš pro mě samotnou. Jak teď pořád ležím doma a nic moc nedělám (a měla bych se trochu učit, zatím jsem se přemohla jenom na opisování sešitů), knížky hltám jednu za druhou. Tak jen kdybyste někdo měli nějakou oblíbenou, kterou byste mi chtěli doporučit, neváhejte tak učinit, budu velmi vděčná.

Putování po Francouzsku - fotky

2011-02-06T15:09:00.001+01:00

Nerada přidávám fotky do článků, proto jim udělám svůj vlastní a pochlubím se zde těmi dle mého názoru a vkusu nejpovedenějšími.

Opatství Mont Saint Michel

Kostel uvnitř opatství

Terasa před kostelem

Kolo, kterým se tahaly nahoru zásoby

Ústí řeky do moře u opatství

Vodní vír u přílivové elektrárny

Ostrůvek u Saint Malo - odliv

Saint Malo

Ostrůvek u Saint Malo - příliv

Putování po Francouzsku - den pátý

2011-02-06T14:12:00.006+01:00

Teda, to je ostuda. Po takové době jsem se konečně odhodlala napsat na blog. Ráda bych se na něco vymluvila, ale nemůžu, protože se válím už víc jak tři týdny doma a času mám, že nevím co s ním. Takže se nevymlouvám radši na nic a přiznávám svou vlastní neschopnost.

Nicméně se teď pokusím napsat vyprávění o dnu pátém, ale jelikož už je to přecejen docela dávno, nevím, zda se mi podaří vylíčit úplně všechno, nebo aspoň všechno důležité. Ale vynasnažím se.

V den pátý jsme si tedy všichni dobalili poslední věci a po snídani se nacpali do autobusu. Definitivně jsme opouštěli Normandii a všechny ty krávy a pole a vzduch podle toho vonící. Mířili jsme do Paříže a cestou nás čekala ještě zastávka někde kdesi, kde se vyráběly sýry. To bylo pro mě neskutečné utrpení.

Nebylo mi totiž už předtím v autobuse moc dobře, ale nedělala jsem si z toho moc velkou hlavu. Když jsem ale vystoupila na miniaturním parkovišti, udeřil mě do nosu plesnivý zápach plesnivých sýrů, které odjakživa nenávidím, a myslela jsem, že to se mnou na místě sekne. Zvedl se mi žaludek a přemýšlela jsem, jestli by se vyplatilo dětinsky vzdorovat s řečmi: já tam nejdůůů! a podobně. Usoudila jsem však, že je to k ničemu, zatnula jsem zuby a vešla do budovy. Bylo to něco jako muzeum a zároveň prohlídka procesu výroby.

Čekala nás asi hodinová cesta chodbičkami, kde se z reproduktorů ozývaly anglické řeči o tom, co právě vidíme za sklem, jak se postupuje zde a zde (ale neřekli mi, proč to tak smrdí). Když byla prohlídka u konce, spěchala jsem s úlevou do autobusu, zatímco pár zdatnějších zakupovalo v prodejně sýry jako suvenýr a ti nezdatnější se odebrali na záchod.

Když jsme posléze vyjeli, chvíli to trvalo, než jsme se napojili na nějakou dálnici. K tomu se váže krátký, ale vtipný zážitek: autobus kličkuje po úzkých silničkách mezi políčky, svítí sluníčko, všude zeleň a hněď a žádné krávy, prostě idyla, když v tom najednou - most! Nad námi. Železniční. To by ovšem nebylo nic zvláštního, nebýt skutečnosti, že v těchto končinách velký a prostorný průjezd nenajdete a že náš autobus byl patrový.

Řidič Kája zpomalil, až nakonec zastavil, kousíček před oním průjezdem. Druhý řidič Kája vylezl ven a šel obhlédnout onu překážku. Zmateně porovnával výšku průjezdu a výšku autobusu a snažil se vyhodnotit, jestli projedeme. Kdybych byla seděla dole, tak by mě to v tu chvíli asi pobavilo. Řidič Kája, ten který stál venku, nakonec asi usoudil, že projedeme, a tak začal pomalu mávat ručičkama a navigovat a vrhat ustrašené a výhružné pohledy na horní hranu průjezdu. A nakonec, světe div se, projeli jsme!

Poté nás čekala ještě dlouhá cesta do Paříže. Ještě než jsme dorazili do města, zpanikařila jsem, neboť z dálky byla vidět Eiffelovka tyčící se vysoko nad městem. Tak tam mě nikdo nedostane! Ne že bych se úplně bála výšek, ale příjemný pocit jsem z té ocelové obludy rozhodně neměla. Když jsme přijeli do města a hledali místo na zaparkování u Seiny, všichni jsme žhavili fotoaparáty a mobily a tak podobně. Bylo krásně. Nebe téměř bez mráčku, svítilo slunce, teplo tedy příliš nebylo a foukal trochu studený vítr, ale to pěkné fotce nezabrání. Bylo odpoledne. Čekala nás dlouhá projížďka lodičkou po Seině, kde vál ještě studenější vítr, ale odtamtud mám rovněž pár skvělých fotografických úlovků, takže nelituji.

Když jsme se vylodili na tom samém místě, kde jsme se nalodili, kousíček od toho ocelového monstra, vydali jsme se pěšky k pyramidě v Louvru. Měla jsem velký hlad. Podívali jsme se dovnitř do pyramidy, prohlédli si moc hezky zařízený interiér, krámky se suvenýry, dokonce se někteří z nás (včetně mě) stali obětí policejního hněvu, když jsme nepochopili, kudy máme jít, a oni si tudíž mysleli, že tamtudy jdeme schválně, a že jsme něco ukradli. Zmatené pohledy z našich tváří, nasupené z jejich, ale ačkoliv jsme neuměli ani slovo francouzsky, technika to za nás vyřešila, a po průchodu takovým tím tamtím, které vás oskenuje, se na nás policajti usmáli se slovy "sorry, sorry", a pustili nás dál.

Jelikož si někteří z nás (tentokrát jsem v tom já nejela) nestačili prohlédnout i záchody, tak se po srazu rada starších usnesla, že si tu čas pobytu ještě prodloužíme, ovšem na úkor katedrály Notre-Dame, což většinu z nás velmi zklamalo. Pak jsem se málem ztratila, ale o tom vyprávět nechci, protože se můj článek zase řítí do hlubin nečtivých délek a to jsem se ještě nedostala k tomu nejdůležitějšímu.

Následovala cesta přecpaným metrem k Eiffelovce. Naše skupina byla velmi početná, a tak se cestování stalo velmi dobrodružnou záležitostí. Naštěstí jsme vystoupili ve stejném počtu, v jakém jsme nastoupili, a žádná další krizovka se tudíž nekonala (uf!). Už byla tma. Měli jsme rezervaci ve vip noze věže, abychom nemuseli stát dlouhé fronty, takže jsme se patřičně vip tvářili. Jeden chlapec měl u sebe nůž (chytrák), a tak ho po vstupní prohlídce musel jít zakopat do parku, kde si ho po návratu zase vyhrabal. Jakožto skupina jsme nemohli jít po schodech, což jsme s Lenkou zamýšlely, ale museli jsme všichni výtahy. Cesta do druhého patra byla úděsná. Výtah jel našikmo. Všechna ta ocel byla bohatě osvětlená a rychle se míhala kolem. Viděla jsem pod sebou zmenšující se lidičky. Výstup. Druhé patro. Když jsem se podívala, kde jsem, rozhodla jsem se, že výš nejedu. Při představě, že budu ještě víc než jednou tolik vysoko, mě poléval studený pot. Obzvlášť při pohledu na výtahy, které nás měly dopravit do cíle. Byly jako vystřižené z jedné mojí noční můry.

Naneštěstí mě dlouhé čekání na výtah ve frontě uklidnilo a když jsem nastoupila, zatla jsem zuby a zavřela oči a už jen cítila zhoupnutí žaludku. Když jsem oči otevřela, zjistila jsem, že jsem to neměla dělat, protože se kolem nás velkou rychlostí míhají všechna ta žlutě nasvícená železa, což mi nedělalo moc dobře. Cesta nahoru jakoby trvala věčně.

Ale bylo to pak celkem fajn. Výška už mě tolik neděsila, spíš mi dělala problém ta cesta nahoru. Bylo to ale pořádně vysoko, to se musí nechat. Z fotek nic nebylo, kvůli tmě, ale pamatuji si to stále velmi živě, jak jsem viděla auta jako miniaturní světýlka a autobusy jako malé svítící červíky a lidi jsem neviděla vůbec.

Pak jsem se tam potkala s učitelem, který byl stejně jako já velice zklamán z vynechání Notre-Damu a rozhodli jsme se, že se tam půjdeme ve zbytku času podívat. Nikdo jiný se k nám nechtěl přidat, tak jsme šli sami. Cesta dolů z věže trvala dost dlouho kvůli značnému množství lidí, což nás hodně zdrželo. Byl rozchod do půlnoci a my to do půlnoci museli stihnout zase zpátky k věži, což bylo velmi málo času (nevím přesně, kolik bylo hodin, když jsme konečně vyšli, ale času bylo prostě málo). Kdo v Paříži byl, asi tuší, jak daleko je to k Notre-Damu od Eiffelovky, pro ty, co nevědí, jsem v Google Earthu změřila délku trasy, kudy jsme šli (kvůli tomu, že jsme šli po špatné straně řeky, jsme si to celkem natáhli): 5,3 km. Mladý učitel šel docela rychlým krokem, kterému jsem nestíhala, a musela jsem občas popoběhnout.

Když jsme zjistili, že je vážně málo času, prokládali jsme chůzi během. A tak jsme nakonec dorazili před katedrálu sprintem, já udýchaná a zpocená (on ne), vyfotili, vydechli a následoval sprint zpátky. Tentokrát naštěstí po kratší straně, ale beztak to byl pěkný kus cesty, a museli jsme to stihnout, než bude sraz u autobusu. Už jsem byla totálně vysílená a musím říct, že kdyby mě nehecovalo to, že se nechci shodit před učitelem, a taky to, že nechci dostat vynadáno kvůli pozdnímu příchodu, už bych se tam asi někde složila. Byl to snad můj největší sportovní výkon v životě. Musím se přiznat, že moc nesportuji a s fyzičkou jsem na tom bídně, ale nakonec jsem to dala. Přišli jsme pět minut po půlnoci. Měla jsem štěstí, že jsem byla s učitelem, jinak by z toho byl asi pořádný průser - takhle se nám jen všichni trochu zasmáli a pak už jsem nevnímala nic, protože jsem padla do sedačky a zalitá studeným potem okamžitě usnula.

Ale nelituju. Byla to šílenost a byla to skvělá šílenost, málem se strhnout deseti kilometry běhu kvůli dvěma minutám u nádherné stavby - ale já jí prostě musela vidět. A jsem ráda, že ještě existují šílení učitelé s nadšením, pochopením a zápalem pro šílené věci.

Putování po Francouzsku - den čtvrtý

2010-12-29T14:28:00.001+01:00

Poslední dobou jsem moc nestíhala a tak teď, opožděně a s polovinou zážitků v paměti začínám vyprávět o dnu čtvrtém.

Den čtvrtý byl průlomový, protože, jak jsem se již zmínila v předchozím článku, jsem již měla baterky do foťáku. Když nás milí učitelé vykopali z postelí a některé slečny prodělaly úpravy vzhledu, pádili jsme k autobusu a vyrazili na cestu. V plánu byla cesta do Bretaně, která se rozhodně nedala považovat ani za krátkou, ani za zábavnou. Nicméně byl to náš poslední výlet před odjezdem do Paříže a tak jsem si jízdu náležitě užila a celou jsem jí prospala.

Vzbudilo mě pomalé popojíždění autobusu a nezvyklé drncání. Sjeli jsme z dálnice, sjeli jsme dokonce i z kvalitní silnice a sjeli jsme i z nekvalitní silnice. Náš ohromný patrový autobus bezradně bloudil v nějaké malé osadě mezi domečky, jejichž obyvatelé se museli divit přítomnosti takového bílého monstra mezi jejich klidnými zahrádkami. Nicméně poté jsme se napojili zase na nějakou o něco málo lépe vypadající komunikaci a mířili klikatou silnicí k naší první zastávce - opatství Mont Saint Michel.

O této velkolepé stavbě jsem později ve škole psala slohovku, kterou si vám dovolím představit s jedním malým upozorněním: neberte ji moc vážně. Je hodně přepísklá. Ačkoliv plně vystihuje mé dojmy z toho místa, všechny ty metafory a personifikace a přirování nejsou moc můj styl, ale takové bylo zadání. To víte, líčení - přehánět, přehánět, přehánět. Zde je tedy to veledílo:

Když jsem jednoho slunečného, ale chladného dopoledne stanula na nevelkém parkovišti obklopeném snad ze všech stran mořem, zmocnil se mě úžas. Místo, kde jsem se ocitla, vonělo slanou vodou a kolem byl slyšet rozléhající se křik racků. To všechno šlo ale úplně mimo mě. Přede mnou se totiž v hrozivé výšce a mohutnosti tyčilo opatství Mont Saint Michel.

Toto gigantické architektonické dílo leží na odlehlém ostrůvku u bretaňského pobřeží ve Francii. Příliv jej odděluje od okolního světa a odliv zase dovoluje jeho návštěvníkům, aby se dostali až k velkolepému cíli své pouti. Leží pod ním malé, mořem zranitelné parkoviště. Vedle silnice vedoucí ke klášteru si poklidně teče klikatá říčka, jejíž ústí do moře nelze přesně najít.

Gotická stavba, nebo spíš celé město, se rozléhá na mohutném kopci majestátně se vypínajícím z útrob moře. Jsou tu příkré skály, které svým vzezřením varují ty, kteří by se snad pokusili překonat opevnění. Jsou tu také rozličné keře, stromky a jiný nízký porost, který jako by klidnil děsivé poslání skal a vysokých hradeb. A nad tím vším se rozpíná impozantní opatství se skromným a pokorným městečkem při jeho hradbách.

Desítky červených střech, stříšek a přístřešků lemujících zašlé, šedé, ale opatrované zdivo působí pokorně a majestátně zároveň. Jakoby říkaly: samotné jsme nic, ale dohromady jsme vše. Úzká okýnka se dívají na svět skrz prsty, opatrně a obezřetně. Nad členitým městečkem se tyčí kostel s vysokou věží a k němu přilehlé domy. Kostel ochraňuje své malé město pod ním, které zároveň ochraňuje jeho.

Procházka městečkem zanechává v srdci úžas, nutí ho k pokoře a dojetí. Uzounké uličky se starými lampami vedou kdovíkam, příkré schody nebojácně stoupají k srdci celého ostrova. Domy s okenicemi mají malé dvorečky. Je tu dokonce i malý ponurý hřbitov zasazený mezi schodiště a hradební zeď. Jediná široká ulice se stupňovitě klikatí nahoru do svého cíle.

Stanula jsem na rozlehlém dvoře, odkud se dá vidět na míle daleko. Pode mnou se rozprostírá městečko, zahrady a skály obklopené mořem. Za mnou se vyvyšuje věž kostela, tichá jako noc a stejně tak tajemná. Vítr skoro neslyšně ohlazuje stěny stavby a zezdola jsou slyšet racci. Vnitřek opatství je neméně velkolepý. Stropy se klenou vysoko, pilíře svou mohutností potvrzují celkový dojem ze stavby. Čím níže jsme vnitřkem opatství procházeli, tím byly zdi mohutnější, světlo ponurejší a atmosféra tajuplnější. Pozůstalé románské prvky pomalu mizí a nahrazuje je svéráznější gotika se svými lomenými oblouky.

Celá památka na mě působí velmi potemnělým, ale impozantním dojmem. Jako by z ní dýchala nevysvětlená historie, tajemné příběhy a neobyčejné lidské životy. Budova však bude navždy mlčet a svým posvátným tichem a velkolepostí bude udivovat lidstvo navždy.

Tak doufám, že jsem vás patřičně dojala, a teď můžeme zase zvesela pokračovat. Když jsme se vrátili zpátky na to malé parkoviště, pokoušela jsem se tam fotit racky (ostatně po celou dobu prohlídky opatství jsem fotila jako divá). Skupinka lidí mě v mé činnosti velmi podporovala a lákala racky na imaginární dobrůtky, aby létali pokud možno na jednom místě. Zachytit se dali jen velmi těžko, nakonec se však povedly fotky - jak se vyjádřil můj kamarád - hodné publikování v National Geographic.

Poté jsme se přesunuli asi hodinovou cestou k přílivové elektrárně. Byla jsem pěkně nasupená, protože mě nechtěli nechat spát v autobuse. Nakonec jsem s otráveným rozespalým ksichtem vyšla do strašlivé zimy. Foukal studený slaný vítr a mě byla vážně kosa. Nebýt hezké fotky vodního víru, lituji, že jsem si neprosadila to spaní v autobuse.

Další zastávkou bylo malé přístavní městečko St. Malo. Dostali jsme rozchod a důrazné varování, že se blíží příliv. Je možnost dojít na dva malé ostrůvky během odlivu, ale při přílivu se tam už dojít nedá, popřípadě dojít zpátky. A ano, to je ten příběh, jak jsem se proběhla bosýma nohama v Atlantiku.

To jsme se totiž s Lenkou, což byla další vášnivá fotografka, za hlasitého smíchu a poznámek na "ty turisty, co dokud se nepoučí, tak tam stejně vlezou, odejdou pozdě a budou muset plavat", odkráčely na jeden skalnatý ostrůvek. Fotily jsme vlny tříštějící se o skály, fotily jsme kameny, skály, a zase vlny. Nevím jak dlouho jsme tam skákaly po kluzkých mokrých kamenech s foťáky v ruce ve snaze ulovit co nejlepší záběr, ale když jsme se navrátily zpět k pláži, namísto písku byla všude voda.

Nejkratší úsek vodní hladiny byl asi dvacet metrů dlouhý. Neochotně jsme si sundaly boty, svlékly ponožky, foťáky zvedly vysoko a jaly jsme se brodit, smějíc se té trapné situaci, ve které jsme se ocitly, zvlášť po vtipkování na účet "těch turistů".

Voda byla asi tak po kolena a dokonce nebyla vůbec studená. Možná za to může golfský proud, možná chladnější ovzduší, možná zvýšená hladina adrenalinu, nevím. Každopádně byla legrace potom všem vysvětlovat, proč máme mokré kalhoty - ale nebyly jsme samy.

Putování po Francouzsku - den třetí

2010-11-28T14:48:00.001+01:00

Tak a jsem tu s vyprávěním o dnu třetím. V tento den nám trochu pršelo, u první zastávky trochu víc, tak jsme byli nemálo otrávení, ale přežili jsme to a nikdo se nerozpustil.

Třetí den jsme se byli podívat na další stavební zvláštnost, a to na takový novodobý padací most. Byl postaven přes říční kanál, kterých je v této oblasti velice požehnaně. Když musela projet loď, most se zvedl do svislé polohy, o celých devadesát stupňů. Dnes už se nezvedá, lodě jezdí jinudy. Ale technologie velmi zajímavá.

Podívali jsme se do jednoho muzea vylodění. Nebylo to jen o tom, ale také o jiných válečných konfliktech. Muzeum bylo zařízeno velmi moderně, bylo obrovské a připomínalo bludiště. Každý z nás jsme se tam na chvilku ztratil, ale nakonec jsme se u autobusu sešli ve správném počtu.

Také jsme navštívili jednu pláž, kde se vyloďovali spojenci v Den D. Procházeli jsme se po louce nad skalnatým pobřežím, kde se nacházelo hojné množství německých bunkrů, děl a já nevím čeho všeho (nerozumím těmhle vojenským záležitostem). Poté jsme se přesunuli na další pláž, na pláž Omaha, kde jsme se byli podívat na hřbitově padlých spojenců. To místo mě děsilo. Děsilo mě, jak člověk nedohlédl na konec řad bílých křížů. Semtam se vyskytla i nějaká židovská hvězda. Čísla hrobů byla rovněž zděšující. Přesahovaly tam třista tisíc. Na tomto místě byla možnost sejít takovým malých chodníčkem v takovém malém pralese na pláž, kde jsem si za celý pobyt ve Francii poprvé sáhla do chladných vod Atlantiku. Zatím jen rukou. O tom, jak jsem se v něm i proběhla, bude další příběh.

Navštívili jsme ještě městečko Arromaches, kde jsme měli možnost vidět dobové záběry v kruhovém kině (což byl sám o sobě zážitek dechberoucí, devět pláten dokola a občas záběr přes všechny, takže jste si připadali, jako byste byli na místě dění, a občas tři různé záběry po třech plátnech, kde jste si zase připadali, že se vám přehřívá mozek). Podívali jsme se do místního Muzea vylodění, což bylo také velmi zajímavé. A na večer jsme se byli podívat v dalším městě na tapisérii a jeden krásný gotický kostel a klášter k němu přilehlý. Nejvíce jsem však uvítala návštěvu supermarketu, kde jsem si zakoupila baterky do foťáku.

Po návratu na místo ubytování (hotel to nebyl, penzion asi taky ne, říkejme tomu třeba farma, ačkoliv zvířata tam také nebyla) jsem bojovala o sprchu, šampon a později i klid na spaní. Milá a hlučná děvčata si přizvala ještě hlučnější chlapce a jali se za hurónského smíchu v jednu ráno vyvolávat duchy. Hlasitý dupot označující příchod nakrklé učitelky mi byl vysvobozením a jala jsem se načerpávat energii na den čtvrtý.

Putování po Francouzsku - den druhý

2010-11-28T14:35:00.001+01:00

Tak jsem se konečně dokopala k tomu, abych naťukala další část mé ságy.

Den druhý a třetí se mi velice slévají. Vlastně se mi slévají dohromady všechny dny, ale nějak to do kupy zkusím dát. Tyto dva dny jsou navíc poznamenány úplným nedostatkem baterií do fotoaparátu, takže z těchto dvou dnů nemám žádnou fotodokumentaci.

V autobuse se tedy moc dobře nespalo. Když už jsem ale kolem šesté hodiny ranní tvrdě usnula, mělo to děsivý dopad - probrala jsem se v centru Paříže. Přišla jsem určitě o moc hezké výhledy na moc hezké město. Zahaleno do podzimní barevné roušky vypadalo ještě impozantněji, než jsem si představovala. Všichni se vykláněli ze svých zajisté prosezelých sedaček do uličky a snažili se najít co nejlepší flek na umístění a následné použití fotoaparátu. Já jsem prozatím měla jenom telefon, ale snažila jsem se taky. Projižděli jsme studeným, sychravým, ale krásným centrem města lásky. Moje fotografie v telefonu byly pouze studené a sychravé.

Viděla jsem poprvé v životě tu obrovskou ocelovou věž. Trochu okázalé na to, že to byl jen exponát Světové výstavy, pomyslela jsem si. Je větší, než jsem si představovala a taky ocelovější, než jsem si představovala. Na její vrcholek jsme neviděli, neboť se skrýval v šedých oblacích. Viděla jsem Vítězný oblouk, parky, proslulé bulváry s drahými luxusními butiky. Viděla jsem typicky francouzsky oděné obyvatele, vždy elegantně, vždy upraveně, vždy důstojně. Viděla jsem pána na kole s francouzským knírkem pod nosem a francouzskou čepkou na hlavě, jak rozváží francouzské bagety. Viděla jsem architektonické skvosty.

Jenže než jsem se stačila z té vší sychravé a trochu i ponuré krásy vzpamatovat, už jsme byli zase na dálnici a pokračovali jsme, směr Normandie.

Další ohromný zážitek byl přejezd a s/zhlédnutí (dodnes se s tím peru) nádherného mostu přes Seinu. Řeka to vskutku široká. Most vskutku impozantní. Od paní zástupkyně jsem se dozvěděla, proč nájezd vypadá trochu jako horská dráha - v těchto zeměpisných šířkách a délkách se nevyskytují tolik námrazy na vozovce, proto můžu být sklon mostu větší a mohou pod ním projet i velké nákladní lodě. Tento most byl most visutý, už si bohužel nevzpomínám na jeho jméno. Ale vzpomínám si na jméno dalšího mostu, Pont de Normadie.

Kabelový most, snad ještě dokonalejší a více dechberoucí. Jeho dva nosníky ve tvaru obráceného Y váží dohromady 40 000 tun. Jeden nosník tedy váží zhruba stejně, jako dvě Eiffelovy věže. Nosníky se tyčí do výše 215 metrů a délka tohoto mostu je 856 metrů. Řadí se tak mezi deset největších mostů světa, a zároveň se pyšní prvním místem v kabelových mostech na světě.

Jedním z dalších bodů zastávky bylo malé přístavní městečko těsně za mostem Pont de Normandie. Tam jsme se byli podívat na jakýsi "anidojednohostavebníhoslohunepatřím" kostel. Bylo to nádherné malé městečko - úzké uličky, domy z hrázděného zdiva, také úzké, každé se střechou jinak vysoko. Působilo to... velmi působivě.

Když jsme přijeli na místo, kde budeme bydlet, byla už tma. Přivítal nás nějaký francouzský, asi manželský pár. Ubytovali jsme se, dosti šokováni a šokovány - všechna děvčata v jedné místnosti a všichni chlapci hned vedle. Jídlo bylo... typicky normandské, prý. O tom se moc zmiňovat nebudu, stačí podotknout, že jsem byla týden o hladu a maminčiny řízky po příjezdu do mě padaly jeden za druhým.

Putování po Francouzsku - den první

2010-11-23T19:22:00.003+01:00

Nevím už přesně, jak se to vlastně odehrálo, ale slovo dalo slovo, korunky se sešly, a já vyrazila v úterý v osm večer s bandou prváků na cestu do studené Normandie.

Příběh je to dlouhý.

V úterý stojím v sedm večer před školou. Nezvyklé. Je už tma a po čase se začínají tvořit hloučky mladých lidí s bágly, kufry a rodiči. Autobus měl dorazit na půl osmou, dorazil však o něco později. Zklamání z čekání bylo ihned potlačeno dětinským nadšením z vysokého monstra, které se dostavilo na zastávku u školy. Patrový autobus.

My všichni mladiství jsme se mohli přetrhnout, abychom byli nahoře. Báli jsme se, že nebude místo. Že někdo bude muset být dole, proboha, to by byla katastrofa. Všichni jsme se zoufale cpali, hlava nehlava, kufr nekufr. Člověk by řekl, že jakožto starší budu i rozumnější, ale kdepak. Nakonec to dopadlo tak, že jsme byli všichni nahoře - a mnozí seděli sami (i já). Učitelé se projevili jako vychytralí stratégové - dole jim zůstal jejich VIP prostor a měli tak klid od hlučného osazenstva horního patra.

Nebudu vás zatěžovat historkami, co vše se stalo po cestě, protože jsou tu mnohem zajímavější věci. Asi by vás nezajímalo, jak se v autobuse nedá moc dobře spát a jak jsme projížděli Paříží a oni mě ani nevzbudili a musela jsem to udělat sama. Asi by vás ani příliš nezaujalo, že první dva dny jsem nefotila, protože jsem neměla nabité baterky do fotoaparátu.

Ale myslím si, že jsme zažili spoustu věcí, které za zmínku stojí.

Jak jsem uvedla výše, příběh je to dlouhý, budu jej proto psát postupně a rozdělím jej do několika článků. Přeji příjemné počtení :-)

O feministkách

2010-10-11T21:02:00.000+02:00

Tak dnes trochu kontroverzní téma.

Dnes večer jsem prodělala velký šok. Po sdílení názoru s kamarádkou jsem dala na její skvělý nápad a napíšu o tom svém šoku článek.

Dnes jsem se dozvěděla, co a kdo to vlastně jsou feministky. Náhodným surfováním jsem se dostala na portál feministky.cz a absolutně mě to vyvedlo z míry.

Moje dřívější představa feministky byla následující: sebevědomá, praktická žena, která se snaží prosadit se v oboru, kde moc žen není; která bojuje za rovnoprávnost žen a mužů v nějakém rozumném slova smyslu, například větší prosazení v politice nebo jiných povoláních ovládaných převážně muži; která se snaží dokázat, že žena může taky budovat kariéru a ne jen stát u plotny a starat se o děti a muže.

Tohle všechno taky. Jenže po návštěvě onoho serveru jsem nabyla dojmu, že tyto ženy musí mít buď nějakou závažnou psychickou poruchu, nebo se jim v minulosti stalo s nějakým mužem něco velmi ošklivého, nebo jsou úplně blbé.

V každém případě je lituji.

V prvních pár chvílích jsem nemohla jinak, než se smát. Pak jsem byla spíš vyděšená. Pak jsem se smála poněkud nevěřícně, přesvědčená, že je to recese. A ono asi ne. Znovu jsem byla vyděšená. Stačilo mi jejich desatero, abych pochopila, že tady něco není v pořádku.

Ženy-feministky považují dítě-syna za odpad. Jsou odpůrkyněmi babyboxů, protože si myslí, že tam otcové odkládají nechtěné děti, a "kolikrát o tom žena ani neví". Jsou rovněž přesvědčené, že všichni muži na celé planetě se domluvili a společně ženám škodí a diskriminují je. Taktéž považují každou soulož za znásilnění a podle nich neexistuje případ, kdy by žena chtěla sex sama. Ženy-feministky kontrolují svým dcerám při koupání hymen, a to nejméně do dvaceti let dceřina věku, aby zajistily, že dcera zůstane co nejdéle pannou. Ženy-feministky s muži souloží pouze za účelem splození potomka (ještě možná jakž takž pochopitelné, mám takové tušení, že to není fenomén pouze feministek), ale jinak nutí svého manžela (pokud ho mají) nosit pás cudnosti. Ten však nesmí nic namítat. Feministky (některé) uznávají potraty, ale považují mužovu masturbaci za zabíjení miminek.

Není to trochu na hlavu? Nevím, jestli se smát, nebo brečet, nebo nevěřit. Víc toho vypisovat nebudu - přesvědčte se sami. Myslím, že už úvodní vstupní formulář s podmínkami vás upozorní, že tu něco není v pořádku.

Tohle se může zdát jako sprostá kritika menšiny - a asi je. Přijde mi, že menšina "feministek" se velice přibližuje nějaké sektě - pokud to tak už dávno není. Ale vlastně - vlastně mi jich je spíš líto, protože musí být v dnešním světě velmi nešťastné.

Prosím vás o vaše názory.

Poděkování opravdovému příteli

2010-10-08T22:49:00.000+02:00

Dnešní článek bude trochu odlišný od těch ostatních. Bude to takové poděkování jedné, pro mne velmi důležité osůbce. Vím, že můj blog čte tato osůbka ráda a zajímalo by mě, jestli se v tomto článku pozná...

Je to člověk, který se občas bojí vyslovit svůj názor před ostatními. Je to člověk, který má potíže s poznáváním nových lidí. Bojí se nových situací. Bojí se, jak to všechno zvládne.

Je to však osoba upřímná a zároveň citlivá. V soukromí řekne, co si myslí, ale umí to říct tak, že to nezraní. Maximálně upozorní. Ranit nechce, nikdy. Je to osoba opatrná, rozvážná a přemýšlivá.

Je to taky trochu trdlo s šíleně okouzlujícími a kouzelně šílenými nápady a s obrovskou chutí vrhat se do nich po hlavě. Je to trdlo otevřené všemu novému, každé bláznivé výzvě, je to to správné trdlo.

Je to ale hlavně člověk, který, ač se sám topí v nemilosrdných depresích, je vždycky schopen vytáhnout z deprese mně. I když sám svádí krutý boj se slzami, dokáže vykouzlit úsměv na mé tváři. Ačkoliv má svého smutku plnou hlavu i srdce, dokáže vždy sejmout ze mně část mého.

Je to člověk, který se vykašle na všechna pravidla, aby podal příteli ruku a zvedl ho ze země.

Je to osoba moc krásná. Navenek i uvnitř. Je to osoba překypující láskou a empatií. Je to osoba, která zvedne telefon a napíše mi povzbudivou zprávu, aniž by jakkoliv věděla, že je mi zle. Je to osoba, která se zeptá: Jak se cítíš? a dávno to ví.

Je to člověk, který si tohle všechno o sobě nemyslí, protože má bolestně nízké sebevědomí. Je to osoba, která se ve svém mínění o sobě strašně mýlí. Je to trdlo, protože neví, jak úžasná je.

Ano, jsi to ty, Péťo ...

Mám tě moc ráda.

Mozek, město, víra a kostel

2010-09-29T20:12:00.002+02:00

Dneska se celý den válím. Nejsem schopna ničeho. Mám kašel a tak nechodím do školy, což ale neznamená, že jsem se zbavila povinností s ní spojených. Naopak. Ale nedělám vůbec nic.

V teplu u kamen se plácám celý den. Dá se říct, že jsem kromě přenášení půltunového nákladu řepy z vozíku do garáže, sundání jednoho prádla a pověšení dalšího, vyklizení, nabouchání myčky a hlídání oněch kamen a dětí nic neudělala.

A právě v tomhle stavu mě napadají různé myšlenky. Vskutku různé. Nechtějte vědět. Když se nad tím zamyslím, zvažuji nápad, že nechám dnešní článek bez pointy.

No ale kdo by to četl.

No, prostě mě napadlo, že mozek je jako město. Aspoň ten můj teda - do jiných jsem se zatím moc nevrtala. Myslím si, že se mi to nikdy v životě už nepovede, vlastnit jiný mozek a šťourat se v něm. Škoda.

Můj mozek je jedno takové velké město (ano, velké). Jako všechny města má centrum, má taky nějaké čtvrtě a má předměstí. Některá předměstí jsou klidná a nudná, plná řadových domečků s kýčovitě šťastnými rodinkami, kde je budoucnost plná ideálů. Některá předměstí hýří kriminalitou. Lidé se tam napadají a jsou na sebe zlí. Ničí město. Mám taky univerzity. A obchody.

A obyvatelé, to jsou myšlenky. Předčasně vyzrazená pointa. To je tím teplem tady.

V centru města to pulzuje. Je plné hluku, stresu, spěchu a zmatku. Nenajdete tu klid. Každý obyvatel spěchá někam, aby něco sdělil jinému obyvateli. Něco závažného, možná smutného, možná naléhavého. V centru se málokdo vyzná, a nejmíň se vyznám já v tom, kam každý ten obyvatel běží a co má komu vyřídit. Co jeho cesta znamená. Nestíhám to sledovat.

Snažím se lidi z centra přesouvat do těch předměstí. Tam je ticho a klid. Nikdo nikam nespěchá a já vím přesně, kdo je, co dělá, a co jeho cesta znamená.

Jenže lidé se do centra pořád vracejí. Za prací. Za starostmi.

Já ale mám uprostřed města kostel.

Je tam ticho a hluk z okolního městského ruchu tam doléhá velmi tlumeně. Je tu klid, pořádek. Je to malý kostelík, není to žádná katedrála. Zatím. Nijak se nejmenuje.

Lidi tam chodí rádi, zastavit se v tom spěchu a zmatku. Je jich tam pomálu a nejsou tam moc často. Neslouží se tam pravidelné mše, ale chodí se tam odpočívat. Každý sám.

Ten kostel v tom městě nestojí zas tak dlouho. A právě proto jsem stihla zaznamenat, jak moc mému malému velkému městu pomohl.

Co všechno jsem se dnes dozvěděla

2010-09-22T19:35:00.000+02:00

Že blesky lítaj i nahoru.

Že z rovných ploch je výpar menší.

Že jinovatka je horizontální srážkou.

Že režim orto umožňuje pravoúhlé rýsování.

Že sinus z čtyřiceti dvou pětin pí je 0,95.

Že mám radši cosinus.

Že vřetenové schodiště nemusí být nutně točité.

Že poslední schod se nazývá jalový stupeň.

Že celý průměr Země je něco kolem šesti tisíc kilometrů.

Že obvod Zeměkoule je taky nějaký číslo.

Že učitel na geologii nemá základní geologické vědomosti.

Že mám službu.

Že umím ty sinusy a cosinusy.

Že 2h + b = 630 mm.

Že to máme v knížce.

...

Že to není důležité.

Že mě mrzí některé činy některých mých blízkých.

Že mě mrzí moje vlastní činy.

Že moc netuším, kdo jsem.

...

Že se tak trochu lituju.

Kterak arachnofobie sbližuje

2010-09-13T22:11:00.002+02:00

Není větší důkaz právě začínajícího přátelství, než když ruku v ruce v gumových rukavicích a ve zbylých rukou držíc přípravky na kuchyň a koupelnu likvidujete obřího pavouka.

Tak pěkně popořádku.

Květen

Nadšení pro hledání brigády, brouzdání po internetových inzercích, vyptávání se známých, kamarádů, pokus dostat se na benzínku.

Červen

Neúspěch na benzínce. Méně časté hledání na internetu, více řečí, že nemůžu nic najít.

Červenec

Prázdniny a brigáda nikde. Z tohoto důvodu ještě více řečí než v červnu. Třikrát záskok na benzínce (aspoň že to!).

Srpen

Nejvíce řečí za celé zmíněné období. Vzdávání se, nehledání, remcání a rezignování.

A v tom mě náhle brigáda cvrnkla do nosu a tak mi nezbývalo nic jiného, než ji vzít. Úklid v MBtech, neboli Mercedes Benz technology, v Plzni na Borských polích. Tak jo.

V pátek jsem se dostavila na místo a spolu s mou budoucí spolupracovnicí a spoluvražedkyní pavouka jsem si vyslechla, co a jak, jak dlouho, proč, jak často, co ne a kdy. Nikoliv však za kolik, ale to nechme stranou.

V pondělí jsme nastoupily "do práce", jak jsem se o tom hrdě vyjadřovala. Slečna spolupracovnice zdá se býti fajn. Úklid nám moc nešel, ale přesto jsme byly hotové za méně než čtyři hodiny, které nám zaplatí. V úterý nám to šlo o poznání rychleji a ve středu jsme byly hotové za tři hodinky i s luxováním kanceláří, které se provádí jednou týdně. Ve čtvrtek bylo hotovo za dvě a čtvrt hodiny, ale ...

Ve čtvrtek se objevil. On. Nečekaně. Tiše vyčkával v šeru dámské šatny. Zřejmě se mu stýskalo po pozornosti, a tak vyrostl do nevídaných rozměrů, aby se mu jí dostalo. Dočkal se.

Jako první dostal dávku jekotu. Jelikož ječící neměly u sebe žádné dobré a dostatečně dlouhé mechanické zbraně (kromě mopu), usoudily, že nejlepší bude zbavit se ho těmi chemickými. Jako první přišel na řadu UO 2000 ( = dlouho prošlý Univerzální Odmašťovač). Účinek byl velmi ničivý, nikoliv však pro oběť, ale pro nás. Oběť se rozběhla velmi rychle naším směrem a nohama cupitala tak rychle, že se zdálo, že jich měla dvojnásobek (šestnáct). Ječící znovu spustily poplach.

Oběť se schovala tak, že jsme na ní mohly vidět až po vstupu do dámské šatny. Což jsme neučinily a dál jsme se pokoušely naslepo likvidovat padoucha pavouka z chodby.

Byla to válka.

Přišly na řadu hrozivější zbraně. Tak hrozné, že by se daly považovat za zbraně hromadného ničení (bakterií). Opět naslepo. Objevily jsme novou taktiku á la Simir Gerchan. Stát při zdi a nečekaně vystrčit zbraň za roh bez jakéhokoliv upozornění. Nezabralo.

Nakonec jsme to byly my, kdo boj vzdal. Zavřely jsme osminohého nepřítele do šatny a nechaly ho tam, doufajíc, že se nadýchá výparů z chemických zbraní, pojde a pak už postačí ho jen sebrat.

Omyl.

V pátek jsme bázlivě otevřely dveře do dámské šatny. Zdálo se, že se náš kámoš někam ztratil. Najednou však jakoby odnikud provedl výpad směrem ke mně, což mi málem přivodilo mrtvici. Zdál se ještě větší než ve čtvrtek.

Válka pokračovala a byla ještě hroznější. S větším odhodláním sprovodit ze světa tohoto hmyzáka jsme se na něj vrhly se vším, co jsme v uklízečském vozíčku našly. Univerzálnímu odmašťovači se z toho vytrvalého boje ulomilo stříkátko. Nepřítel se doplahočil někam za odpadkový koš, který jsme se bály posunout. Čekaly jsme, z dálky šťouchaly do koše a odhadovaly, co se stane. Všechny odhady typu "a teď vyleze úplně jinudy" byly mylné. Nakonec se povedlo do koše mopem strčit tak, že se nám naskytl pohled, který jsme chtěly vidět - pavouk zkroucený do klubíčka (ale i to klubíčko nebylo zrovna malé), už ani necuká nožkama. Vyhrály jsme. Je to morbidní, ale války takové bývají.

S hrdostí vítěze jsem pavouka nabrala smetáčkem na lopatku a vyhodila do záchoda (i tak mi z něj bylo blbě). Dohlédla jsem na řádný průběh splachování a šlo se domů.

Mimochodem, s Katkou jsme velmi brzy zjistily, že se známe, a to z našeho oblíbeného linkového zeleného autobusu řízeného naším oblíbeným modrým řidičem Kájou, který nás láskyplně vozí do školy a zpět.

Sláva nazdar výletu

2010-08-22T19:26:00.000+02:00

Tak jsme se my dámy - já, máti a sestra - vydaly na dobrodružnou cestu za kraji dalekými.

Návrhů, kam vyrazit a kde uskutečnit svoje znovustvoření neboli rekreaci, bylo více. Vyhrál však jeden krásný hotel s poněkud shazujícím se jménem někde nedaleko Znojma.

Den první

Cesta byla dlouhá, a jelikož se máti rozhodla, že s dálnicemi nepečeme, byla ještě delší. Někde u Tábora jsem zjistila, že mám roztržené džíny a to na takovém místě, že ani pro nové bych se v nich nevydala. V Jihlavě jsem se tedy stydlivě převlékla v autě do tepláků a v nich naklusala do místního Tesca. Máti pořídila kalhoty, toasty a kafe v restauraci a jelo se dál. Znojmo za rohem.

Za stálých sestřiných unavených ksichtů a obrácených očí jsme dojely do hotelu. Mrzelo mě, že se už nezeptala, kdy už tam budem, protože bych jí mohla říct, že teď už jo. Ale jinak byla cestou hodná, to jo. Místo klíčů od pokoje jsme vyfasovaly karty, se kterými jsme stejně neuměly zacházet.

A hurá do bazénu. Sestra nadšená z protiproudu, já nadšená ze zrcadla u sprch a máti nadšená z kupy důchodců, stále okupujících vířivku. Následuje všeobecné nadšení z večeře a mé nadšení z malinkého fitka, kde nikdo nebyl, a tak jsem mohla funět, jak mi bylo libo.

Den druhý

Všeobecné nadšení ze včerejší večeře se přeneslo do nadšení z dnešní snídaně. Švédské stoly - jak jinak - skvělé. Pak následoval osudový výlet do Znojma. Osudový proto, že jsem tam shodila svou dlouholetou hřívu a od té doby chodím po světě s krátkými vlasy (což mi kompletně převrátilo život naruby!).

Vrátily jsme se do hotelu. Sestra si v restauraci ochočila mouchu. Matka objevila v pokoji trezor a měla z něj takovou radost, že do něj uschovala vlhčené ubrousky a plastové lžičky. Já jsem si objednala masáž lávovými kameny a následně si ji užila. Večer jsme měly s máti tu čest ochutnat pravé znojemské okurky a nějakou tu šunku k tomu díky milé servírce Petře.

Den třetí

Daly jsme si bazén a vířivku a balily a odjížděly. Přesunuly jsme se o asi sto padesát kilometrů na západ - do Českých Budějovic. Na jednu noc už do malého příjemného penzionu, jehož restauraci obsluhoval příjemný muž a o ubytované se starala jeho příjemná žena (což byl docela šok). Plánovaný výlet do Zoo Ohrada pod zámkem Hluboká a následně na zámek Hluboká se uskutečnil bez větších problémů, až na strmý výstup na zámek s mechanickým vozíkem, kdy jsme se s matkou střídaly v tlačení a funění. Cesta zpátky dolů byla asi ještě náročnější, ale o tom pomlčíme. To, že v Zoo Ohrada nejsou zvířata, raději také pomineme.

Po návratu do příjemného penzionu jsme se všechny uložily ke spánku. Za oknem nám burácely vozy, které se ubíraly po hlavním tahu na Krumlov buď tam, nebo zpět, což bylo velmi nepříjemné. Spánek však nakonec dorazil a i my dorazily v den čtvrtý v pořádku a konečně domů.

Kája, kolíčky a otázky

2010-07-29T12:04:00.002+02:00

Byli jsme s Kájou na zahradě sundat prádlo a pověsit vyprané. Kája opatroval košík s kolíčky a já jsem věšela. Pomáhal, podával a breptal u toho. Napadlo mě, že na kolíčkách se dají naučit barvy ... A tak jsme začali.

"Kájo, podej mi prosím dva červené kolíčky."

"Tuchlé? Nebo tuchlé? Tuchlé je čevené!" ... řekl a podal mi jeden žlutý.

"Tenhle je žlutý, víš? Žlutý jako sluníčko. Červený je tenhle."

"Luníčko! Tuchlé jako luníčko?" ukazoval na červený kolíček ...

"Ne, jako sluníčko je tenhle. To je žlutý. Tak mi podej prosím dva žluté jako sluníčko."

"Podám. Tuchlé a eště tuchlé."

"Šikulka, Kájo."

"Tak a teď dva zelené. Zelené jako travička."

Utrhnul pár stébel trávy a s nejistým a trochu pohrdavým výrazem mi je podával.

"Tuchle né pžece."

Pak ho to po chvíli přestalo bavit a opřel se o plůtek, zabraňující psovi dostat se pod šňůry a následně sundavat prádlo po svém. Říkám mu:

"Ty už mi nebudeš pomáhat?"

"Nemůšu. Dneska koukám na domeček."

"Pojď mi prosím ještě podávat kolíčky, Kájo ... "

"Já už to neudlžím. Je to moc těžké."

Poté jsme se vypravili s kastrůlkami pro oběd. Trval na tom, že je ponese sám.

"Není to moc těžký? Nemám to radši vzít?"

"Ne, já to radši vzím."

"Říká se vezmu."
"Nééé, vemu, íká se vemu."

"Kde je máma? Asi jela autem. Já chci taky jet autem. Kde je Emmett? Asi zavženej. Kdo ho tam zavžel? Asi maminka ho tam zavžela. Kde je Anetka? Asi za tetou. Já jí vidím!"

"Kde ji vidíš? Já ji nevidím."

"Tak koukej a uvidíš! Támle pod kameny!"

"Já chci utíkat."

"Tak utíkej, ale dávej pozor na auta."
"Jo. Abych nenaboual."

Prázdniny vs. školní rok

2010-07-27T12:08:00.001+02:00

Tak už se blíží půlka prázdnin. Uteče to jako voda a za chvíli to vypukne. Zase budu muset vstávat v šest, zase nebudu nic stíhat, zase budu trávit některé noci nad výkresy. Jenže - světe div se! Zjistila jsem, že se na to těším.

Jednoduše mi prázdniny už lezou trochu na mozek. Zjistila jsem, že si nic ze školy nepamatuji. Když jsem v Plzni procházela kolem rozestavěné budovy, patrně nějaké administrativní, věděla jsem, že všechno, co vidím, bych měla umět pojmenovat. A taky vědět, jak se postupuje při stavbě toho či onoho prvku. Vybavila jsem si tak tři, čtyři věci ...

Co se týče matematiky, o té radši ani nemluvím - protože si nejsem schopná ani vzpomenout, co jsme brali naposledy, nemůžu být schopná ještě vědět, jak se to počítá. Prostě mi to všechno vypadlo a připadám si teď naprosto tupě a nevzdělaně ...

A tak jsem přišla na to, že se vlastně na ten školní rok docela těším. Hlavně z toho důvodu, že už jsem si tam zvykla a už to nebude takový šok jako prvák. Budu moci odsunout starosti s pochopením systému a soustředit se jen na učení. Budeme mít úplně nové složení třídy - na to se taky trochu těším, i když se toho zároveň bojím. Ten původní kolektiv nebyl totiž nic moc. Na vodu a dopravu jdou, naštěstí pro mě, jen lidé, se kterými si docela rozumím. Budeme mít našeho matikáře jako třídního - a na to se taky těším, protože je to mladý, skvělý, chytrý a vtipný chlapík, který nám vždy z matematiky dokázal udělat zábavu a vždycky nás pobavil nějakou tou historkou z dob, "kdy ještě býval malý chlapec".

A taky se docela těším na tu rutinu a na to, že je pořád co dělat a nuda prakticky neexistuje. Těším se na školní obědy (nesmějte se prosím! občas vaří dobře). Těším se na spolužáky, překvapivě, protože už mi docela chybí poslouchání takových těch jejich všedních obyčejných starostí :-) Těším se na některé učitele a zároveň doufám, že ti, které jsem neměla moc v lásce, mě nebudou učit. Těším se na nové předměty nového zajímavého oboru a jsem zvědavá, jestli mě vodní stavby budou bavit ...

Prostě si od tohoto školního roku slibuji trochu víc. A když budu po prvních neúspěších a prokreslených nocích zase remcat, že mě to nebaví a nestíhám, neberte to vážně :-)

Ta škola mě baví a chodím tam ráda. Nejsem šprt - jen mám radost z toho, že dělám něco, co mě baví.

Jsme jiní my, nebo oni?

2010-07-12T15:35:00.002+02:00

Tak mě napadlo sem zase jednou za čas něco děsně inteligentního napsat.

Častokrát přemýšlím nad tím, z jakých vrstev se skládá naše společnost. Tím "naše" myslím mé vrstevníky, nebo jim věkově blízcí. Prostě puberťáci.

Když to vezmu z jedné strany, jsou to údajně "hopeři, diskanti, šamponi, bárbíny" a já nevim co ještě. Tak je dělí oni. Tak se dělí oni sami. Každá sociální skupina trošku opovrhuje tou druhou, nebo ji dokonce přímo nenávidí. Ovšem ti, kteří nejsou ani v jedné z těch skupin, se automaticky řadí někam jinam - do nějakého šuplíku se štítkem "ostatní" nebo "jiní" nebo "divní".

Jsou děvčata, a je jich mnoho, které se přímo vyžívají v ničení českého jazyka a soustředí se na vizuální stránku psaného projevu, která je podle nich naprosto "cool" a "nejvíc", a to psaní stylem "aHooOj, jÁ jSEm LllenIčQa,,, a uPE neJvÍíÍÍc mILujůŮů laDy gaGa!!! xP =P". Tenhle styl mě naprosto dožírá, ale, ať si každý píše, jak chce, jen mě nenuťte se na to koukat. Akorát by mě docela zajímalo, co je k tomuhle psaní vede, ale to už je asi jejich mentalitou a přiřazeností k té či oné sociální skupině. Možná věkem? Nevím.

Nedávno jsem četla jakýsi článek na idnes nebo tak někde, jaké výrazy používá dnešní mládež. Zjistila jsem, že všem těm slovům nerozumím. Slýchávám je okolo sebe, ale neřeším to. Víte proč je neznám? Protože já jsem v tom šuplíku "divní". Proč v něm jsem, nemám tušení, asi prostě proto, že nejsem nikde jinde. Asi proto, že nejsem "smažka" ani nechodím do hospod ani se každý pátek a sobotu večer ukrutně opít někde v klubu. Ani neznám jména těch nejvyhlášenějších a studenty nejvíc navštěvovaných hospod a klubů v Plzni. Nezajímá mě to, tahle zábava mě nebere = jsem divná. Nekouřím = jsem divná. Myslím si, že založit rodinu a mít děti je dobrý nápad = jsem divná. Myslím si, že chodit do školy je důležité = jsem divná.

Proč to tak je?

Znám víc "divných" lidí. Ale moc jich není. Rozumím si s nimi. Možná máme životní hodnoty trochu jinde. Ale o těch to asi není, nebo je?

Léto

2010-07-01T11:38:00.000+02:00

Tak si první den prázdnin docela užívám.

Vstávala jsem v půl desáté, i když je pravda, že trochu nedobrovolně. Kdyby mělo být po mém, válím se v posteli do poledne, ale moje rodička to nepovažuje za dobrý nápad. Snídani (vafle) jsem si vzala zpátky do pelechu.

Vypravila jsem se na zahradu za tím naším psím troubou. V plánu bylo házet mu tenisák a přesvědčovat ho, že vracet mi ho zpátky není od věci, jelikož mu ho pak hodím znovu. O to jsem se ostatně pokoušela už včera odpoledne. Když s míčkem utíká zpátky ke mně, trochu zpomaluje a netváří se příliš nadšeně z toho, že na něj volám: Šikula! Přines! Podej!, nakonec se mi však vždycky podařilo tenisák uloupit z jeho krvelačných tesáků.

Plán s tenisákem nevyšel, jelikož jsem byla zaúkolována, abych zkusila pustit čerpadlo. Odhalila jsem malou záhadu a bazén už se vesele napouští. Mezitím jsem si šla zaskákat na trampolínu. Samozřejmě po vyzkoušení vody v bazénu (té je zatím jen po kolena). V trampolíně jsem tedy udělala mokré šlápoty a ty se s každým skokem soustředěně rozlévaly do malinkých potůčků. Tyto zákeřné potůčky vždycky pronásledovaly místo dopadu, což mi přišlo poněkud děsivé.

Za vraty se objevil můj bratr a z trampolíny mě následně vyhnal. Šla jsem se uložit do své houpací sítě, která vlastně není síť, ale pevné plátno, a já pořád nevím, jak tomu říkat. Chvíli jsem se tam válela, zavěšená v červeném cosi pod třešní a jabloní, když jsem si uvědomila, že cosi je celé mokré po včerejší letní spršce. Přišla jsem na to, že je mi to jedno, a válela jsem se dál.

Pak jsme s mamkou čistily a nakládaly sekačku do auta, protože můj malý psí trouba tam cosi překousl a sekačka musí k doktorovi. A teď - teď se válím v chládku doma, protože venku už je moc horko a moc lidí (= moc dětí), píšu na blog a cpu se gumovýma medvídkama.

Prázdniny

2010-06-30T15:01:00.000+02:00

No hurá, tak jsme se dočkali :-)

Vysvědčení bylo skvělé, mám z něj radost.

Nějak mi pořád nedochází, že do té naší školy teď dva měsíce nepůjdeme. Je to paráda.

Mé plány na prázdniny jsou asi takovéto:

nějaký ten odpočinek
nějaké to flákání
nějaké to koupání
nějaká ta brigáda (ještě jsem ale nic nenašla a asi už nenajdu)
nějaké ty výlety s přáteli
nějaký ten stan a oheň
nějaký ten koncert nebo festival
nějaké to opalování, spalování a loupání
nějaký ten letní trapas

Venku je krásné letní počasí, právě po pravé letní bouřce, já mám pravou letní náladu, učebnice schované ve skříni a letní šaty na ramínkách čekající na nošení.

Hodlám si to letos pořádně užít :-)

Ouvej

2010-06-10T20:34:00.000+02:00

Zase jsem dlouho nepsala na blog... No, tak jen pár novinek.

Rekonstruujeme dům - a je to docela hodně práce, běhá nám tu denně několik šikovných dělníků a řemeslníků a mamka se taky nezastaví (já si to prosazuju).

Dětský pokojíček je hotový, můj taky, jen v obou chybí nějaké poslední dodělávky, u mě stůl s knihovnou, přidělat garnýže a naskládat věci. Mámina ložnice je vlastně taky hotová, akorát je tam momentálně nastěhovaná celá kuchyně a mamka bude mít nový nábytek později.

Dnes jsme měli jet se třídou na vodu. Nejeli jsme, kvůli rozvodněným řekám a strachu, že se zkazí počasí (i když teď je fakt krásně, oproti minulému týdnu fakt nádhera).

Dohání se známky ... Vymýšlí si na nás samý kraviny, teď se rozhodli udělat nějaký megatest z odborných předmětů za celý rok (stejný pro všechny prváky) a máme jen tři dny na to se to naučit. Říkáme tomu taková malá maturita pro prváky.

Mám se dobře. I špatně. Jak kdy. Jsem hodně unavená, ale je pravda, že školu teď přes to, že bych měla dělat opak, trochu flákám a i tak mám dost.

Mám radost ze svého nového pokoje, je pěkný a konečně vlastní ... Mám radost z nové vymakané skříně, kterou mi máma koupila. Mám radost i ze stolu s regály, které mi vyrábí pan truhlář.

Je mi smutno, že tu není Milda. Dnes nějak moc. Dnes to na mě padlo, když jsem na zahradě zapojovala čerpadlo a nevěděla jsem si rady. Moje úplně prvotní nesmyslná myšlenka, trvající nějakou tu nanosekundu, byla: tak mu zavolám, určitě mi poradí ...

Nezavolám. Neporadí. Ach jo. Kdybych ho tak někdy pozorovala, když tohle dělal ... Ne, bylo mi to jedno, to byla přece jeho práce.

Teď je to ale naše práce ... A já už nedostanu ani jedinou radu. Nakonec jsem to dohromady dala, něco mi říkalo, jak to mám udělat, ačkoliv jsem na začátku neměla tušení. Pak mě překvapil Davídek, když mi řekl, kam se leje voda a ostatní věci. On se díval ...

Je mi po něm smutno. Věřte si nebo ne, nebyl to můj táta, ale milovala jsem ho jako tátu. Je to půl roku a mě je smutno fakt jen občas, od jeho smrti jsem začala být trochu apatická a všechny negativní (někdy i pozitivní) emoce už tolik neprožívám. Ale dnes mi bylo smutno. Stýská se mi po něm, po tom jeho srandovním smíchu a po tom, jak když seděl v trávě s hrníčkem čaje v rukou a jen se díval, nebylo radno za ním chodit ... A taky po tom, jak mi kdysi dávno připravoval promyšlené noční bojovky a putování po hradech za pokladem, opičí dráhy z lan a úkoly. Strašně ráda vzpomínám, jak jsme spolu stavěli přehradu na potoce nebo tee-pee na zahradě ...

Ale mám ho pořád ve svých vzpomínkách, a vybavuji si ho docela zřetelně, a odtamtud nezmizí ...

Díky němu jsem měla krásné, dobrodružné a zábavné dětství.

Voda a vodní hospodářství

2010-04-29T11:37:00.000+02:00

Tak jsem se nakonec rozhodla pro jiný obor :-)

Na stavařinu jako takovou chodí teď všichni. Vidím to na zájmu o obor pozemní stavitelství na naší škole, ale je to vidět vlastně všude.

A tak jsem se nakonec rozhodla úplně odbočit. Dala jsem na rady několika moudrých lidí a na poslední chvíli přepsala lísteček. Hlásím se tedy na vodu.

Sice ještě nevím, co konkrétně za práci bych dělala... Ale vodohospodářů je tak málo a zájem o ně tak velký. Vysokoškoláky posílají studovat do zahraničí... Pokud využiji všech příležitostí a možností, které mi budou nabídnuty, nebudu mít o práci nouzi a můžu se dostat na pozice velmi žádané.

Hlavně se mi na tom líbí, že je to obor hodně zaměřený na ekologii, ochranu životního prostředí, úpravy toků, příroda, příroda a příroda... A přitom z toho technického pohledu. Jako by to byl obor stvořený pro mě. :-)

A možná budu mít dobrý pocit, že dělám něco pro naši planetu. Nebo že jí přinejmenším neubližuji. :-)

O úsměvu

2010-04-27T21:42:00.002+02:00

Linkový autobus do školy a ze školy. Jízda v přecpaném voze městské hromadné dopravy. Nebo chůze centrem města kolem půl třetí. Taková ta místa, kde je hodně lidí a většinou každý spěchá ... No, nic pro mě. Jsem z toho většinou otrávená (teda až na linkáč, na ten nedám dopustit, vždy se tam krásně vyspím), unavená a už se těším domů na svůj klídek.

Zapadám potom mezi ty ostatní, zabšklé spěchající obličeje. Nemám ráda, jak hromada lidí jde na Americké na červenou a je jim to jedno. Nemám ráda, jak do sebe vrážejí a někam se tlačí. Ale sama také spěchám - chci totiž odtamtud být co nejdřív pryč.

Včera jsem se po tom prodírání se městskou džunglí pohodlně usadila na svém oblíbeném místě v autobuse. Přede mnou seděla jedna paní od nás z vesnice. Je moc milá od pohledu. Dívala jsem se, jak zdraví své známé, kteří nastupovali do autobusu, vždycky je obdaří svým milým úsměvem, a jim to udělá hezčí den. Jak se usmívá na ty, co nezná, a i jim to udělá hezčí den. I mě to dělá hezčí den. Když mi někdo, je jedno jestli ho znám nebo je to někdo cizí, daruje úsměv jen tak.

Tak málo úsilí úsměv vyžaduje a tolik radosti udělá. Proč ho nepoužívám častěji? Nejen pro své přátele a pro svou rodinu... Ale hlavně pro ty cizí, uspěchané lidi, kteří se po těžkém dni ženou domů a nebo mají před sebou ještě spoustu práce. Možná by je jeden malý úsměv přiměl zastavit se, podívat se kolem sebe a zamyslet se. A třeba by pak obdarovali svým úsměvem dalšího náhodného kolemjdoucího.

Tak jsem se rozhodla že to zkusím. Že budu kolem sebe šířit úsměv a třeba to někomu pomůže. Že možná dokážu primitivním pohybem svalů vnést do všedního zmatku nějakou radost.

Dnes jsem šla ze školy. Nespěchala jsem. Na přechodu jsem počkala, až se okolo provalí dav uspěchanců, kteří by to nestihli, kdyby minutu počkali na zelenou. Když se rozsvítila zelená a vyvalil se další dav, při přecházení se podařilo navázat oční kontakt s jednou postarší paní. Usmála jsem se na ni... A když jsme už jsme byly úplně u sebe, prudce do mě vrazila ramenem. Otočila jsem se a chtěla se omlouvat, ale paní se ani neohlédla a zmizela v davu.

Ach jo. Pro dnešek to vzdávám. Jsem naivní, když si myslím, že můžu přimět byť jedinou osobu zpomalit. Udělat radost. Však ono to asi jde, jen to nesmím tak rychle vzdávat. Zítra to zkusím znovu. Snad se to povede.

Jo a ještě něco...

:-)

O školní rutině

2010-04-22T22:20:00.003+02:00

Škola, škola, škola...

Zabírá nějak moc času, no ne?

Tím nemyslím, že souhlasím s názorem většiny studentů, že nejlepší by bylo učit se o víkendu a v týdnu mít volno. Čas, který trávíme ve škole jakožto v budově, se mi zdá celkem přiměřený (chodím tam snad abych se něco naučila, ne ...). Jenže pak člověk přijede domů a zase ho čeká učení, úkoly, popřípadě výkresy. Jasně, můžu se na to vybodnout. Základkou jsem prošla se samými jedničkami tímto stylem (ach, zlaté to časy!) - úkoly nedělám, nemusím se učit, stačí, co pochytím v hodině. Ale tak to tu nechodí. Kdo se nepřipravuje, nemusí tam vůbec být, že...

Jenže kolik času zabere "škola" doma? Docela dost. Popravdě už jsem si zvykla. Byl to těžký přechod, ale zvykla jsem si. Dokonce až moc a to je to, o čem chci dnes psát.

Je to rutina. Studentík přijde do školy, něco nového se dozví a možná že i zapamatuje. Přijde domů a narychlo dodělává resty na zítřek, které měly být dávno vyřešeny (viz článek o Prokrastinaci). Povzdechne nad haldou nedopsaných sešitů z dob, kdy ústav nenavštěvoval. Vzpomene si na zítřejší test ze stavební mechaniky či jiného podobně ohavného předmětu (ne že by se stavební mechanice něco vyrovnalo), pronese pár vybraných slov a jde spát, neboť je znaven.

Zítra máme kvůli přijímacím zkouškám ředitelské volno (no ne, už je to rok, co jsem skrčená v první lavici pozorovala nepříliš útulný interiér nepříliš útulné třídy a nervózně cvakala propiskou čekajíc na ten velký strašidelný dvojlist!). Říkám si: Skvělé! Prodloužený víkend a nemusím se nic učit!

Jenže... Přestože trpím prokrastinací, jak už jsem zmiňovala, hádejte, co dělám. Pracuju na složitém výkresu na pátek. Protože prostě na zítřek nejsou žádné resty. Pochopte, na PÁTEK! Toho času ještě...

Nějak neumím z té rutiny vypadnout. Je čtvrtek večer, nikoliv pátek večer, kdy se nic nedělá. Ve čtvrtek večer se maká.

To mi povězte, kolegové prokrastinanti (zda se to tak píše jsem líná hledat), je tohle normální?

Beztak se zítra vzbudím v šest :-)

Sourozenecká láska

2010-04-17T12:13:00.001+02:00

Kája pláče a Klárka zpívá:

"Kájíčku mudláčku sušáčku dudláčku neplakej, pojď ke mně obláčku, nebdeč až do smdti..."

Prokrastinace aneb odkládání věcí na poslední chvíli

2010-04-17T10:55:00.004+02:00

Odstartovala to skupina na facebooku. Přečetla jsem si o tomto problému nějaké články a docela mě překvapily. Údajně tímto problémem trpí 40 % studentů. Řekla bych, že 40 % je ještě optimistické číslo. Upřímně přiznávám, že mezi tyto případy také patřím.

Například minulý týden. Nahromadilo se mi několik důležitých věcí ve škole. Šlo o čtyři předměty - matematika, technické kreslení, fyzika a chemie. Všechno to ale vyvrcholilo v jeden den a to ve středu.V úterý jsem skončila ve škole v půl třetí, nicméně zůstala jsem tam do pěti. V informačním centru (ve studentském slangu ícéčko) je dokonalý klid na učení. Několik počítačů u oken a uprostřed stoly. Krom velkých přestávek je tam takové to krásné studiahodné ticho. Tak jsem se tedy v ícéčku připravovala na test z fyziky.

Poté jsem si to namířila k tátovi. Nevěděla jsem, čím začít. Začala jsem tedy s výkresy.Co se týče technického kreslení, tam se můj problém s prokrastinací projevuje asi nejvíce. Šlo o pár výkresů, míchání barev či tak něco. Ty první byly zadány už někdy v prosinci. Přinesla jsem je v únoru a bylo mi řečeno, že jsou hnusné. Tak tedy od znova a pokud možno hezky. Míchala jsem barvy od půl šesté do půl deváté nepřetržitě. Zítra je poslední možnost je odevzdat, pokud z toho chci vyváznout bez pětky. Sice jsem na to měla čtyři měsíce, avšak čas jsem si našla až dnes večer (= dřív se mi nechtělo). Jak typické.

Poté jsem se vrhla na chemii. Zachránila mě spolužačka, která mi vyfotila a poslala mé chybějící zápisky. Další půlhodinu jsem věnovala ztmavování a zvyšování kontrastu těchto poněkud nekvalitních (avšak velmi hodnotných!!!) fotek. Poté jsem si udělala stručný přehled na osm papírů. Z důvodu podtrhávání a soustředění se na estetickou stránku jsem tím strávila asi dvě hodiny, aniž bych aspoň trochu vnímala to, co píšu. Nicméně i toto bylo velmi důležité, protože z hezky upravených zápisků se učí daleko lépe než z čmáranic (potvrzeno pečlivým desetiletým výzkumem - doporučuji!).

Je jedenáct hodin a mě začíná hrabat. Dělám si první kávu. Chvíli koukám do zápisků, piju kávu. Další půlhodinu věnuji skládání puzzlů s otcem. Samozřejmě za účelem rozběhat mozkové závity! Táta jde spát. Já jdu na chemii. Začínám si to pamatovat. Dávám si studenou sprchu a druhou kávu. A teď matematika, zítra mě čeká čtvrtletní práce. Počítám, počítám a počítám, až se dostávám na druhou hodinu ranní. Nakonec se podívám ještě na chemii a fyziku, a ve tři hodiny ráno uklízím učení. Než po sobě uklidím tu spoušť po temperách a všech papírech se škrtanci a mylnými výpočty, je půl čtvrté a konečně ležím.

Tohle bylo výjimečně. Ještě nikdy jsem se neučila takhle do noci - jen jednou (zase ty výkresy) asi do půl třetí. Můžu si za to úplně sama. Tak to dopadá, když člověk odkládá vše na poslední chvíli. Na čtvrletku z matiky jsem se mohla učit dva týdny dopředu. Výkresy jsem mohla mít dávno hotové, nebo by stačilo udělat každý den jeden. Chemii jsme měli oznámenou týden dopředu a fyziku dva dny dopředu. A stejně jsem to všechno dělala v úterý večer.

Články o prokrastinaci mě uklidnily. Zjistila jsem, že v tom opravdu nejsem sama. Sice bylo strašně unavující učit se takhle dlouho, ale překvapivě to mělo velmi pozitivní výsledky. Z matematiky jsem měla jako jediná ze třídy jedničku. Z chemie taktéž za jedna, plný počet bodů. A to jsem v noci už nabyla dojmu, že fakt nevím o co jde. Z fyziky 3+, kterou jsem si tento týden opravila na 2, a z výkresů 2.

Takže mohu jen potvrdit, že stres a termín vás vyburcují k neuvěřitelným výkonům.

Není to zas tak špatná "nemoc" :)

_______________________________________________________

"Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří, a hned máš dva dny volna."

Přátelé

2010-04-11T17:13:00.003+02:00

Je jich poslední dobou nějak málo.

Jo, já vím, mám Péťu. Ta je zlatá. Potom mám ještě Kláru. Jenže ta bydlí daleko a naposledy jsme se viděly před dvěma lety. Ale když se tak zamyslím - kdo dál? Kdo dál je opravdový přítel?

Ve škole fakt nikdo. To jsou spolužáci. Jiná kategorie. S nimi si nerozumím.

Mrzí mě jedna věc. Měla jsem Kiki. Bylo to skvělé, měly jsme dlouhé období, kdy jsem si lepší kamarádku nemohla přát. Jenže... nějak se to změnilo a něco je špatně a já nevím co. Asi jsme teď každá někde jinde. Připadá mi, že si nemáme co říct. Naše staré obvyklé srandičky byly vtipné. Byly. Občas si na ně vzpomínám a pousměju se nad nimi, ale to je asi tak všechno. Mrzí mě, že už mě nedokážou rozesmát. Je to prostě pryč.

Mrzí mě to.

Připadá mi, že nemám skoro žádné opravdové přátele. Jo, je tu pár kamarádů, ale to přátelé nejsou. Nejsou to ti opravdoví.

Abych také nějaké měla, když pořád sedím doma (a strašně ráda).

Abych také nějaké měla, když si k sobě málokoho pustím. Přestože jsem strašný extrovert, stávám se samotářem. Nejradši jsem, když na mě v autobuse nikdo nemluví, když o přestávce je kam si sednout, daleko od spolužáků. Šťastná jsem, když o mě nikdo neví. Není mi příjemné být na místech, kde je hodně lidí pohromadě.

Tak si říkám, že si za ten nedostatek dobrých přátel můžu sama.

Tohle je asi trošku depresivní článek, ale já se z toho necítím nějak špatná, to zas ne... :) Jen mě to občas zamrzí. Tak jsem se z toho aspoň vypsala. :)

...

2010-02-13T20:07:00.003+01:00

Tak jak jste si mohli všimnout, vy, kteří už jsem snad ani nechodíte, protože tu není nic nového - mé novoroční předsevzetí jaksi křachlo :) Další příspěvek až v únoru, no jestli takhle zavedu tu pravidelnost, o které jsem mluvila, tak to už to můžu rovnou zabalit.

Mě je to ale líto, chtěla bych, aby tento blog nějak vypadal, chtěla bych psát pravidelně...

Prostě na to většinou není chuť. Přijde mi, že nemám o čem psát... Můj život se během posledních měsíců ve více ohledech změnil, ale jsou to moc osobní věci, sem to psát nemůžu. A jinak nemám o čem psát.

Takže, co s tím? Asi se to nějak vyvine, ale přijde mi, že zážitky ze školy, které nestojí za nic, nikoho nemůžou zajímat.. Třeba se časem najde nějaké lepší téma, no, uvidíme.

Nestíhám...

2010-01-13T19:23:00.001+01:00

Tak jsem se odhodlala konečně napsat, vůbec na to teď nebyl čas ani chuť...

Musím se nějak hodně učit, nechávám si to hlavně na večer, je toho teď nějak hodně. Vysvědčení bude hooodně jiné než na základce, ale myslím že i tak bude dobré, nepropadám a ani čtyřky nebudou:)

Poslední dny, týdny, nebo jak je to dlouho, co jsem psala na blog naposled, byly docela nabité. Došlo jak na skvělé, tak na pitomé zážitky. Plánovala jsem to rozepsat, ale bylo by to moc dlouhý:-D

Tak teda některé dobré zážitky - byla u nás Péťa a bylo to super, taneční byly poslední dobou taky fajn (tanečník už mě poslouchá na slovo, když řeknu sedni, sedne, když řeknu tancuj, tancuje:D), pak jsem si opravila některé známky, mám novou plzeňskou kartu (k tomu se váže jeden pitomý "zážitek"), a v březnu budeme mít štěňátko :)

Ty špatné "zážitky" - zlomila se mi stará plzeňská karta, což znamenalo složité vyjednávání vydávání obědů ve škole, ježdění MHD na rovněž přetržený účet, že na té kartě, která nejde načíst, něco mám, a spostu běhání. To mě naštvalo asi nejvíc - čekám půl hodiny frotnu na jednom místě, kde mi řeknou, že tam to nedělají, musím na druhé místo. Tam stojím snad ještě déle a tam mi řeknou, že mám špatné formuláře a dali mi ty správné, plus že si s tím mám dojít na třetí místo, protože tam to nedělají. Strašný binec toto. Pak jsem si zase udělala něco s tím mým zlobivým zápěstím, které jsem měla kdysi zraněné a od té doby se mi to občas vrací. Pak jsem taky dodělávala výkresy na technické kreslení do tří ráno, ale do bylo odměněno dvojkou, takže jsem celkem šťastná..:)

Ještě jsou tu jisté věci, co mě čekají - v pondělí osmnáctého mám závěrečnou, mám půjčené krásné fialové šaty. Teď jsem si uvědomila, že jsem pěkná ostuda, té hodné paní, která mi je půjčila a dala mi k tomu i krásné dárky, jsem ještě nenapsala...(!) Závěrečná bude zajímavá. Druhý den jde Davídek na zápis do školky. Jsem zvědavá jaké z toho bude mít pocity - už je to náš velký kluk:)

Ještě než skončím sem připíšu, jaké jsem si dala novoroční předsevzetí - jsou jen dvě, abych byla schopná to zvládnout:) Takže - jíst zdravěji a začít psát pravidelně na blog:) No, uvidíme, jak to dopadne:)

Mějte se krásně!

Dopravní den blbec

2009-12-16T19:47:00.001+01:00

Jo, takhle přesně by se to dalo říct.

Ráno se mi stala příjemná věc. Máma mě vzbudila, že jsem zase (v pondělí se mi to stalo taky) zaspala, asi jsem si zamáčkla budík a spala dál, jak je mým oblíbeným zvykem. Nutno podotknouti, že mamka vstává většinou později než já. Vzbudila se náhodou dříve. V pondělí už jsem autobus nestihla, protože když pro mě přišla, byl zrovna ten čas, kdy můj autobus jaksi odjíždí. Táta pro mě přijel a odvezl mě do školy - to bylo moc fajn. Dnes mě máma vzbudila o pět minut dřív a byl to docela masakr. Oblíkla mě, dala mi kartáček na zuby a vypravila jak kdyby mi bylo pět:-D Takže jí za to moc děkuju, protože sama bych nebyla schopná něco udělat, jaksi jsem spala.

Autobus jsem stihla, ale to nejhorší teprve přišlo - v Plzni byla strašná kolona, takže jsme stáli asi dvacet minut u Gery a pak jsme se šnečím krokem posouvali dál. Vždy přijíždí autobus na autobusové nádraži okolo čtvrt na osm, dnes přijel ve čtvrt na devět. Do školy jsem přišla samozřejmě pozdě, ale nevadilo mi to až tak moc, aspoň jsem se v tom buse vyspala.

Škola celkem ok, končili jsme brzy, a já vyšla na autobus, který nejede přímo do naší vísky, ale do Karlových Varů, a vystupuju na karlovarské a seběhnu si tak jedno až dvoukilometrový kopeček dolů do údolí.

Vždy, když jedu na autobusák, jedu od školy dvě stanice tramvají a pak dvě stanice trolejbusem. Ještě nemám úplně vyhmátlé, které trolejbusy či autobusy to jsou, jezdí jich tam hodně a já pokaždé nasednu do nějakého a doufám, že mě neodveze někam pryč.

To se mi právě dnes stalo.

Odvezl mě na zastávku, která se nacházela tak v polovině cesty na autobusák a zahnul někam do kšá, kde jsem vystoupila a doběhla si na tu druhou zastávku, která byla odtamtud kousek a kterou můj (trolej)bus projíždí. Tam stál trolejbus a za ním autobus. Řekla jsem si, že u tamtoho trolejbusu už to mám jasné, že jede na autobusák, ale u toho autobusu vlastně taky, a trolejbus už zavíral dveře. Tak jsem si hupsla do autobusu a oddychla jsem si, což byla chyba.

Autobus mě neodvezl na nádraží, ale někam trošku jinam, úplně pod něj a daleko od něj. Je to sice na dohled, ale není to zrovna blízko, zvlášť, když mi časová rezerva na přesun trochu nevystačila a do odjezdu autobusu z nádraží zbývalo asi osm minut.

Tak jsem tedy spěchala na nádraží. Protože jsem tam vždy chodila zezhora, tak zespoda jsem měla trošku problém se zorientovat. K autobusu jsem ale dorazila akorát a už opravdu jsem si oddechla, když jsem si ověřila, že bus opravdu jede tam kam chci.

Říkejte mi Plzeňák.

Tak teda jo...

2009-12-15T20:04:00.001+01:00

Už jste mi tu psali, že bych se mohla zase ozvat. Máte pravdu, zase jsem našla trochu chuti psát na blog, ačkoliv nic veselého ani vtipného to asi nebude.

Minulé pondělí jsem se po čtrnácti dnech a kousek vrátila do školy. Bylo mi jasné, že když nejsem schopná dohonit učivo ani z dvou dnů absence, z dvou týdnů to bude záhul. Od nějakých spolužáků jsem si předem trošku zjistila, co se kdy píše, kdy se zkouší... Já ale stejně měla všechno učení ve škole ve skříňce - jak chytré. V tu středu před tím, než jsem onemocněla, jsem si ve škole říkala: "Tak si to učení vezmu domů zítra." A zítra bum, bolest v krku, kašel... Týden nemoci, pak Mildova nehoda. Mezitím jsem školu jaksi nenavštívila, a to ani pro věci. Takže jediné, co jsem teď mohla udělat, bylo se takhle preventivně připravit na nejhorší.

Nejhorší to nebylo, ale skvělé taky ne. První hodina byla volná, tak jsem doháněla na pc cvičení z psaní na klávesnici. Druhá hodina byla aplikovaná matematika a fyzika, bylo to náročné, ale měla jsem štěstí, protože jindy celkem nekompromisní učitelka mi nechala úkol na příští týden, nikoli na příští hodinu (úterý). Potom nějaké další předměty, mezi nimi i fyzika, ze které jsme tu hodinu měli psát test, přesně z toho, na co jsem nebyla, ale učitelka to odložila na příští týden (tzn včera a nic jsem tam nenapsala). Bála jsem se i toho, že se mnou budou chtít mí spolužáci něco řešit, povídat si, a tak dál... Protože to o Mildově smrti se tam mírně rozneslo. (jedna spolužačka má mamku na BC). Jí to ale vůbec nemám za zlé, nevadí mi to. Pořád lepší, když to tak nějak aspoň někdo ví od někoho jiného, aspoň u pár lidí odpadnou otázky typu: Kdes byla? Ses flákala co? I když takové taky zazněly.

Ale nakonec to bylo s lidma docela v pohodě, ti, co věděli, mě nechali být a ti, co nevěděli, se nechali umlčet odpovědí "chřipka" nebo tak něco.

Týden uběhl, napsala jsem si pár testů, učitelé mi je neklasifikovali, dokonce mi i nabízeli, že se nemusím psaní testu zúčastnit. To jsem odmítla, aspoň to zkusím, aby věděli, že se snažím. Okopírovala jsem si téměř všechny sešity a oběhla učitele nejdůležitějších předmětů. Pátek se mi obzvlášť povedl, nechala jsem se pod tlakem intuice vyzkoušet z matiky a mám jedničku. Chemie se taky zdařila, učitelka nakonec byla vstřícnější než jsem čekala. O víkendu jsem dodělala všechny resty, úkoly a podobně, a tohle pondělí jsem už nastoupila do školy jakž takž připravená. Jenže přišel ten test z fyziky, do kterého jsem nenapsala ani čárku. Uvidíme jak to bude s klasifikací.

Večer byla prodloužená, docela se mi to líbilo, akorát se na mě tanečník v půlce vybodnul, že jde na pivo a už ho to nebaví. Asi jsem ho v nějakém tom předešlém článku moc přechválila, což? No nic, řekla jsem si, že se s ním nebudu zatěžovat a zatančila si s Péťou, která se tam přišla s maminou podívat:)) Působily jsme asi zvláštním dojmem, jedna holka se snaží učit druhou klučičí kroky a ani jedna to neumí, ale na konec jsme si pěkně zatančily.Vtipnější bylo, když jsme šly spolu do promenády a Péťa poznamenala, že se v roli pána cítí jako debil, tak jsme se jednoduše prohodily... :-D

Taky tam byla jako vždy Kiki. A taky její sestra Míša s manželem Honzou, ale ti tam byli poprvé. Super bylo, že jsou oba skvělí tanečníci, a když se později do mumraje zapojili, vypadalo to fantasticky. Vytvořilo se kolem nich místo a nejen my jsme užasle koukali:)

No a dnes byla škola taky celkem fajn, oběhla jsem další dva učitele, vzala si domů učení... A když jsem přijela dom, měli jsme tu velmi překvapující návštěvu:) Teda ona sama nebyla překvapující, ale opět jsme zjistili, jak je ten svět malej. Povím o tom třeba jindy, třeba vůbec, tenhle článek je už moc dlouhý, aby pobral ještě další vysvětlování:)

Nemůžu psát...

2009-12-03T00:47:00.001+01:00

Možná někdo, kdo sem chodíte z mamčina blogu, třeba čekáte nějaký článek.

Nebo taky ne. Jak já to vlastně můžu vědět...

Každopádně stalo se něco, co nám všem změnilo život. Navždy.

Já o tom ale nedokážu psát. Prostě to nezvládám. Píšu tedy alespoň tento článek, abych o sobě dala trochu vědět.

To něco vůbec není dobrý. Je to totiž děsivě hrozně špatný.

Podívejte se na blog mé mamky. Tam to všechno je. Nechápu, kde vzala tu sílu to napsat. Já jí nenašla.

Co bylo a co bude:)

2009-11-05T10:45:00.008+01:00

Tak si tak sedím v Ícéčku, jak říkáme našemu informačnímu centru ve škole, u notebooku a přemýšlím, co budu dělat. Dva testy z odborných předmětů za mnou a dvě hodiny a dvacet minut volna přede mnou...

A tak se koukám na svůj blog a vidím, že v archivu mám poslední příspěvek v říjnu... To je docela slabý, říkám si. No a tak sem napíšu nějaké ty novinky:)

Ve čtvrtek u nás byla Péťa, o tom už jsem psala, a v pátek přijela i Kiki. Moc jsme si to užily, daly si čokoládu, pokecaly, prošly se... Večer Kiki odjela. V sobotu odpoledne jsem jela k tátovi do Plzně, kde jsme s Péťou podnikly takzvanou narychloakci. Pozvala mě na koncert skupiny jejích (a částečně i mých) známých a kamarádů, který se konal v Hifi klubu na náměstí. Váhala jsem, jestli jít nebo nejít... Nakonec jsem se rozhodla jít, ale musela jsem ještě něco udělat doma, takže jsem přišla těsně před začátkem. Byl tam i Pétin brácha a byla sranda. Vtipná a bavící předkapela hrála asi nějakou půlhodinku, potom přišla na řadu očekávaná kapela Slyšíme ryby. Bylo to moc fajn, i když jsme se tam s Péťou mírně ztrapnily, ale aspoň byla sranda:D

V noci jsme se dopravily k Pétě a spala jsem u ní. Ráno jsme šli na mši na jedenáctou, výjimečně ne do pavilonku, ale do kostela. Bylo to hezký. Pak jsem šla domů a odpoledne jsem strávila nějak - už ani nevím jak:))

V pondělí se šlo samozřejmě zase do školy a byla jsem ze sobotního večera pořád trochu nevyspalá a tak se mi vůůůbec nechtělo vstávat. Nakonec jsem se do školy nějak dokopala, ale bylo to náročný. Tam mě to zase totálně unavilo, ale alespoň jsme měli málo hodin.

Dorazila jsem domů, nikdo tam nebyl, tak jsem vybalila kytaru a kombo a rozhodla se dát celému paneláku vědět, že tam jsem:D Nacvičovala jsem svou oblíbenou písničku od Offspring - Dirty Magic, kterou mám vpravo na prvním místě žebříčku:) Mimochodem ten bylo hodně těžké sestavit, jednak oblíbených písniček mám hafo a jednak se jejich pořadí obíbenosti pořád mění...

No a večer taneční - konečně jsem si to užila tak nějak fajnově a bez stresu, protože se konečně našel ON, ten ideální tanečník:D Ideální tanečník = drží mě, aniž bych měla ruku v křeči, vede mě, takže to nemusím dělat já - jako u většiny případů, nesmrdí po cigaretách ani po pivu, které si bohužel můžou všichni na tanečních koupit (nejvíc mě štve, že holka se snaží, aby voněla, a pak s ní tančí kluk, ze kterýho to táhne a holka už neví, kudy má dýchat), a dokonce se s ním pěkně povídalo. Příště je prodloužená a tak jsem si říkala, že už je čas najít si stálého tanečníka (jako jedna z mála jsem ho ještě neměla). Akorát jsem se ho bála zeptat, zda je volný, a ulevilo se mi, když si mě vybral i při další volence a na konci kurzu mi řekl, že by si rád se mnou zatančil i příště;) Uklidnila jsem se, nerada bych na prodloužené zůstala sedět, navíc vypadá na pohodovýho kamaráda:)

No a tak týden uběhl:) Teď tu sedím, necelé dvě hodiny stále přede mnou, a myslím na to, co budu dělat dál - moc se na to těším:)

V pátek jdu s mamkou a babi na Jacksonův film This is it, jsem ráda, že jsme se tam dostali, už to brzy bude končit a zájem o lístky je obrovský.

V úterý ráno jedeme s mamkou a Klárkou do Prahy na kontrolu a uděláme si z toho i hezký výlet:) (teď se mi mamka směje, protože je jedna z toho mála, co ví proč o tom tak nadšeně mluvím :D)

Takže teď už budu končit, aby to nebyl moc dlouhý článek, protože by se to nikomu nechtělo číst, že:D I tak je dlouhý dost. Tak zatím, milí čtenáři;)

Logo!!!

2009-10-30T20:48:00.003+01:00

Určitě jste si všimli, že mám na blogu krásný nový logo! :)

To chce veřejný poděkování...

Má ho na svědomí ten můj umělec:) Smajty. Moc Ti děkuju! Jsi úžasně šikovnej...

Pěkný den

2009-10-29T20:31:00.003+01:00

Dnešní den se moc povedl. Dopoledne jsem se tak různě flákala, byla na pc, jedla, jen trochu něco uklidila... A pak mě něco napadlo.

Proč se válet celé prázdninové dny, když je právě teď čas podniknout něco akčního?

A tak píšu Kiki, jestli nedorazí, ta že nemůže, tak Píšu Pétě, která že jo, a tak se to semlelo, že ve třičtvrtě na čtyři jsem čekala s Davčou na kole a Kájou na motorce na přijíždějící zelenou smrdutou Karosu, která se rozhodla jednou za čas zavítat do naší vísky.

Pétě to narozdíl od Karosy moc slušelo. Vydali jsme se všichni směr oprýskaný domeček. Karel počal trucovati, tak mu byla zabavena motorka a následně byl posazen na ramena jeho náhle méně přísné, situací ovlivněné sestry. Cesta k oprýskanému domku uběhla rychle, aby ne, když je to taky kousek, že jo.

S Péťou jsme se jaly hovořiti a hovořiti. Došli jsme dom a Klárka byla nadšená. Potom jsme se rozhodli, že uděláme skupinovou výpravu "kam až dojdeme" ve složení Péťa, Klárka, vozík, Zuzka, dlouhé lano, pes Diana a krabička Kinder čokolády. Ke skupině se přidala kočka Tlapka a Klárčino malé miminko, které bylo, chudinka, připoutáno na Klárčině klíně a s bosýma nožičkama vyjelo vstříc dobrodružstvím lesa.

Procházka byla pěkná, akorát krabička čokolády to nepřežila. Ani kočka Tlapka nebyla po návratu spatřena. Už se stmívalo. Doma jsme si zahráli (já, Péťa a Dáda) hru, kterou jsme s Davčou včera a dneska vyráběli (něco na způsob stopovačky). A pak večeře, klábosení, křížovka, klábosení, ukázka domečku, klábosení, klábosení a vyprovození Péti na náves k autu, kde na ni čekal táta.

Bylo to hezké, Péťo, díky!!! :)

Míchaná vajíčka :-D

2009-10-25T12:22:00.006+01:00

Dnes ráno se mi podařila dokonalá věc:D

Řekly jsme si s Klárkou, že máme chuť na míchaný vajíčka. Tak jsme si je udělaly. Ale takhle vynikající míchaný vajíčka jste určitě ještě nikdo nikdy neměl.

Tak vám teda napíšu recept:

1. Rozklepneme pět vajíček do misky a lžičkou půl hodiny vyndaváme kousek skořápky.

2. Dáme si dva proužky másla na pánvičku a zapneme plotýnku.

3. Nechce se nám krájet cibuli, tak se na to vykašleme.

4. Vajíčka v misce rozmícháme.

5. Spleteme si dózy se solí a cukrem a "osolíme". Přidáme trochu sladké papriky.

6. Dáme vařit vodu na čaj.

7. Vajíčka vylijeme na pánvičku, která není dost ropzálená, a tak je tam chvíli necháme...

8. Abychom za dvě minuty zjistili, že se nám připálily.

9. Nalijeme si čaj do hrníčku, spleteme si dózy se solí a cukrem a "osladíme".

10. Vajíčka domícháme a podáváme.

11. Přiběhneme do pokoje, popřípadě jinam, kde se nacházejí naši spolubydlící, a vysvětlíme jim, jak jsme blbí.

Dobrou chuť:)

Změna barvičky:)

2009-10-24T19:50:00.002+02:00

Jak jste si určitě všimli, máme tu novou barvičku:)

Musím vám povědět, jak jsem nesmírně blbá. Rozhodla jsem se, že si změním styl, a tak jsem si s tím začala hrát. Nakonec jsem zůstala jen u změny barvy, ale počítadlo, které mi sem dal Merlin, je pryč...

Mohlo mi to dojít, no:(

O dnešku

2009-10-21T20:15:00.003+02:00

Tak jsem si říkala, že bych sem občas mohla taky něco napsat o normálním všedním dni:)

Včera večer jsem byla u Kiki, pomáhala mi s fyzikou, a poradila mi, ať si ráno přivstanu a zopakuju si to. U táty vstávám v půl sedmé, tak jsem si nařídila budíka na půl šestou s tím, že budu i dřív vycházet a vyhnu se přecpanosti tramvají.

No a samozřejmě se stalo to, co vždycky, když si nařídím budíka na dřív. Předpokládala jsem to, takže mě to ani nijak nepřekvapilo:D Prostě jsem vstala, rozsvítila si takovou krásnou pavěc, co mi táta kdysi vyrobil a visí to nad postelí (obdélníková deska, která má jednu stranu ořezanou jako mrak, natřená na tmavě modro a v ní fůra malinkých žároviček ze světýlek na vánoční stromeček), šla zamáčknout budík a lehla si s tím, že za deset minut vstanu...

No samozřejmě jsem málem nevstala ani v půl sedmý a měla jsem na všechno zase strašně málo času. Pět minut na vypočítání dvou příkladů jsem ale utrhla a za chvíli si to rázovala z kopce směr tramvajová zastávka.

Přecpanost MHD mě neminula, tak jsem tam zase stála namáčklá mezi lidmi a vydržela tak do mé cílové zastávky. Nic jinýho mi vlastně nezbývá, že..

Pak dvouhodinovka výpočetní techniky, kde jsem si dodělala něco z minulé hodiny a na novou práci se vykašlala a prošlo mi si půl hodiny číst:D Následovala fyzika, kde jsem test napsala na jedničku (děkuju Kiki!) a pak nuda na angličtině. Obědová pauza... Tělocvik, konstrukce a matika..

A konečně domů. Po sedmé vyučovací hodině, tedy v půl třetí, se přecpanosti zase nevyhnu a kolikrát je štěstí, když se narvu do třetí tramvaje... Dnes to výjimečně byla ta první, protože v takovýchto případech je prostě nutné být nevychovaná a prostě se tam vecpat:D Doma jsem mlátila do kytary, zkoušela hrát spolu s rádiem, na netu hledala taby a tak dál. Přítomné z toho začala bolet hlava a tak jsem byla nucena umělecké výjevy odložit na jindy. Pak byla nějaká práce s rekonstrukcí bytu, potom troška uklízení, učení... Den utekl jako voda a už je zase večer.

A zítra zase zaspím, stoprocentně:D

Tak už je líp:)

2009-10-20T21:39:00.003+02:00

Jak jsem tu psala, posledních pár dní jsem byla v příšerný náladě. Mamka to vystihla tím, že to bude částečně počasím i tím mým problémem.

Počasí se mírně uklidnilo a můj problém je vyřešen. Nebylo to lehké, ale stálo to za to.

Prostě jednou létáme a jednou se propadáme. Když máte pocit, že jste klesli úplně nejníž a ten, který vás vždycky vytáhl zase nahoru a vzal vás pod svá křídla, tam najednou není, propadnete se ještě víc... A když zjistíte, proč tam není... Totiž že je stejně hluboko jako vy, je nanic čekat, až vás vytáhne. Když se do toho opřeme oba, tak není pochyb, že znovu vzlétneme.

A tak létáme...

...?

2009-10-18T20:17:00.004+02:00

Posledních pár dní se i přes některé kladné věci cítím naprosto příšerně.

Ale proč, když se toho stalo tolik pozitivního? Našla jsem v jednom člověku skvělého kamaráda. Mám konečně (a velmi nečekaně) úžasný kombo. Čtu dokonalou knížku (tyto dva body se vztahují k onomu skvělému kamarádovi :D). Viděla jsem se s bráchou a Niky. Byla jsem u Péti a spala u Kiki - ale stejně se to se mnou pěkně táhne.

No nic, to byl jen takový chabý povzdech, něco jako marná snaha volat o neexistující pomoc. Vlastně asi vím, co za tím je, ale nechci si to připustit.

Tak se mějte jak chcete, milí čtenáři, kterých je ve skutečnosti asi pět, když si budu hodně fandit :D

Výmysly přírody

2009-10-14T20:14:00.003+02:00

Co se to děje?

Minulý týden byly pětadvacítky. Všichni jsme byli šťastní a spokojení, když v říjnu můžeme cestou ze školy zmuchlat bundy i mikiny do báglů a vyhřívat se.

A teď? Vytáhla jsem ze skříně zimní budnu a pod džíny nosím zásadně silonky. Ve zprávách můžeme zahlédnout zasněžené vrcholky (a celkově oblasti) našich hor a i v Plzni už nás stihlo nelítostné krupobití a vlhký sníh.

A tak mi zůstává záhadou - kde je ksakru nějaký podzim?!

Nikdy jsem ho neměla moc ráda, prostě nanic období, ale prostě to tak má být, prostě to k roku odjakživa patří. Vždy byla odpoledne, kdy jsem za větru a šumění padajícího různobarevného listí chodila domů s těžkou taškou plnou nových, neprobádaných učebnic (teda ne že by později probádány byly:D) z nového ročníku. Kdy vítr dospěl do fáze, že jsem vůbec neovládala své všemi směry poletující vlasy a nesnášela jsem to. Byla chladná, zamračená sychravá rána, kdy se mi nikdy nechtělo vstávat. Byla nedělní odpoledne doma při čtení knížky a pití horkého čaje...

Nemám to ráda, ale chybí mi to. Proč takový skok? Vlastně si nemám na co stěžovat, miluji léto a díky tomu, že jsem zapálená snowboarďačka a miluju to, tak zbožnuju i zimu... A najednou je to tak, jak jsem si o podzimních odpoledních hodinách říkávala, že bych to chtěla... A teď mi to chybí.

Fotka je někdy ze začátku září.

Prožil jsem klinickou smrt a uvěřil jsem... mýma očima

2009-10-11T13:12:00.006+02:00

V úterý večer jsme byli s Kiki a s Péťou a jejím bráchou na takové přednášce, povídání... Prožil jsem klinickou smrt a uvěřil jsem.

Povídal tam jeden moc sympatický pán, který prožil klinickou smrt. Byl na vozíčku. Vyprávěl nám svůj příběh, který nedovedu, netroufnu si a nedovolím převyprávět. Můžete se tedy na něj kouknout tady.

Nicméně bylo to moc hezké, ten pán to uměl moc pěkně vyprávět. Své vyprávění začal tím, že smrt bývá většinou hodně nečekaná. O tom, jak měl kamaráda, který byl taky na vozíčku. Byla to taková pro ostatní asi jen doplňující součást povídání, ale mě to celkem zaujalo.

Když to o něm dořekl, měla jsem co dělat, abych ty slzy, které se mi vytvořily v očích, nepustila kutálet se po tváři.

Povídal o tom, jak se se svým kamarádem po dlouhé době náhodou potkal, ale neměli na sebe čas. Tak si dali schůzku za měsíc. Povídal o tom, jak ten kamarád, jmenoval se Roman, měl nějakou nemoc, že sedí tak pokrouceně, nic pořádně nemůže dělat, má potíže s dýcháním...

Povídal o tom, jak mu atrofují svaly. Jak tito lidé umírají na to, že jim selžou plicní svaly. A povídal o tom, jak mu čtrnáct dní na jejich náhodné setkání volala Romanova manželka, že Roman zemřel.

Měl SMA, spinální muskulární atrofii, tu nechutnou zákeřnou svini.

Tu, kterou má naše Klárka. Naše sluníčko, veselá, krásná, ale nemocná holčička. Tu kterou má Smajty. Moje osobní sluníčko. Tu kterou má Niky, Majda, Anička, Matýsek, a další děti i dospělí.

Bylo mi smutno. Říkala jsem si, že s tou nemocí se setká málokdo. Že je vzácná. Všichni ostatní posluchači to pravděpodobně vstřebali jako něco, co se prostě stalo, nějaká ošklivá nemoc, no. Já to vnímala jako ta NAŠE nemoc, ta se kterou bojujeme a už si to někdy ani neuvědomujeme...

Zasáhlo mě to, ale jsem za to ráda. Že jsem měla zase nad čím přemýšlet a uvědomovat si.

Ten jeho příběh byl smutný taky. Ale zase v sobě měl něco strašně pozitivního. Myslím si, že ti, kteří si přečtou jeho článek a nebudou se skepticky zamýšlet jestli to je možné nebo není, a prostě mu budou věřit, to pozitivum ucítí taky...

A je to za námi...

2009-10-05T20:57:00.003+02:00

Tak jsem asi před hodinkou přišla z tanečních...

Jak jsem tu psala, hodně jsem se bála, no a občas to bylo dost strašný. Samostatné tancování mě bavilo, ale když se párovalo... No hrůza. První jsem tančila s takovým klukem poďobancem, který asi neuměl mluvit, protože jediné na co se zmohl bylo: "Petr..". Bylo mi ho líto.

Co nechápu je, že přenádhernou Kiki si nikdo nevybral. Opravdu jí to moc slušelo. Asi žádný kluk nebyl natolik odvážný, aby si šel pro tak vysokou a krásnou holku:) Ale pak se vystřídala s někým a bylo to snad v pohodě.

Můj druhý tanečník mě velmi překvapil, když na mě vykrhl, jestli jsem nechodila na první základku... No jednoduše byl to můj spolužák z 2. - 5. třídy... Říkávali jsme mu ubrečánek. Strašně se změnil, ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude on. Tak aspoň nějaké zpestření.

Taky tam byl Patrik ze třídy a jedna holka, co je ve třídě která je spojená s naší na tělák. Kiki tam taky měla spolužačku. Kiki mamka a můj táta seděli nahoře na balkoně a dívali se (táta fotil, ale ty taneční momentky jsou příšerný..)

Tak sem aspoň jednu z přestávky na balkoně:)

PS: Doufám, že paní Weberové nebude vadit, že tu je, kdyžtak mi dej Kiki vědět a smáznu to:)

Rok blogu

2009-10-05T20:50:00.002+02:00

Jejda, včera to byl rok, co jsem tento blog založila, a já na to zapomněla a prošvihla jsem to a nenapsala to sem:D

Kdybych pokračovala v Projektu 365, už bych načínala druhý rok, ale stejně jsem ráda, že už ho nedělám.

Každopádně s blogem jedu dál a pojedu dál:)

Taneční...

2009-10-05T11:43:00.002+02:00

Dnes večer jdu poprvé do tanečních. S Kiki a její mamkou. Mám z toho trochu strach, ale snad se to přežije...

Ale mám problém, a to ten, že ty šaty, který si chci vzít, se materiálově nesnesou se silonkama... Takže budu muset vymyslet jinou variantu...

Achjo, myslete na nás, prosím... Doufám že to nebude tak strašný jak předpokládáme...

Pátek!!!

2009-10-02T11:40:00.002+02:00

Dneska jdu ke Kiki a budu u ní do neděle a bude se slavit!! Já se TAK těšim...

Teď mám obědovou pauzu ve škole, nevím co tu vlastně ještě dělám, nejradši bych odsud co nejrychleji vypadla směr růžový panelák:D

Ale ještě musím přežít pár hodin, skočit k tátovi pro věci a ještě něco zařídit pro Kiki:) No a pak se jde na věc!!:)

Poslední dobou se totiž strašně málo vídáme, jednou týdně maximálně... A moc se mi po ní stýská...

No nic musím na oběd a pak na hodinu tak končím:))

Narozky!!!

2009-09-30T20:05:00.002+02:00

Nesmím sem zapomenout napsat tu důležitou věc:)

Dnes má Kiki narozeniny!

Slaví šestnácku. Od pátku do neděle se to bude slavit:)

Všechno nejlepší, Kiki! Mám tě moc ráda:)

Nějaké hlášky...

2009-09-30T20:01:00.002+02:00

Jednoho krásného večera jsme s Kiki dávaly do kupy nějaké hlášky:)

Kiki přemítá: No, kolik bych chtěla mít dětí... Jedno určitě ne. Dvě je málo. Tři, to je takový ohraný. Čtyři, jo, to je akorát. To je hezký číslo. Pět už je trapný.

Kiki ségra: No, hlavně, že ty jsi ta pátá:D

Bára s Kiki (Kikiny tábor) hrály hru, kde si jedna myslí osobu a druhá hádá pomocí otázek na ano/ne, kdo to je:

Kiki: Je to žena?

Bára: Ano.

Kiki: Je mladá?

Bára: Ne.

Kiki: Je stará?

Bára: Nooo, víc než to... Je mrtvá.

Kiki: Božena Němcová.

Bára: Ano.

Následoval desetiminutový výtlem z toho, že Božena Němcová je mrtvá:D

Noční rozhovor s Kiki ve stanu ze spaní:

Kiki po mně flákla mohutný polštář (který mi vytrhla zpod hlavy), na kterém jsme spaly obě. "Hele vem si to jo?!"

Zuzka: Co to je?! Já to nechci.

Zuzka si lehla a po pár sekundách ji polštář začal ultra tlačit. "Co s tim mam dělat asi nee?!" a flákla polštář co nejdál od sebe - to jest k našim nohám...

Zuzčin spánek pokračoval...

Kiki si najednou uvědomila, že pod sebou nic nemá, a tak si vzala polštář od nohou zpátky, nyní pouze pro sebe. Zuzka strávila zbytek noci na polštářku 10x10 cm s opicí (vlastně to je sob, ale to je detail).

:D:D

Když jsme tohle psaly, Kiki přemítala nahlas: Ale co se dělo ještě ten večer?

Zuzka: Mam psát?

A Zuzka píše: "Ale co se dělo ještě ten večer?"

Kiki: Tak co se dělo, volí?

Malý průvodce slovníkem Kristinčiných tvarů od slova vůl (seřazeno podle vzniku):

1. Volíčku!

2. Volíku, volí!

3. Volíču!

4. Volun! (toto není první pád, přičemž byste si mohli myslet, že pátý pád je volune!. Toto je skutečně pátý pád:D)

5. Volunde!

6. Volendu!

7. Volíčenko!

Tyto výrazy se většinou pojí s větami směřujícími na Zuzanku:D

Zuzka: Někdy mě napadá, že bych se chtěla narodit v jiný době. Nemyslim jako v budoucnosti, ale v minulosti. Třeba nějaký patnáctý století.

Kiki: Nebo třeba ještě před letopočtem.

Zuzka: To bys z toho ale nic moc neměla.

Kiki: Hm... Byla bych židka.

Zuzka: No když už, tak snad židovka ne?:D

Fotky z Bibione:)

2009-09-23T20:28:00.002+02:00

Tak jsem konečně stáhla fotky z foťáku:) Většina těch z mobilu už je ve fotoreportáži, tak teď ten zbytek:) Kdo chcete a máte mě v přátelích, můžete se podívat na facebook, jsou tam i s komentáři a hlavně všechny:)

Sem jen malá ochutnávka...:)

Přátelé...

2009-09-22T20:40:00.003+02:00

Musím se usmát, když si občas vzpomenu na první stupeň základky. Jak jsme zakládaly party, který se druhý den rozpadaly, jak jsme si při založení nové party přísahaly, že budeme kamarádky až do konce života. Jak jsme sepisovaly seznamy nežádoucích lidí, se kterými se členi té či oné party nesmí bavit (pod trestem vyloučení z party a připsání do onoho seznamu). Přímo smích ve mě vyvolávají vzpomínky na důvody náhlého "zrušení" kamarádství a na vyloučení z party.

Myslely jsme si, že naše přátelství je pevné a když jsme se pohádaly kvůli samolepce s očíčkama, že je naprosto zničené.

Když to srovnám s tím, co je teď... S přátelstvím, které mě naplňuje... Musím se usmívat snad ještě víc:)

Mým přátelům patří veliký dík. Jsou to lidé, kteří o mě vědí vše. Lidé, kteří díky tomu, že vše vědí, mohou se vším poradit. A když radu nemají, alespoň vyslechnou... Jsou to lidé, o kterých vím vše já. Kterým ráda pomůžu nebo poradím, protože je mám ráda a záleží mi na jejich štěstí. Jsou to lidé se společnými zájmy a životními názory. Jsou to lidé, se kterými se zasměju víc než s kýmkoliv jiným...

Není jich moc, ale tím líp.

Děkuju Ti, Kiki. Děkuju Ti, Péťo. Děkuju Ti, Lubo.

Doufám, že si to přečtete. Mám vás strašně moc ráda.

Stavební průmyslovka

2009-09-19T10:55:00.003+02:00

Tak je asi na čase napsat sem o mojí nové škole:)

V úterý prvního září jsem tam šla - ne úplně poprvé, ale přesto... Svým způsobem poprvé. Ano, byla jsem tam dvakrát na dni otevřených dveří, na zkouškách nanečisto, na zkouškách načisto, podat přihlášku, podat zápisový lístek... Ale v to úterý byla přece jen premiéra.

Sedla jsem si s Pavlem, rozuměli jsme si na slučáku. Třídní pak rozdala rozvrhy a tak, četl se školní řád... Klasika. Pak prohlídka po škole a šlo se domů. Premiéra byla celkem krátká, ale nevadí.

Následujících několik dní proběhlo seznamování s předměty a učiteli, hektická odpoledne strávená sháněním učebnic, potvrzení o studiu, Plzeňská karta, karta na dojíždění od mámy, sešity, pentilky, tužky, příložník, čtvrtky... Měla jsem toho docela plný zuby, domů jsem přišla vždycky totálně vyšťavená.

Lidi ve třídě jsou relativně bezvadný, oproti bývalý třídě jsou dokonalí... Skvělá úleva. Dokonce už si je všechny pamatuju jménem a většinu příjmením. Učitelé většinou vstřícní, jen z fyzikářky mají všichni strach:D

V úterý už to bude třetí týden, co tam chodím. Zatím jsem nevynechala jedinou hodinu a budu se snažit to tak co nejdýl nechat, protože v jedné hodině se toho bere strašně moc a vynechat jí by znamenalo dobíhat ujíždějící vlak. Domácích úkolů je hodně a už nejdou tak okecat jako na základce. Odborné předměty mě baví, ze svého prvního technického výkresu jsem dostala jedna mínus, klasické předměty jsou pestřejší a zajímavější než jednotvárný opakování na základce.

Co se mi tam moc líbí je, že jsem konečně zažila vyučování, jak má být. Ze začátku máme všichni strach a tak nikdo nedělá bordel. Ve třídě je většinou ticho a téměř všichni se soustředí na výuku. Je hrozně povzbuzující, když se vám třeba někdo nesměje za to, že se hlásíte a snažíte, nebo když řeknete něco blbě.

Jsme už prostě o kousek dospělejší:)

V rychlosti o slučáku

2009-09-11T17:37:00.004+02:00

Chtěla jsem se k tomu odhlodlat už dřív, ale nějak nebyla chuť. Tak se do toho pustím teď, ale hodně zkráceně, protože slučák byl tak nabitý, že bych už ani vyprávět všechno nezvládla.

Vraceli jsme se z Itálie ve tři ráno a v šest vstávačka. Táta mě odvezl na vlakáč. Nejdřív tam postávalo jen pár malých hloučků, pak se postupně zaplnila celá hala. Mými budoucími spolužáky. Byla jsem dost vynervená. Chvilku jsem se zapovídala s holkou ze třídy ze základky, ale moc se nemusíme, tak jsem zbytek čekání na cosi strávila o samotě.

Po tak hodince cesty jsme dorazili na místo, a šli asi pět km pěšky do Střelských Hoštic. Zahráli pár seznamovacích her, většinou kolečko a představovali jsme se. Pak čekaly s holkama na ubytování, vyfásla jsem celkem dobrý holky, takže pohoda, jedna z nich je sestřenka kamarádky Péti.

Potom se hrály další hry, začali jsme se vzájemně poznávat a seznamovat.

Druhý den ráno jsme stavěli vor. Měli jsme na to osm palet a asi tři sta pet lahví, provázek a dvě lana. Za necelou hodinku jsme šest palet vycpali petkama, svázali k sobě provázkama a upevnili lany. Pár lidí včetně mě se na řece převezlo. Odpoledne další hry, už se začala formovat některá přátelství, už se člověk bavil o něco víc s touhle než s ostatními a o něco míň s tamtím. Večer jsme hráli celkem odvážný hry, třeba pád důvěry (dvě řady lidí stojí proti sobě, mají předpažené ruce a chytají toho, který vylezl třeba metr vysoko a padal pozadu jako prkno do těch rukou). Líbilo se mi to, tak jsme to pak ještě s jednou holkou zkoušely z dvou metrů... Ze tří metrů... To už bylo fakt hnusný, a tak jsem místo abych padala úplně rovně šla v letu do sedu, takže jsem se asi nechytala zrovna nejlíp:D

Druhý den ráno byly zase hry a tak, a potom jsme po obědě vyráželi domů - tentokrát v kupíčkách už nasázení podle toho, kdo se s kým chtěl bavit a ne jako na cestě tam, kdy si každý sedl k někomu, kde zrovna bylo místo a vlak byl celkem tichý:D

Nezapomenutelné výroky naší dovolené

2009-09-05T14:26:00.004+02:00

Sepsaly jsme s Kiki nejčastější výroky z dovolené.

Táta

Jdi se umejt.

Kdy se vrátíte?

Jste namazaný?

Petra

Kazíš mi dovolenou. Děkuju.

Je to od písku.

Jdi si umejt nohy.

Nemůžete si s ní chvilku hrát?!

Jste namazaný?

Julie

Kiki pojď nahoru. (na palandu)

To vám nedovolim!

Nechci!

Ale já to chci!

Kiki a Zuzka

No jo.

Julinko počkej.

Nevim.

Bibionský deníček - 28. srpna

2009-09-04T21:06:00.002+02:00

Dnes jsme ráno dobalili, pak šly s Kiki ven pořídit si něco, skončili jsme v Batavii (jako kdyby v Plzni nebylo Batavií dost) a koupily si dřevěné prstýnky (ten můj se později rozlomil:( ). Couraly se venku a pak šly na oběd. Po obědě se mi udělalo trochu špatně, táta s Petrou a Julčou šli k moři a já s Kiki jsme zůstaly v bytě. Ležela jsem a Kiki jim šla k moři říct, že nepřijdeme a nepůjdeme na šlapadlo. Když přišli, už bylo líp a dobalovali jsme poslední věci. V šest třicet jsme vyrazili na cestu směr Plzeň. Každý jsme tipoval, kdy dorazíme domů. Kiki řekla že ve dvě třicet v noci, já ve dvě padesát, zbytek nevím kdo co řekl. Sranda byla, že po relativně pohodové a klidné jízdě jsme zastavili před Kiki domem ve dvě dvacet devět, a přesně v Kristinin odhad dvě třicet Kiki zabouchla dveře od auta. S vítězstvím jsem se mohla rozloučit, ale nakonec jsme tak dlouho hledali místo na parkování, že ve dvě padesát se za námi zavřely dveře od bytu:D

Tímto uzavírám Bibionský deníček. Doufám že se líbil a bude se líbit i Kikině, která se na první polovině také podílela. Taky doufám, že až se k němu někdy vrátíme, vzpomeneme si třeba na některou událost, kterou bychom jinak zapomněly nebo se znovu zasmějeme příšerně inteligentním fotkám z fotoreportáže:D

Bibionský deníček - 27. srpna

2009-09-04T21:01:00.002+02:00

Tento den byl jako předchozí, ničím zvláštní - dopoledne válení u moře, odpoledne jsme šli na čtyřmístné šlapací vozítko a večer částečně balili. Není co víc k tomu napsat, tento den nebyla ani moc sranda, taková předodjezdová atmosféra, občas trochu dusná.

Bibionský deníček - 26.srpna

2009-09-04T19:18:00.002+02:00

Po fotoreportáži jsme šly na oběd. Po obědě siesta s člověče nezlob se, které nám začalo lézt na nervy. Odpoledne nějaký proválený program u moře a večer jsme s Kiki šly prozkoumat (pouze s pár euráčky a poukázkama na padesáti procentní slevu). Zjistily jsme, že poukázky fungují jaksi jen v Montag, jak nám vysvětlila pokladní u jedné atrakce považující nás za Němky. Takže se budeme muset spokojit s méně atrakcemi. Jako první jsme šly na jednu rotačně houpací blbost, která se nám zdála fajn, dokud jsme nezaplatily a za námi se neobjevily dvě děcka s lístky:D Bylo to dost pomalý a trapný:D Jako druhou atrakci jsme zvolili točící cosi, co mělo dráhu zvlněnou, takže člověk lítal dokola a ještě do kopečka a z kopečka. Točilo se to neuvěřitelně rychle a já na vnější straně jsem na sobě cítila snad veškerou Kikiny váhu tlačící mě neúprosně na ne zrovna měkký bok vozítka:D V jednu chvíli se všechny vozítka zakryly plachtou a my obě pomyslely na Péťu, jak by tady se svojí klaustrofobií umírala:D Viděly jsme jen škvírkou u podlahy obrovskou rychlostí míhající se prkna podlahy okolo dráhy. Pak jsme jely pozadu, taky chvíli se zataženou plachtou a pak dvakrát dopředu taky s plachtou. Bylo to super. Nejlepší atrakce na který jsme s Kiki byly:D A že Kiki ječela, svědčilo o tom, že to byla fakt síla, protože Kiki nikdy na pouti neječí:D

Jako třetí atrakci jsme zvolily takovou tu budku, do který vleze několik lidí, dívá se na velkou obrazovku před sebou a ta budka sebou hází a cloumá, že má člověk pocit, že je opravdu účastníkem toho, co se děje na obrazovce - pouští se tam let vrtulníkem nebo letadlem, jízda formulí a my měli zrovna nějakou vesmírnou stanici, kde jsme byli jedno vozítko cosi převážející a jezdící po různých visutých kolejničkách, dělalo strašlivé výpady a zatáčky, efekt 3D se opravdu povedl. Občas jsem měla i pocit, že letím nebo padám, když vozítko na obrazovce bylo zrovna vzhůru nohama nebo jelo z prudkého kopce jako na horské dráze:D

Po lunaparku jsme šly domů a šly spát. Byl to super den, takovej nejnabitější:)

Bibionský deníček - 26. srpna - fotoreportáž

2009-09-03T20:07:00.014+02:00

1. Vycházíme…

Důležité upozornění: Většina fotek jsou momentky naší neplánované cesty, zachycující věci zdánlivě nepodstatné, avšak i tyto fotografie mají určitý význam v časovém sledu této fotoreportáže. Přejeme vám příjemnou cestu s vaším průvodcem po Bibione.

2. Vozítka

Zuzanka se chtěla vyfotit s vozítkem (které je v pozadí), avšak Kristinka nesplnila její přání. Tuto fotku tedy můžeme nazvat opět momentkou.

3. Otočka

Náhlá změna směru. Odcházíme od vozítek a půjdeme…

4. Tudy

Tudy totiž jel…

5. Kublachlap na kole

Kubla je výraz pro jistý typ účesu. Jdeme dál a najednou…

6. Opice na kruhovém objezdu!

Aneb opičí styl chůze.

7. Náklaďák

Také tudy jezdí velmi zajímavé vozy.

8. Brýle z druhé ruky

Příliš silný sluneční svit nám ukázal tuhle cestu:

9. No prostě tuhle cestu.

10.Tak teda jo.

11.A šly jsme dál…

až se před námi objevili…

12.Pipáci.

Prohlédly jsme si jejich „mužná“ těla a šly dál a narazili na tento podivný

13.Výjev zvláštního piráta.

Aneb umění českého jazyka viz dále…

14.Nedoty katse

15.Dáte si zmrzlinu?

16.Ne, díky,

šly jsme sem jen očumovat (nemají nutelovou)

17.Nebo radši pizzu?

Na tuto otázku jsme zapomněly – zaujaly nás totiž…

18.Pravé italské babky

19.Smutná to záležitost…

20.Jdeme radši nakupovat.

Že by něco pro Péťu?

21.Ne…

Raději pro sebe

22.Výsledek

23.Jdeme dál…

24.Touto cestou

probrázděnou náklaďáčkem.

25.Samý odpad.

Na této fotografii naleznete pouze samý odpad.

26.Ale tohle…

už takový odpad není. U tohoto Jaguára Zuzka poprvé uvažovala o krádeži.

27.Simtě, pojď dál…

28.Cíl

už je na dohled

29.Zpátky do minulosti

Zuzka uvažovala o návratu do svých mladistvých let. Její pozornost odpoutali jen…

30.Vytrvalí hráči petangu

31.Tak jsme tu,

ale nemáme plavky.

32.Zvláštní postoj

aneb zastižena nepřipravena.

33.Hrad z písku

Takový se mi nikdy nepovedl a nepovede. Kiki dodala: Dyť je takovej zbořenej…

34.Vykloubená

Noha i ruka.

35.Stánek

Zuzka Kiki upozornila na sandwiche. Kiki Zuzku upozornila na nedostatek euráčků.

36.Zklamaná

Zuzka zklamaně odchází. V tom jsme narazily na chodící…

37.Klobásy v plavkách

38.Které se docela vlekly

a tak nastal…

39.Předjížděcí manévr…

40.Mise splněna!

41.Společné foto

z radosti.

42.Vidina

pískem neobalených nohou…

43.Se stává reálnou

aneb zázraky se dějí…

44.I my si občas…

umejeme nohy.

45.Poslední foto z dokumentace

aneb zde baterie vypověděla službu.

Bibionský deníček - 25. srpna

2009-09-03T20:03:00.002+02:00

Dnes ráno jsme s Kiki šly na trhy. Kiki si koupila krásné šaty a pak jsme šly do supermarketu nakoupit vody. To nám zabralo celé dopoledne. Byl super oběd – pečené kuře s hranolky. Po obědě šli k moři a my zůstaly doma a pařily Člověče nezlob se. Pak jsme vyrazily taky k moři a rozhodly se plavat k majáku, vzdálenému podle mých představ asi kilometr. Po tak dvou stech metrech plavání jsme vyšly na břeh a šly pěšky, konverzace nevázla a sbíraly jsme mušličky. Maják byl nakonec vzdálený odhadem tak tři kilometry, cestu zpět po pláži jsme absolbovaly opět pěšky.

Večer zase nákupní třída – Kiki si vzala nové šaty a moc jí to slušelo. Odpojily jsme se od ostatních s foťákem a udělaly spoustu momentek i nemomentek, pak šly k moři, které na fotkách není vidět. Tam byli nějací tři češi s hlukem běhající do vody. Zkoušeli na nás anglicky, jestli se s nima vyfotíme, to jsme odmítly, ale když to zkusili znovu, jestli vyfotíme je tři, zase anglicky, Kiki na ně: A proč?.... Eeeh, vy jste češky?....Hehe..jo. Tak jsme je vyfotily a pak se vyfotily na jejich foťák i s nima, chvilku povídali, byla docela sranda, zvlášť když ten jeden: Vy jste si myslely že jsme nějaký uchyláci co… Já: Jo. Kiki: A pořád si to myslíme:D Rozloučili jsme se, odcházely a Kiki se přerazila:D

A pak jsme se zase procházely po nákupní třídě a počítaly dlouhé významné „okouzlené“ pohledy kluků, chlapů i dědů:D Občas to bylo celkem nechutný, ale bavilo nás to:D Kiki napočítala za tak dvacet minut 32 a já 35…:D

Bibionský deníček - 24. srpna

2009-09-03T20:00:00.001+02:00

Dnes jsme šli zase k moři, tentokrát všichni a s nafukovacím člunem, ale po včerejším přílivu nastal bohužel odliv, hladina byla posunutá tak o dvacet metrů dál a vlny byly tak miniaturní, že vlastně vůbec nebyly. Po různém válení šli táta a spol. domů a my se ještě chvíli válely na pláži. Potom byl oběd, film a pak jsme všichni šli na vodu na šlapadlo s klouzačkou. Klouzali jsme se docela daleko od břehu a byla tam asi dost hloubka, tak jsem se trochu bála, ale užili jsme si to. Cestou zpět táta s Petrou šlapali a já s Kiki jsme se ve vodě nechaly vozit za žebřík. Klouzali jsme se pak i na mělčině, tam už jsem si byla jistější. Pak jsme s Kiki šly koupit pohledy, napsaly je a poslaly, cestou zpátky zmrzka.

Bibionský deníček - 23. srpna

2009-09-03T19:57:00.001+02:00

Ráno jsme se s Kiki šly koupat k moři. Cestou tam jsme narazily na tátou s Petrou a Julčou, kteří se odtamtud právě vraceli a nedoporučovali nám tam jít kvůli velkým vlnám a „písečné bouři“, načež jsme tam rozradostněle šly. Vlny nebyly tak velké, ale postupem času se zvětšovaly, zábavy bylo dost.

Po obědě jsme si pustili Ratatouille a pak jsme šli všichni na taková italská vozítka – jsou pro dva nebo pro čtyři lidi, elektrické nebo šlapací s pedály jako na kole. Táta s Petrou si vybrali dvoumístné elektrické, Julču posadili vepředu do košíku pro děti a my s Kiki dvoumístné šlapací. Električáci si jeli v pohodičce před námi, kdežto my šlapaly tak, jako Kumička běhá v kolečku a já si zvykala na reakce kol na pohyby volantu a připadalo mi to pokaždé jiné. Projeli jsme si město, a skoro na konci jízdy jsme narazily na Lucku, která šla s mamkou po nákupní třídě. Nepříliš štastně se vecpala mezi mě a Kiki a kousek se s námi svezla s hysterickým: Mami, mami!!!

Večer jsme šli ven na zmrzlinu. Vymyslely jsme novou verzi Člověče nezlob se – na hracím poli pro čtyři hrají dva a každý má dvě barvy, čili osm figurek.

Bibionský deníček - 22.srpna

2009-09-03T19:35:00.002+02:00

Po dvanácté hodině večerní jsme jsme se s Kiki počaly odebírati do připraveného automobilu s přespříliš přeplněným zavazadlovým prostorem. Měly jsme dobrou náladu. Zbytek výpravy brzy dorazil za námi do vozidla a bez baget jsme vyrazili do (ne)známa.

Zasedací pořádek ve vozu byl takto dán: otec – řidič, Petra – rádce, Zuzana – za řidičem, stále cloumající s jeho sedadlem a tím ho rozčilující, Jůlie – stále kecající i přes noční hodiny ve zcela nové a čisté dětské sedačce uprostřed zadní části vozu, Kristina – zatím netrpící po pravém boku Jůlie.

Po občasném polospánku jsme usnuly úplně. Později se Petra probudila v zácpě v rakouských Alpách – západ, Kristina se probudila v zácpě v rakouských Alpách – jih a Zuzana se probudila v zácpě v italských Alpách – sever.

Naše hýždě se již přzpůsobily plochému tvaru sedačky, sedačka našim hýždím rovněž. Měly jsme špatnou náladu. Jůlie se probudila v zácpě v italské přímořské nížině. To nám na náladě nepřidalo. Do toho se přidaly zoufalé výkřiky abnormálně plných močových měchýřů s neúnosnou atmosférou uvnitř vozu.

Zrhuba ve dvě hodiny odpolední jsme konečně dorazili do Bibione – italského města plného Němců a Čechů. Ubytovali jsme se v nevelkém, silně savovaném apartmánu. Odpoledne jsme s Kiki šly prozkoumat moře, které postrádalo vlny. Večer jsme se vydaly na procházku rušnou nákupní třídou, koupily si zmrzlinu a šly se podívat na pláž. Potkaly jsme naší spolužačku Lucku (kterou jsem zde potkala i před dvěma lety). Před spaním jsme si pustily film, po filmu celkem rychle vytuhly.

Jen tak :)

2009-08-19T19:16:00.002+02:00

Tak mám chuť sem něco napsat, jen tak:)

Posledních pár dní bylo moc fajn, dvakrát jsem spala u Kiki, z toho jednou i s Péťou a další noc jsme spaly u nás na zahradě všechny tři ve stanu. Hrály na kytary, smály se, povídaly, hodinu téměř beznadějně rozdělávaly oheň ze zmoklých větviček, toaleťáku a tří suchých třísek (suchá polínka nechytala:D), a nakonec se to Kiki na předposlední sirku (a to jsme měly celou krabičku) povedlo.

Byly jsme vzhůru do půl čtvrté a to docela nahlas, dostaly jsme vynadáno:D Ale za to jsme si krásně popovídaly. Druhý den ráno jsem učila holky motat kofoláčky a docela je to chytlo:)

No a v pátek v noci vyjíždíme s tátou, Petrou (ne Péťou, ale Petrou od táty:)), Julinkou a Kiki do Itálie do Bibione:)

S sebou bereme pár klubíček na kofoláčky, snad nějaká dvdčka, notebook, člověče nezlob se, scrabble a karty:D

Tak snad bude zábavy dost:)

Těším se. Odjíždíme ale o den dřív, protože hned ráno po návratu jedu na třídenní seznamovák se střední... To ale znamená, že teď odjíždím od mamky a až přijedu, už budu chodit do školy...

:-O

No nic. Píšu jen tak, z chuti, tak jsem napsala co jsem chtěla a teď se jdu zase věnovat jiným věcem:)

Hlášení z Plzně - o cestě:)

2009-07-30T21:13:00.002+02:00

Tak jsem doma, u svého krásného nového noťásku, a píšu krátký report z cesty z Říma:)

Ráno jsme vstaly v cca osm hodin, já jsem se šla vysprchovat a umýt si hlavu. Pohodička:) Snídaně, oblékání, dobalování posledních věcí... Pak krátká procházka v parku s Miori a Flaviem. Pak znovu domů a chvíli jsme si povídali s Jitkou. Pak byl čas jít, bylo asi deset hodin. Proběhlo trošku dojemné loučení s Jitkou, nechtělo se mi odtamtud. Pak s Miori, a pak jsme šli já, babi a Flavio do garáže. Odvezl nás na vlak, kde proběhlo dojemné loučení s ním:D

Vlakem jsme jely asi hodinu. Vyplivl nás na letišti a my se vydaly vydat se Fiumicinu :D Bylo to bludiště, ale zvládly jsme to hravě, až na malý problém se zavazadly a dvaceti eury:D Přišly jsme ke gatu a čekaly asi jenom půl hodinky, vyšlo nám to akorát:) Po třetí hodině jsme se vznesly. Let byl moc krásný.

Přijely jsme na Zličín v půl sedmé. Bus jsme měly na osmou. Takže byla v plánu další hodina a půl čekání. Ale co nevidíme, stojí tam ještě žlutý autobus:) Myslela jsem si, že jede v šest a sedm a osm, ale on jel v půl sedmé a osm - a my doběhli ten v půl sedmé a měli místo, tak nás vzali:)

V Plzni na nás čekal táta. Odvezl nás domů a teď jsem tu:)

Hlaseni z Rima - 28 cervence

2009-07-29T14:04:00.004+02:00

Tak se dnes naposledy hlasim z milovaneho Rima:)

Dnes dopoledne jsme s babi byly podivat se na nejake ty pamatky. V planu byl Vatikan, Colosseo a Piazza Venezia, jen takhle malo, abychom to stihli na obed domu. Tak jsme vyrazili devadesatkou na Termini, prestup na metro (takhle zkracene napsany to vypada strasne jednoduse, ale verte mi ze uz na Termini je to zahul), dve stanice a vystup. Vystoupily jsme primo pred obrovskym Colosseem, a az ted jsem mela skutecne pocit, ze jsem opravdu v Rime:D Vsude to bylo plny turistu a stanku a bylo to docela otravny, vsude se tlacit a jeste se nenechat osahavat ani si nenechat nic ukrast:D Takhle v centru bylo nejak vic italu, ktere zaujala moje blondata hlava, takze to bylo zase neco, poslouchat ty kecy... Ciao signorina... Fuj:D

Colosseo - neni to moje fotka, nemam tu s sebou USB, je to stazene z netu, ale jen pro predstavu:)

Protlacily jsme se davem celou cestu az k Piazza Venezia, kde jsme si musely chvilku odpocnout v kavarne, ze ktere bylo na velkou budovu na namesti (ani nevim, co to je a bylo) krasne videt. Bylo to tam sice drahy a nacpany lidma, ale meli tam ochotny a usmevavy cisniky a to bylo fajn:)

Piazza Venezia

Dal byl v planu Vatikan. Uz jsme se zase v tom horku pres vsechny ty lidi strkaly k zastavce vzdalene asitrista metru, ale pak jsme si rekly, ze tam to bude stejne nacpany jako tady a Jitka uz doma delala obed. Navic jsem mela hodne kratkou sukni a tilko, babi taky byly videt ramena, takze do baziliky by nas stejne nepustili. Bylo fakt neskutecny vedro. Je mi trochu lito, ze se tam nepodivame... Sice jsme tam uz minule byli, ale stejne jsem to chtela videt znovu. No nic. Snad az pojedu nekdy priste, bude vetsi chladek a nebude to pod prazicim sluncem a mezi davy lidi tak neprijemny:D

Jinak dale v planu je baleni a navsteva Simonky, ale to nevim, jestli se uskutecni. Zitra rano vyrazime vlakem smer letiste a pak fjuu domu:)

(Teda snad. Porad mi neni jasny, jak to ve Sky Europe s tim krachem maji. Alespon ze tady kdyztak mame zazemi a nemuseli bychom cekat nekolik dni na letisti jako lide, kteri jeli na nejaky zajezd. Vzdy se muzeme vratit k Jitce a koupit jizdenku na autobus, takze se mami nedes, prijedu:D)

Tak se vsichni mejte nadherne a jeste doma napisu report ze zitrka:)

Hlaseni z Rima - 26. - 28. cervence

2009-07-28T16:37:00.002+02:00

Tak jsem opet zde a podavam nejcerstvejsi novinky z italske metropole:)

26. vecer jsme byly s babi a Jitkou sly do cinske restaurace, kde maji misto podlahy akvarium a sviti a plavou tam rybicky a zelvicky:) Daly jsme si zavitky, nudle s masem (sranda byla, ze ty cinanky neumely rict r. Kdyz nam prinesla nudle, ktere mely byt spaghetti con carne - maso, rekla spaghetti con canne - pes:D A to jsme se predtim bavily s Jitkou o tom, ze vlastne vubec nevime, co tam ty cinani davaji, jestli psy, nebo kocky:D:D), pecenou kachnu s houbami a bambusem a ryzi s kari. O vsechno jsme se nejak podelili, meli jsme to jako nekolik chodu. A na zaver smazena zmrzlina, to jsem neznala:)

Vcera jsme... co jsme delali vcera? Uz moc nevim:D Jo, to proto, ze jsem spala do ctvrt na jednu:D Pulka dne zabita:D Byly jsme v Jitky studiu, tam, kde dela tu dietologii. A taky nakoupit, a nekolikrat venku s Miori, ktera ze me nespousti oci:D Porad me vyzyva k behani. A taky v Jitky druhy praci a na zmrzline. Babi mi vecer udelala na hlave sestnact malych copanku.

Dnes rano jsem si je rozpustila a mela jsem krasne vlnkovany objemny vlasy:) V noci prijel Flavio a Vera z Parize. Byly jsme s Jitkou a Miori rano na trhu pro ovoce, a pak s Jitkou koupit nejaky ty boty do tanecnich. Byly jsme v jejim oblibenem obchode, meli tam krasne boty, jedny uplne uzasny, jenze 39tka mi byla velka a 38cka mala... Tak nic. Uz v obchode mi zacinalo byt spatne, bolela me hlava a necitila jsem se dobre. Tak jsme sly domu, prijela Simonka na obed, ktereho jsem se kvuli bolavemu zaludku ani nedotkla. Simonka mi privezla nejake obleceni po sobe a neco noveho. Tak jsem si to trosku malatnymi pohyby vyzkousela (bylo to vsechno moc krasny, ale nemela jsem moc energie na to, abych to v tu chvili nejak ocenovala). Simonka si pak odvedla Miori a ja si chvilku lehla.

Nechci si tu moc stezovat, tak tu nebudu detailne popisovat, jak mi bylo blbe:D

Mejte se vsichni nadherne a zatim ahoj:)

Hlaseni z Rima - 24. - 26. cervence

2009-07-25T21:33:00.003+02:00

Tak se opet hlasim ze snad jeste teplejsiho Rima:D

V patek po obede jsme byli - docela velka banda (ja, Jitka, babicka, Flavio, Simona a Flaviova kamaradka Vera) - ve Flaviove posilovne a bazenu. Ja a Flavio jsme si jako jedini vzali veci do posilovny, ostatni nemeli, takze to se zavrhlo a slo se jenom do bazenu. Z prostorne prevlekarny jsme sli nahoru po schodech. Tam byla relaxacni cast. Takovy kulaty bazen s masaznimi tryskami a zakoutimi s bublinami a tak. Potom tam byly i ty vonave sprchy, slo se kratkou uzkou zatocenou chodbickou, slabe osvetlenou, a na konci maly kruhovy prostor, seshora prsela vonava mlha - vune borovic. Jahodova sprcha byla rozbita:(

V cele relaxacni casti byla celkem tma, jen bodova stropni svetylka, ktera menila barvu. S Verou jsme sly do pary, tam byla jeste vetsi tma a krasny ty stropni svetylka. Obcas jsem s ni prohodila neco anglicky, ale moc slavny to taky nebylo:D Pak jsme si sli zaplavat dolu do normalniho bazenu, ale potom uz jsme museli jit. Bylo to tam fakt nadherny. Moc hezky udelany...

V noci odleteli Flavio, Vera a jeste jeden kamarad do Parize.

V sobotu jsme byly s babi a Jitkou zase v casette (zdrobnelina od slova casa = byt) u Vincenca. Nejaky to opalovani a obed. Ptala jsem se Jitky, co bude k obedu. Jitka obcas trochu zapomina cesky slova, emigrovala pred vic nez ctyriceti lety, jeji zkomoleniny byvaji nekdy docela vtipny a nebo si pomaha anglictinou:D Nevedela, jak to rict cesky, tak rekla, ze bude octopus... Moje znalosti anglictiny stacily na to, aby se mi v krku udelala ta neprijemna pachut a trochu se zvedl zaludek:D:D Prala jsem si, abych sem pak mohla napsat, ze chobotnice byla dobra. Ale udelat to bohuzel nemuzu:D Jeste ze bylo mezi vyberem jidla i kure. Jinak bych asi zustala o hladu:D

Vecer jsme sly v klasicke sestave do toho velkeho bloudiciho obchodniho centra (nejvetsi v Rime), jak jsem byla s Flaviem. Hledaly jsme nejaky boty do tanecnich, k tem satum, ale nic jsme nenasly. Bylo to fakt obrovsky, zdaleka jsme nestihly projit vsechny obchody. Hodne jsme se zdrzely v obrovskem intimissimu, kde jsme se s Jitkou hrabaly v horach kalhotek a tilek a podprsenek:D Koupila mi troje tanga a sobe nejaky podprsenky:D Jinak vsadily jsme si do Superenalotto, italske loterie, ve ktere je momentalne 105 300 000 eur:D Strasne dlouho to nikdo nevyhral. Sazi se sest cisel, od jednicky do devadesatky, kazda sazka dva ramecky. Tak jsem si taky vsadila (jen pro srandu:D), stalo me to jen dve eura:D Babi taky a Jitka taky, a vecer jsme napjate sledovaly telku. Behem dne jsem (po prepocitani na koruny pri kurzu 26,4 = 2 779 920 000 Kc) ovsem dosla k nazoru, ze takhle nechutne moc penez nechci:D Tak jsem doufala, ze to nevyhraju:D Nakonec kazda z nas strefila pouze jedno cislo:D UF:D

Dnes jsme byli opet v casette, k jidlu byly zase morske plody, nejaky skeble, ale tentokrat mi to moc chutnalo:) Byla tam i Simonetta (hezka zdrobnelina, ze? strasne se mi to libi:D) a rikala, co umi cesky (napriklad Mas hezky kaloty - h se necte:D), umi toho docela dost a co ja umim italsky (docela rychle se ucim, a bavi me to:D)

Jinak pro shrnuti: Miori uz se se mnou konecne bavi a docela me i posloucha (naucila jsem se italsky povely na psa:D). Porad se mnou chce behat a hrat si. Mam dojem, ze je se mnou kamoska od ty doby, co jsem ji pod stolem hazela maso:D:D Jinak jsem tu diky zdravy a lehky strave shodila dve kila:D (Jitka je doktorka pres dietologii) :)

Mejte se krasne a dekuju za komentare:)

Hlaseni z Rima - 23. cervence

2009-07-23T18:40:00.003+02:00

Tak se dnes hlasim po kratsi dobe, protoze venku je takovy vedro, ze tam nejsme, tak jsme doma, protoze venku se neda byt:D

Dopoledne jsme s babi vyrazily k mori. Vzaly jsme to pres trh, ale nemeli tam nic zajimavyho. Nasedly na autobus na Termini, kde bylo sice chladneji nez venku, ale stejne vedro. Nejaka pul az trictvrte hodinka. Na Termini to na me prislo poprvy, nevolnost z prehrati, nemohla jsem chodit, videt, drzet rovnovahu, srdce mi bilo nejak zvlastne.. Napila jsem se a nejak se doplouzila na metro, kde uz to bylo lepsi, tam byl chladek. Ctyri zastavky a pak prestup na vlak k mori. U vychodu z metra staly nejaky dve holky a rozdavaly maly vody. Mely jich za sebou obrovskej balik. Prislo mi to dost mily, ze nekdo (pravdepodobne mesto) v takovych vedrech pomaha. V dobe, kdy se za vse plati, bych cekala, ze po nas budou neco chtit, ale nechtely:)

Vlackem uz to byla pohoda, rozhozeny tep se uklidnil a hlava prestala horet:) Dojely jsme k mori, tentokrat bylo v pohode, tak jsme se trochu opalovaly, trochu koupaly... Ja vetsinou byla ve vode, uzivala jsem si male vlnky:)

Cesta zpatky byla snad jeste horsi. Ve vlaku na me cumeli nejaky tri italove, tak otevrene, ze jim to nebylo blby... No, musela jsem s tim pocitat, kdyz jsem si s sebou vzala tu blondatou hrivu:D Po vystupu z metra to zase zacalo, cekani na rozpalenem Termini a pak jizda smradlavym horkym busem. Zdalo se to neskutecne dlouhy, a ja myslela, ze tam sebou slehnu. Nemela jsem k tomu daleko, voda z metra me zachranila:D Docela se divim, ze babi zvladala v pohode. Ja takova mlada a malem zkolabovana, a ona nese tasku a uklidnuje me:D

Doma jsem si dala studenou sprchu a Jitka uvarila super jidlo.

Nevim, jestli se dneska bude jeste neco konat, jsme nejaky mrtvy:D

Hlaseni z Rima - 21. - 22. cervence

2009-07-22T20:01:00.005+02:00

Tak jsem tu zas:)

Opet kratke shrnuti - vlhcene ubrousky dochazeji a horko je porad vetsi a vetsi:D Jako jezdi u Kiki na zahrade casto vlaky, tak casto tady litaj letadla. No vlastne o dost castejc:D Tak blizko, jakoby jste si na ne mohli sahnout. By the way nevime, jestli odletime domu, protoze Sky Europe krachujou, uz prej nenabiraj lidi nebo co:D:D

Vcerejsi plany na Vatikan nakonec nevysly, prodlouzili jsme si sladke nicnedelani az do vecera. Docela se to hodilo, v tom horku clovek nemuze byt porad venku a jeden den provaleny v klimatizovanem byte byl docela prijemny:)

Jinak dneska dopoledne jsem se pro krasne prosnene noci vzbudila nekdy v deset. Po obede jsme sly s babi a Jitkou do toho sameho venkovniho bazenu, jak uz jsme byly (v planu byla puvodne Flaviova posilovna a bazen s hydromasaznimi tryskami a vonave sprchy, ale to se kvuli jistym okolnostem odlozilo na zitrek). Koupaly jsme se a opalovaly, byla to takova pohodicka, nicnedelani u bazenu:)

Dnes jsem mela jit s Flaviem a jeho kamarady nekam na veceri, ale nakonec to odlozili na pozdeji. Tak budu zase na netu a na tom zavislakovskym hnusnym facebooku, ze kteryho jen tak nezmizite, zvlast kdyz si tam kupujete a prodavate svoji mamku:D:D

Hlaseni z Rima - 19. - 21. cervence

2009-07-21T16:53:00.005+02:00

Tak po trosku delsi dobe podavam dalsi zpravodajstvi z Rima:)

Nejdriv kratke shrnuti - stala jsem se zavisla na vlhcenych ubrouscich Nivea a asi brzo zesilim z toho, jak je tady jinde z a y. Jsem zvykla psat rychle bez koukani na klavesnici a opravovani tech chyb me opravdu nehorazne **** :D

V nedeli dopoledne jsme jeli s Jitou a babickou do Vincencovo baracku. Je to takova mala chaloupka s velkou terasou na strese jednoho cinzovniho domu blizko centra Rima:) Dost tam prazi slunicko, tak jsme vzaly veci na opalovani. Vypada to tam opravdu suprove, na terase se spoustou kytek jsme si rozlozily lehatka a slunily se:) Potom byla k obedu grilovana ryba, jako predkrm ryze s morskymi plody (docela jsem se bala to ochutnat, kdyz tam na me couhaly ty chapadla:D), ale bylo to dobry.

Ackoliv jsem se mazala, dost jsem se spalila:( Takze me Jitka mazala a mazala kremama po opalovani, proti spaleninam... V podvecer jsme sly do obchodniho centra, kde jsme se krasne prohrabaly v obchodeceh, bylo to bezva. Jitka mi koupila krasne fialove saty do tanecnich, je moc hodna..:) Spaleni pres noc preslo v hnede opaleni.

V pondeli jsme byli ve venkovnim bazenu, ja, babi, Jitka a pozdeji prisel i Jitky syn Flavio (24), se kterym jsem se snazila driv dat nejak do reci anglicky, ale moc nam to neslo:D Bylo to tam moc hezky, trochu jsem se opalila, zaplavala.. Po veceri jsem s Flaviem jela do nejvetsiho nakupniho centra v Rime. Jen jsme to rychle prosli, on nakoupil, co potreboval, a pak nejkratsi cestou do Ikea, ktera lezela za nakupnim centrem... Ale to bylo tak obrovsky, ze se mi uplne tajil dech. Vzdycky, kdyz jsem si rikala: Jo, za tamhletim rohem uz je konec, tak se tam objevily dalsi jezdici schody nahoru, dolu, chodba tam a tam, vytah tamhle... Kdyby to tam neznal Flavio, asi bych se odtamtud nikdy nevymotala:D V Ikea hledal nejake krabice pod novou postel jako ulozny prostor, ale nic nekoupil.

Dal v planu bylo zajet k jeho sestre do bytu povesit pradlo. Jeli jsme dlouhou cestu Rimem, poslouchali dobrou hudbu, meli stazena okynka, jeli rychle a zapadalo slunce... Melo to jakesi prazdninove kouzlo. Dojeli jsme do bytu, povesili pradlo a cestou zpatky se stavili jeste na italskou zmrzlinu:) Mezitim konverzace dosti vazla. Flaviove lamane anglictine s italskym prizvukem jsem moc nerozumnela a ani jsem nevedela, o cem bychom se meli bavit:D Takze bylo vetsinou trapny ticho. Nevadi:D Aspon jsem se hezky projela a videla Rim z trochu jine stranky.

No a dnes dopoledne jsme byly s babi na trhu, kde mi koupila moc hezky saty. Pak obed, prochazka s Jitkou a Miori, a ted se tu jen tak valime, je moc horko. Pozdeji se s babi pojedeme podivat asi do Vatikanu, uvidime...

Hlaseni z Rima - 17. - 18. cervence

2009-07-18T19:41:00.004+02:00

Tak se opet hlasim z Rima:)

Vcera dopoledne jsme se byly s Jitkou a babi podivat na jeden byt, ktery by si Jitka chtela koupit. Byla jsem hodne prekvapena, protoze to bylo neco uzasnyho. Byt lezel v novem komplexu bytovych domu, ale nebyl to ledajaky novy komplex bytovych domu:)

Vesli jsme do brany, zrovna kdyz nekdo vychazel, jinak bychom se tam nejspis nedostali (obyvatele maji nejaky ciselny kod nebo kartu, kterou tam strci a otevrou se jim dvere - takze zadni cizi lide). V arealu bylo asi tak deset zhruba ctyrpatrovych domu, kazdy s nekolika vchody, kazdy mel takovy ten ohromny italsky balkon, a na strese dalsi byty s velkymi terasami. Nemluve o bytu samotnem, ktery byl naprosto uzasny. Nebyl moc velky, za to mel veliky rohovy balkon, ktery se tahnul po celem venkovnim obvodu bytu. Vnitrni prvky uchvatny, mela jsem co delat, abych si to vsechno ulozila do pameti, brala jsem to jako architektonickou inspiraci.

Vnitrek teda super, ale co teprve prostredi arealu... Vsude dokola oplocene, ale ne tak, ze si pripadate jako ve vezeni. Je tam hezky plot, se spoustou branek pro lidi i pro auta, s kytickami, stromeckami... A citite se tam spis nez uzavrene bezpecne. V prvni cesti arealu byly detske prolezacky, v druhe velky bazen, mezitim vsude krasne chodnicky a cesticky, prizemni patra orientovana dovnitr mela zahradku. Vsude na verejnem prostranstvi krasny nizce strizeny travnicek.. Musim rict, opravdu nadhera. Skoda, ze jsem to nevyfotila...

Odpoledne jsme jely s babi do centra, abych si vyfotila koloseum a takovy klasicky veci, ale zasekly jsme se na trzisti u Piazza Venezia, takze jsme se moc daleko nedostali:D

Dnes jsme s babi jely k mori. Cesta byla dlouha. Nejdriv na autobus 90 na Termini, tam prestoupit na metro, dojet ctyri zastavky do stanice Piramide, tam prestoupit na vlak a jet az nakonec. Ale more bylo desive rozboureny, takze koupani odpadlo, jen opalovani.. Ale foukal hodne vitr a lital i pisek. Tak jsme se sly zeptat, kolik stoji pujceni lehatka, bylo by to lepsi nez na rucniku, ale lehatko stalo... Na dve hodiny, pujceni jednoho lehatka... 10 euro.. Tak jsme se jim na to vykaslaly:D Chvili jsme se tam valeli na kresilkach, asi necelou hodinku, a pak jsme jely zpatky.

Bylo to celkem fajn, trochu se ochladilo (ochladilo berte jako ze je porad hic, jenom to jde lip unest a trochu fouka vetrik:)), takze nejsme zpoceny vsude a vzdycky, ale docela to jde. Bohuzel jsem se trochu spalila, ale to bude za chvili ok:)

Tak dnes uz budu koncit, napisu zase jindy:)

Hlaseni z Rima - 15. - 16. cervence

2009-07-16T20:55:00.004+02:00

Tak se hlasim, bohuzel bez hacku a carek - kvuli anglicke klavesnici - z prosluneneho a horkeho Rima:)

Vcera rano jsme s babickou vyjely autobusem Student Agency z Plzne na Zlicin. Tam jsme prestoupili na autobus 100, ktery jede na letiste. Tam jsme cekaly, prosly kontrolami a zase cekaly.. Letadlo melo zpozdeni, tak jsem se natahla pres dve desne pohodlny letistni sedacky (:D) a usnula. Babicka me vzbudila pred odletem. Let byl pohodovy, bez problemu. Za hodinu a pul jsme byly v Rime. Presedly jsme na vlak a jely na stanici Nuovo Salario, kde nas vyzvedla Jitka, babicky sestra, u ktere budeme bydlet.

Vybalily jsme si veci, neco snedly a sly si lehnout, celodenni cesta byla dost narocna. Docela brzo jsem usnula. Rano sla babicka s Jitkou pro ovoce na trh a ja se mezitim sprchovala, protoze v noci bylo i pri otevrenem oknu takove vedro, ze jsem byla uplne propocena.

Po snidani jsem sla s babi na trh, kde jsme koupily tricko, plavky, slunecni brejle, pletaci jehlice... A tak:) Pak domu, zase jsem usnula, to horko me nejak vysiluje.. Odpoledne jsme jely s Jitkou, babickou, Jitky manzelem, dcerou (29) a krasnou fenkou Miori na jezero, kde byla zvlast plaz pro psy. Bylo to pekny, ale voda nebyla moc cista, takze jsem se koupala jen malo, vetsinou opalovala. Je tu vedro jak na Sahare a taky takovy sucho, obcas lehky vanek, takze docela zahul pro cechy, kteri prave prileteli z uprseneho Ceska:D

Lehka vecere, pak jsem sla s tetou Jitkou o par pater vys, je tam stejne stara holka jako ja, ktera ma problemy s anglictinou, tak ji Jitka uci. Italsky neumim ani nerozumim, jen jsem odchytala zatim par slovicek, takze jsem byla trosku mimo, chytala jsem se jen diky te anglictine, ale kazdopadne to bylo docela zajimave, kdyz domu prisla Francesky rodina a vsichni byli tak hlasiti a usmevavi a vsichni mi davali pusu na tvar (nejaky podivny italsky zvyk, olibavat vsechny, se kterymi se potkate:D:D).

No a ted pisu. Asi zase brzo usnu, jsem dost vysilena z toho horka. Az se zase dostanu na net, napisu dalsi zpravodajstvi:)

Víkend

2009-06-29T11:13:00.005+02:00

Tenhle víkend byl moc super:)

Domluvila jsem se s Verčou, že přijede v sobotu na oslavu narozenin Klárky a Dády. Kiki a Péťa měly jet na nějakou akci, takže nemohly přijet, což mě docela zklamalo. Jenže v pátek odpoledne Kiki volá, že nikam nejedou, a že ona by mohla přijet. Domluvili jsme se, že přijede autobusem v pět, a já pak volala Pétě. Ona u nás nemohla spát, tak že přijede v sobotu ráno.

Přijíždí Kikina. Večer stavíme stan a nosíme spoustu dek, aby nám nebyla zima od země. Zrovna když už jsme vlezli do stanu, začalo pršet. Byl to ale docela příjemnej zvuk, kapky dopadaly na plachtu a hezky to pleskalo. My s Kiki povídaly a povídaly, smály se a smály...:D

Verča měla přijet busem někdy po osmé, Péťa v jedenáct. Autobusy nebyly přímáky, ale staví na Karlovarské asi kilometr od vesnice. Holkám jsme chtěly jít naproti, Verča to tam sice zná, ale Péťa ne. Musely bychom se teda do toho příšernýho dlouhýho kopce s Kiki tahat dvakrát, takže jsem napsala Verče, aby jela stejným busem jako Péťa (Verča s Péťou se neznají, a Verča ani neví, že tam Kiki s Péťou budou:D).

Někdy v noci jsme usnuly a vůbec nebyla zima. Většinou pršelo, takže docela uspávající zvuk:)

Ráno jsme šly naproti jenom Pétě, protože Verča psala, že jí odveze Jakub. Vzaly jsme sebou Davídka. Autobus jsme dobíhali, aby nás Péťa na zastávce viděla a věděla, že má vystoupit, ale naštěstí vystoupila:) Pak jsme šli i s babi, která taky dorazila stejným busem, dolů do vesnice. Mezitím Verča už byla u nás:)

Šly jsme na dříví do lesa, každá jsme vzaly jednu dlouhou větev, a bylo dřevo pak na grilování i na večer:) Pak jsme šli za ovečkama, Péťa z nich úplně roztávala, hlavně z Matýska:) Česala ho a krmila, trhaly jsme jim trávu za ohradou, tam je lepší:D Kiki s Verčou si zatím povídaly před ohradou.

Přišli hosté - mamky kamarádka Jarka s malým Péťou (4 roky) a kamarádi sousedi Kačka s Jirkou.

Pak jsme šli schovat poklad ke hřbitovu. Šlo se na oběd - špízy z grilu. Pak se rozdávaly dárky a krájely dva krásný dorty (podívat se můžete tady). Pak jsme šli s holkama dělat šipky a psát šifry k pokladu:) Moc jsme si to užili, i tu přípravu, i potom cestu za pokladem:)

Šifry jsme udělali formou krátkých básniček, které vždy odkazovaly k dalšímu úkolu. Rýmovala hlavně Péťa, docela jí to šlo:D

Pomocnou holínku najdeš, až za hřbitovní zeď zajdeš:D:D

Pak jsme přišly na zahradu, kde jsme dětem řekly, že jsme se byly projít a našly jsme nějaký šipky. Utvořili jsme docela velkou skupinku lovců pokladu: Verča, Kiki, Péťa, já, Kačka, Jirka, babička, a malí hledači Klárka na elektrickém vozíku, Dáda a Péťa:))

Všem se to moc líbilo, cestou vznikly dobrý hlášky dětí, jako třeba Péťa říkal: Já to určitě najdu, prrrotože jsem chytrrej:D Poklad byla sladká odměna. Cestou byla naše skupinka oslabena o Verču, pro kterou si zase přijel Jakub. Po návratu k domu se začalo schylovat k odjezdu. Kiki se nakonec rozhodla ještě zůstat a Péťa odjela s Jarkou. S Kiki jsme si udělaly večer ohníček a u něho si dlouho povídaly.

Ráno, protože nejel žádný autobus a my chtěli s Kiki na jedenáctou na mši, tak jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky. Protože od nás by to ale bylo daleko, cesta pěšky do Plzně trvá tak přes tři hodiny, hodil nás Milda do Ledců a odtamtud jsme šly přes Krkavec až do Plzně. Zabralo nám to dvě hodiny. Pak jsme šly na mši. Bylo to moc hezký. Viděla jsem Kiki synovce, týden starého Honzíka a taky se tam křtilo miminko:)

Konec školního roku

2009-06-28T21:45:00.002+02:00

Tak a je to za námi:))

Naše škola celkově končila v pátek, ale my měli poslední zvonění už ve čtvrtek (někdo končí třeba až v úterý). Všichni jsme se hezky oblíkli. V půl deváté nám začínalo slavnostní rozloučení.

Byli jsme spojení s céčkem. Ředitel měl proslov, ale naštěstí nic nudnýho. Nakonec to bylo docela dojemný. Pak měla proslov i zástupkyně, naše bývalá třídní ze šestky a sedmičky.

Potom si ředitel zavolal k sobě jednoho kluka z céčka, nevěděli jsme, co se bude dít, a on mu předal vyznamenání, že měl celých devět let vyznamenání a nějakej šek. V tom mi to tak trochu došlo:D Zkusila jsem se schovat za ostatní, ale to mi moc nepomohlo. Zavolal si mě tam před celý ty dvě třídy a já musela v podpatkách slejzat to pódium, na kterém byly židle, dolů, a u toho vypadat, že v těch botách umím chodit.:D Převzala jsem vyznamenání a poukázku 500 Kč na výběr knížek od Frause. Řekl, že žáci kteří mají samé jedničky po celých devět let začínají být ohroženým druhem, načež jsem se začala pěkně červenat:D

A pak se pouštěla prezentace. Každá třída si udělala takovou prezentaci fotek, jak jsme vypadali v první třídě, hezky jeden po druhém, a fotka jak vypadáme teď. Nejdřív pouštělo céčko, byla k tomu taková docela i hezká hudba, a člověk měl skoro pocit, že mu bude smutno i po lidech, který moc nemusí. Pak se pouštěla naše prezentace, která byla o dost delší, protože kromě jednotlivých fotek každého "před" a "po" byla obohacená ještě o fotky z jazykového kurzu a výletu do Písku (6. třída), z lyžáku a výletu do Tábora (7. třída), ze zájezdu do Anglie a výletu do Hřenska (8. třída) a z lyžáku a pár společných fotek z deváté třídy. Bylo to moc hezký, až na to, že díky tomu, že na lide.cz nemám žádné fotky, hrabali tam moje fotky z profilů ostatních a našli tam něco nepředstavitelně hroznýho:D:D

Po prezentacích jsme šli do třídy a rozdávalo se vysvědčení. Rígruš byla taková nějaká celá dojatá. Po rozdání vysvědčení od nás dostala krásný zlatý řetízek, který jsme jí všichni společně koupili. Byla to skvělá učitelka. Takže dostala odměnu:D

Pak jsme objevili, že nám zapomněli napsat na vysvědčení němčinu, tak je šla Rígruš reklamovat:D Zanedlouho nám vytiskli nový. Pak pár společných fotek s Kiki i s celou třídou, všichni napsali svoje kontakty na papír pro Rígruš a šlo se domůůůůů!!!:)

Takže prááázdniny:)

Západ sluníčka - 233. den P365

2009-05-24T22:23:00.000+02:00

:))

Řidička - 232. den P365

2009-05-23T22:18:00.000+02:00

Zvládám všecko. Řídit, pít, vyhejbat se mravenečkům, broučkům, žížalám... :D A ještě komentovat okolí a rozhlížet se, jestli nejede auto:D

Žvejkačka na nástěnce - 231. den P365

2009-05-22T22:08:00.000+02:00

K tomuhle už snad ani není co dodat:D Když spatříte na velké nástěnce v mezipatře špendlíkem připíchnutou žvejkačku, je vám asi jasné, jak vypadá zbytek naší školy:D

Skříňka - 230. den P365

2009-05-21T22:04:00.000+02:00

Tak i tuhle skříňku mám totálně vyndanou z pantů:D Když z ní něco chci (a to je každou přestávku), tak vyndám ty dvířka a položím je Markétě na lavici:D A opět nejsem schopná to jít někomu říct:D Jako vždy:D

Číča - 229. den P365

2009-05-20T21:44:00.002+02:00

Dneska jsem se snažila fotit trošku "esteticky", no, ale moc se mi to nedařilo. Zkoušela jsem makro a tak dále, ale všechny fotky nic moc. Až na tuhle. Tahle se mi líbí:)

Já chci ven!!! - 228. den P365

2009-05-19T14:46:00.002+02:00

Dneska Kiki zase nebyla ve škole. Nedá se to tam vydržet ani když tam je, natož když tam není... Dívala jsem se z okna jak některý lidi odcházej a bylo mi mizerně. To je fakt ústav, ta naše škola...

Projekty na děják - 227. den P365

2009-05-18T14:54:00.003+02:00

Tak tohle jsou projekty na dějepis. Už mě to FAKT nebaví. Tyhle dva projekty jsme dělaly s Kiki od půl třetí do půl osmý... Ale co se dá dělat, ještě měsíc se tou školou prokoušem, pak budou prázdniny a už nás tam neuviděj.

Zkráceno - 226. den P365

2009-05-17T14:42:00.000+02:00

Na těchhle džínách jsem měla úplně nechutný obrovský díry na kolenou. Tak jsem je prostě ustřihla:D