Logo!!!

Určitě jste si všimli, že mám na blogu krásný nový logo! :)

To chce veřejný poděkování...

Má ho na svědomí ten můj umělec:) Smajty. Moc Ti děkuju! Jsi úžasně šikovnej...

Pěkný den

Dnešní den se moc povedl. Dopoledne jsem se tak různě flákala, byla na pc, jedla, jen trochu něco uklidila... A pak mě něco napadlo.

Proč se válet celé prázdninové dny, když je právě teď čas podniknout něco akčního?

A tak píšu Kiki, jestli nedorazí, ta že nemůže, tak Píšu Pétě, která že jo, a tak se to semlelo, že ve třičtvrtě na čtyři jsem čekala s Davčou na kole a Kájou na motorce na přijíždějící zelenou smrdutou Karosu, která se rozhodla jednou za čas zavítat do naší vísky.

Pétě to narozdíl od Karosy moc slušelo. Vydali jsme se všichni směr oprýskaný domeček. Karel počal trucovati, tak mu byla zabavena motorka a následně byl posazen na ramena jeho náhle méně přísné, situací ovlivněné sestry. Cesta k oprýskanému domku uběhla rychle, aby ne, když je to taky kousek, že jo.

S Péťou jsme se jaly hovořiti a hovořiti. Došli jsme dom a Klárka byla nadšená. Potom jsme se rozhodli, že uděláme skupinovou výpravu "kam až dojdeme" ve složení Péťa, Klárka, vozík, Zuzka, dlouhé lano, pes Diana a krabička Kinder čokolády. Ke skupině se přidala kočka Tlapka a Klárčino malé miminko, které bylo, chudinka, připoutáno na Klárčině klíně a s bosýma nožičkama vyjelo vstříc dobrodružstvím lesa.

Procházka byla pěkná, akorát krabička čokolády to nepřežila. Ani kočka Tlapka nebyla po návratu spatřena. Už se stmívalo. Doma jsme si zahráli (já, Péťa a Dáda) hru, kterou jsme s Davčou včera a dneska vyráběli (něco na způsob stopovačky). A pak večeře, klábosení, křížovka, klábosení, ukázka domečku, klábosení, klábosení a vyprovození Péti na náves k autu, kde na ni čekal táta.

Bylo to hezké, Péťo, díky!!! :)

Míchaná vajíčka :-D

Dnes ráno se mi podařila dokonalá věc:D

Řekly jsme si s Klárkou, že máme chuť na míchaný vajíčka. Tak jsme si je udělaly. Ale takhle vynikající míchaný vajíčka jste určitě ještě nikdo nikdy neměl.

Tak vám teda napíšu recept:

1. Rozklepneme pět vajíček do misky a lžičkou půl hodiny vyndaváme kousek skořápky.

2. Dáme si dva proužky másla na pánvičku a zapneme plotýnku.

3. Nechce se nám krájet cibuli, tak se na to vykašleme.

4. Vajíčka v misce rozmícháme.

5. Spleteme si dózy se solí a cukrem a "osolíme". Přidáme trochu sladké papriky.

6. Dáme vařit vodu na čaj.

7. Vajíčka vylijeme na pánvičku, která není dost ropzálená, a tak je tam chvíli necháme...

8. Abychom za dvě minuty zjistili, že se nám připálily.

9. Nalijeme si čaj do hrníčku, spleteme si dózy se solí a cukrem a "osladíme".

10. Vajíčka domícháme a podáváme.

11. Přiběhneme do pokoje, popřípadě jinam, kde se nacházejí naši spolubydlící, a vysvětlíme jim, jak jsme blbí.

Dobrou chuť:)

Změna barvičky:)

Jak jste si určitě všimli, máme tu novou barvičku:)

Musím vám povědět, jak jsem nesmírně blbá. Rozhodla jsem se, že si změním styl, a tak jsem si s tím začala hrát. Nakonec jsem zůstala jen u změny barvy, ale počítadlo, které mi sem dal Merlin, je pryč...

Mohlo mi to dojít, no:(

O dnešku

Tak jsem si říkala, že bych sem občas mohla taky něco napsat o normálním všedním dni:)

Včera večer jsem byla u Kiki, pomáhala mi s fyzikou, a poradila mi, ať si ráno přivstanu a zopakuju si to. U táty vstávám v půl sedmé, tak jsem si nařídila budíka na půl šestou s tím, že budu i dřív vycházet a vyhnu se přecpanosti tramvají.

No a samozřejmě se stalo to, co vždycky, když si nařídím budíka na dřív. Předpokládala jsem to, takže mě to ani nijak nepřekvapilo:D Prostě jsem vstala, rozsvítila si takovou krásnou pavěc, co mi táta kdysi vyrobil a visí to nad postelí (obdélníková deska, která má jednu stranu ořezanou jako mrak, natřená na tmavě modro a v ní fůra malinkých žároviček ze světýlek na vánoční stromeček), šla zamáčknout budík a lehla si s tím, že za deset minut vstanu...

No samozřejmě jsem málem nevstala ani v půl sedmý a měla jsem na všechno zase strašně málo času. Pět minut na vypočítání dvou příkladů jsem ale utrhla a za chvíli si to rázovala z kopce směr tramvajová zastávka.

Přecpanost MHD mě neminula, tak jsem tam zase stála namáčklá mezi lidmi a vydržela tak do mé cílové zastávky. Nic jinýho mi vlastně nezbývá, že..

Pak dvouhodinovka výpočetní techniky, kde jsem si dodělala něco z minulé hodiny a na novou práci se vykašlala a prošlo mi si půl hodiny číst:D Následovala fyzika, kde jsem test napsala na jedničku (děkuju Kiki!) a pak nuda na angličtině. Obědová pauza... Tělocvik, konstrukce a matika..

A konečně domů. Po sedmé vyučovací hodině, tedy v půl třetí, se přecpanosti zase nevyhnu a kolikrát je štěstí, když se narvu do třetí tramvaje... Dnes to výjimečně byla ta první, protože v takovýchto případech je prostě nutné být nevychovaná a prostě se tam vecpat:D Doma jsem mlátila do kytary, zkoušela hrát spolu s rádiem, na netu hledala taby a tak dál. Přítomné z toho začala bolet hlava a tak jsem byla nucena umělecké výjevy odložit na jindy. Pak byla nějaká práce s rekonstrukcí bytu, potom troška uklízení, učení... Den utekl jako voda a už je zase večer.

A zítra zase zaspím, stoprocentně:D

Tak už je líp:)

Jak jsem tu psala, posledních pár dní jsem byla v příšerný náladě. Mamka to vystihla tím, že to bude částečně počasím i tím mým problémem.

Počasí se mírně uklidnilo a můj problém je vyřešen. Nebylo to lehké, ale stálo to za to.

Prostě jednou létáme a jednou se propadáme. Když máte pocit, že jste klesli úplně nejníž a ten, který vás vždycky vytáhl zase nahoru a vzal vás pod svá křídla, tam najednou není, propadnete se ještě víc... A když zjistíte, proč tam není... Totiž že je stejně hluboko jako vy, je nanic čekat, až vás vytáhne. Když se do toho opřeme oba, tak není pochyb, že znovu vzlétneme.

A tak létáme...

...?

Posledních pár dní se i přes některé kladné věci cítím naprosto příšerně.

Ale proč, když se toho stalo tolik pozitivního? Našla jsem v jednom člověku skvělého kamaráda. Mám konečně (a velmi nečekaně) úžasný kombo. Čtu dokonalou knížku (tyto dva body se vztahují k onomu skvělému kamarádovi :D). Viděla jsem se s bráchou a Niky. Byla jsem u Péti a spala u Kiki - ale stejně se to se mnou pěkně táhne.

No nic, to byl jen takový chabý povzdech, něco jako marná snaha volat o neexistující pomoc. Vlastně asi vím, co za tím je, ale nechci si to připustit.

Tak se mějte jak chcete, milí čtenáři, kterých je ve skutečnosti asi pět, když si budu hodně fandit :D

Výmysly přírody

Co se to děje?

Minulý týden byly pětadvacítky. Všichni jsme byli šťastní a spokojení, když v říjnu můžeme cestou ze školy zmuchlat bundy i mikiny do báglů a vyhřívat se.

A teď? Vytáhla jsem ze skříně zimní budnu a pod džíny nosím zásadně silonky. Ve zprávách můžeme zahlédnout zasněžené vrcholky (a celkově oblasti) našich hor a i v Plzni už nás stihlo nelítostné krupobití a vlhký sníh.

A tak mi zůstává záhadou - kde je ksakru nějaký podzim?!

Nikdy jsem ho neměla moc ráda, prostě nanic období, ale prostě to tak má být, prostě to k roku odjakživa patří. Vždy byla odpoledne, kdy jsem za větru a šumění padajícího různobarevného listí chodila domů s těžkou taškou plnou nových, neprobádaných učebnic (teda ne že by později probádány byly:D) z nového ročníku. Kdy vítr dospěl do fáze, že jsem vůbec neovládala své všemi směry poletující vlasy a nesnášela jsem to. Byla chladná, zamračená sychravá rána, kdy se mi nikdy nechtělo vstávat. Byla nedělní odpoledne doma při čtení knížky a pití horkého čaje...

Nemám to ráda, ale chybí mi to. Proč takový skok? Vlastně si nemám na co stěžovat, miluji léto a díky tomu, že jsem zapálená snowboarďačka a miluju to, tak zbožnuju i zimu... A najednou je to tak, jak jsem si o podzimních odpoledních hodinách říkávala, že bych to chtěla... A teď mi to chybí.

Fotka je někdy ze začátku září.

Prožil jsem klinickou smrt a uvěřil jsem... mýma očima

V úterý večer jsme byli s Kiki a s Péťou a jejím bráchou na takové přednášce, povídání... Prožil jsem klinickou smrt a uvěřil jsem.

Povídal tam jeden moc sympatický pán, který prožil klinickou smrt. Byl na vozíčku. Vyprávěl nám svůj příběh, který nedovedu, netroufnu si a nedovolím převyprávět. Můžete se tedy na něj kouknout tady.

Nicméně bylo to moc hezké, ten pán to uměl moc pěkně vyprávět. Své vyprávění začal tím, že smrt bývá většinou hodně nečekaná. O tom, jak měl kamaráda, který byl taky na vozíčku. Byla to taková pro ostatní asi jen doplňující součást povídání, ale mě to celkem zaujalo.

Když to o něm dořekl, měla jsem co dělat, abych ty slzy, které se mi vytvořily v očích, nepustila kutálet se po tváři.

Povídal o tom, jak se se svým kamarádem po dlouhé době náhodou potkal, ale neměli na sebe čas. Tak si dali schůzku za měsíc. Povídal o tom, jak ten kamarád, jmenoval se Roman, měl nějakou nemoc, že sedí tak pokrouceně, nic pořádně nemůže dělat, má potíže s dýcháním...

Povídal o tom, jak mu atrofují svaly. Jak tito lidé umírají na to, že jim selžou plicní svaly. A povídal o tom, jak mu čtrnáct dní na jejich náhodné setkání volala Romanova manželka, že Roman zemřel.

Měl SMA, spinální muskulární atrofii, tu nechutnou zákeřnou svini.

Tu, kterou má naše Klárka. Naše sluníčko, veselá, krásná, ale nemocná holčička. Tu kterou má Smajty. Moje osobní sluníčko. Tu kterou má Niky, Majda, Anička, Matýsek, a další děti i dospělí.

Bylo mi smutno. Říkala jsem si, že s tou nemocí se setká málokdo. Že je vzácná. Všichni ostatní posluchači to pravděpodobně vstřebali jako něco, co se prostě stalo, nějaká ošklivá nemoc, no. Já to vnímala jako ta NAŠE nemoc, ta se kterou bojujeme a už si to někdy ani neuvědomujeme...

Zasáhlo mě to, ale jsem za to ráda. Že jsem měla zase nad čím přemýšlet a uvědomovat si.

Ten jeho příběh byl smutný taky. Ale zase v sobě měl něco strašně pozitivního. Myslím si, že ti, kteří si přečtou jeho článek a nebudou se skepticky zamýšlet jestli to je možné nebo není, a prostě mu budou věřit, to pozitivum ucítí taky...

A je to za námi...

Tak jsem asi před hodinkou přišla z tanečních...

Jak jsem tu psala, hodně jsem se bála, no a občas to bylo dost strašný. Samostatné tancování mě bavilo, ale když se párovalo... No hrůza. První jsem tančila s takovým klukem poďobancem, který asi neuměl mluvit, protože jediné na co se zmohl bylo: "Petr..". Bylo mi ho líto.

Co nechápu je, že přenádhernou Kiki si nikdo nevybral. Opravdu jí to moc slušelo. Asi žádný kluk nebyl natolik odvážný, aby si šel pro tak vysokou a krásnou holku:) Ale pak se vystřídala s někým a bylo to snad v pohodě.

Můj druhý tanečník mě velmi překvapil, když na mě vykrhl, jestli jsem nechodila na první základku... No jednoduše byl to můj spolužák z 2. - 5. třídy... Říkávali jsme mu ubrečánek. Strašně se změnil, ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude on. Tak aspoň nějaké zpestření.

Taky tam byl Patrik ze třídy a jedna holka, co je ve třídě která je spojená s naší na tělák. Kiki tam taky měla spolužačku. Kiki mamka a můj táta seděli nahoře na balkoně a dívali se (táta fotil, ale ty taneční momentky jsou příšerný..)

Tak sem aspoň jednu z přestávky na balkoně:)

PS: Doufám, že paní Weberové nebude vadit, že tu je, kdyžtak mi dej Kiki vědět a smáznu to:)

Rok blogu

Jejda, včera to byl rok, co jsem tento blog založila, a já na to zapomněla a prošvihla jsem to a nenapsala to sem:D

Kdybych pokračovala v Projektu 365, už bych načínala druhý rok, ale stejně jsem ráda, že už ho nedělám.

Každopádně s blogem jedu dál a pojedu dál:)

Taneční...

Dnes večer jdu poprvé do tanečních. S Kiki a její mamkou. Mám z toho trochu strach, ale snad se to přežije...

Ale mám problém, a to ten, že ty šaty, který si chci vzít, se materiálově nesnesou se silonkama... Takže budu muset vymyslet jinou variantu...

Achjo, myslete na nás, prosím... Doufám že to nebude tak strašný jak předpokládáme...

Pátek!!!

Dneska jdu ke Kiki a budu u ní do neděle a bude se slavit!! Já se TAK těšim...

Teď mám obědovou pauzu ve škole, nevím co tu vlastně ještě dělám, nejradši bych odsud co nejrychleji vypadla směr růžový panelák:D

Ale ještě musím přežít pár hodin, skočit k tátovi pro věci a ještě něco zařídit pro Kiki:) No a pak se jde na věc!!:)

Poslední dobou se totiž strašně málo vídáme, jednou týdně maximálně... A moc se mi po ní stýská...

No nic musím na oběd a pak na hodinu tak končím:))