Zase jsem dlouho nepsala na blog... No, tak jen pár novinek.
Rekonstruujeme dům - a je to docela hodně práce, běhá nám tu denně několik šikovných dělníků a řemeslníků a mamka se taky nezastaví (já si to prosazuju).
Dětský pokojíček je hotový, můj taky, jen v obou chybí nějaké poslední dodělávky, u mě stůl s knihovnou, přidělat garnýže a naskládat věci. Mámina ložnice je vlastně taky hotová, akorát je tam momentálně nastěhovaná celá kuchyně a mamka bude mít nový nábytek později.
Dnes jsme měli jet se třídou na vodu. Nejeli jsme, kvůli rozvodněným řekám a strachu, že se zkazí počasí (i když teď je fakt krásně, oproti minulému týdnu fakt nádhera).
Dohání se známky ... Vymýšlí si na nás samý kraviny, teď se rozhodli udělat nějaký megatest z odborných předmětů za celý rok (stejný pro všechny prváky) a máme jen tři dny na to se to naučit. Říkáme tomu taková malá maturita pro prváky.
Mám se dobře. I špatně. Jak kdy. Jsem hodně unavená, ale je pravda, že školu teď přes to, že bych měla dělat opak, trochu flákám a i tak mám dost.
Mám radost ze svého nového pokoje, je pěkný a konečně vlastní ... Mám radost z nové vymakané skříně, kterou mi máma koupila. Mám radost i ze stolu s regály, které mi vyrábí pan truhlář.
Je mi smutno, že tu není Milda. Dnes nějak moc. Dnes to na mě padlo, když jsem na zahradě zapojovala čerpadlo a nevěděla jsem si rady. Moje úplně prvotní nesmyslná myšlenka, trvající nějakou tu nanosekundu, byla: tak mu zavolám, určitě mi poradí ...
Nezavolám. Neporadí. Ach jo. Kdybych ho tak někdy pozorovala, když tohle dělal ... Ne, bylo mi to jedno, to byla přece jeho práce.
Teď je to ale naše práce ... A já už nedostanu ani jedinou radu. Nakonec jsem to dohromady dala, něco mi říkalo, jak to mám udělat, ačkoliv jsem na začátku neměla tušení. Pak mě překvapil Davídek, když mi řekl, kam se leje voda a ostatní věci. On se díval ...
Je mi po něm smutno. Věřte si nebo ne, nebyl to můj táta, ale milovala jsem ho jako tátu. Je to půl roku a mě je smutno fakt jen občas, od jeho smrti jsem začala být trochu apatická a všechny negativní (někdy i pozitivní) emoce už tolik neprožívám. Ale dnes mi bylo smutno. Stýská se mi po něm, po tom jeho srandovním smíchu a po tom, jak když seděl v trávě s hrníčkem čaje v rukou a jen se díval, nebylo radno za ním chodit ... A taky po tom, jak mi kdysi dávno připravoval promyšlené noční bojovky a putování po hradech za pokladem, opičí dráhy z lan a úkoly. Strašně ráda vzpomínám, jak jsme spolu stavěli přehradu na potoce nebo tee-pee na zahradě ...
Ale mám ho pořád ve svých vzpomínkách, a vybavuji si ho docela zřetelně, a odtamtud nezmizí ...
Díky němu jsem měla krásné, dobrodružné a zábavné dětství.
