Kája, kolíčky a otázky

Byli jsme s Kájou na zahradě sundat prádlo a pověsit vyprané. Kája opatroval košík s kolíčky a já jsem věšela. Pomáhal, podával a breptal u toho. Napadlo mě, že na kolíčkách se dají naučit barvy ... A tak jsme začali.

"Kájo, podej mi prosím dva červené kolíčky."

"Tuchlé? Nebo tuchlé? Tuchlé je čevené!" ... řekl a podal mi jeden žlutý.

"Tenhle je žlutý, víš? Žlutý jako sluníčko. Červený je tenhle."

"Luníčko! Tuchlé jako luníčko?" ukazoval na červený kolíček ...

"Ne, jako sluníčko je tenhle. To je žlutý. Tak mi podej prosím dva žluté jako sluníčko."

"Podám. Tuchlé a eště tuchlé."

"Šikulka, Kájo."

"Tak a teď dva zelené. Zelené jako travička."

Utrhnul pár stébel trávy a s nejistým a trochu pohrdavým výrazem mi je podával.

"Tuchle né pžece."

Pak ho to po chvíli přestalo bavit a opřel se o plůtek, zabraňující psovi dostat se pod šňůry a následně sundavat prádlo po svém. Říkám mu:

"Ty už  mi nebudeš pomáhat?"

"Nemůšu. Dneska koukám na domeček."

"Pojď mi prosím ještě podávat kolíčky, Kájo ... "

"Já už to neudlžím. Je to moc těžké."

Poté jsme se vypravili s kastrůlkami pro oběd. Trval na tom, že je ponese sám.

"Není to moc těžký? Nemám to radši vzít?"

"Ne, já to radši vzím."

"Říká se vezmu."
"Nééé, vemu, íká se vemu." 

"Kde je máma? Asi jela autem. Já chci taky jet autem. Kde je Emmett? Asi zavženej. Kdo ho tam zavžel? Asi maminka ho tam zavžela. Kde je Anetka? Asi za tetou. Já jí vidím!"

"Kde ji vidíš? Já ji nevidím."

"Tak koukej a uvidíš! Támle pod kameny!"

"Já chci utíkat."

"Tak utíkej, ale dávej pozor na auta."
"Jo. Abych nenaboual." 

Prázdniny vs. školní rok

Tak už se blíží půlka prázdnin. Uteče to jako voda a za chvíli to vypukne. Zase budu muset vstávat v šest, zase nebudu nic stíhat, zase budu trávit některé noci nad výkresy. Jenže - světe div se! Zjistila jsem, že se na to těším.

Jednoduše mi prázdniny už lezou trochu na mozek. Zjistila jsem, že si nic ze školy nepamatuji. Když jsem v Plzni procházela kolem rozestavěné budovy, patrně nějaké administrativní, věděla jsem, že všechno, co vidím, bych měla umět pojmenovat. A taky vědět, jak se postupuje při stavbě toho či onoho prvku. Vybavila jsem si tak tři, čtyři věci ...

Co se týče matematiky, o té radši ani nemluvím - protože si nejsem schopná ani vzpomenout, co jsme brali naposledy, nemůžu být schopná ještě vědět, jak se to počítá. Prostě mi to všechno vypadlo a připadám si teď naprosto tupě a nevzdělaně ...

A tak jsem přišla na to, že se vlastně na ten školní rok docela těším. Hlavně z toho důvodu, že už jsem si tam zvykla a už to nebude takový šok jako prvák. Budu moci odsunout starosti s pochopením systému a soustředit se jen na učení. Budeme mít úplně nové složení třídy - na to se taky trochu těším, i když se toho zároveň bojím. Ten původní kolektiv nebyl totiž nic moc. Na vodu a dopravu jdou, naštěstí pro mě, jen lidé, se kterými si docela rozumím. Budeme mít našeho matikáře jako třídního - a na to se taky těším, protože je to mladý, skvělý, chytrý a vtipný chlapík, který nám vždy z matematiky dokázal udělat zábavu a vždycky nás pobavil nějakou tou historkou z dob, "kdy ještě býval malý chlapec".

A taky se docela těším na tu rutinu a na to, že je pořád co dělat a nuda prakticky neexistuje. Těším se na školní obědy (nesmějte se prosím! občas vaří dobře). Těším se na spolužáky, překvapivě, protože už mi docela chybí poslouchání takových těch jejich všedních obyčejných starostí :-) Těším se na některé učitele a zároveň doufám, že ti, které jsem neměla moc v lásce, mě nebudou učit. Těším se na nové předměty nového zajímavého oboru a jsem zvědavá, jestli mě vodní stavby budou bavit ...

Prostě si od tohoto školního roku slibuji trochu víc. A když budu po prvních neúspěších a prokreslených nocích zase remcat, že mě to nebaví a nestíhám, neberte to vážně :-)

Ta škola mě baví a chodím tam ráda. Nejsem šprt - jen mám radost z toho, že dělám něco, co mě baví.

Jsme jiní my, nebo oni?

Tak mě napadlo sem zase jednou za čas něco děsně inteligentního napsat.

Častokrát přemýšlím nad tím, z jakých vrstev se skládá naše společnost. Tím "naše" myslím mé vrstevníky, nebo jim věkově blízcí. Prostě puberťáci.

Když to vezmu z jedné strany, jsou to údajně "hopeři, diskanti, šamponi, bárbíny" a já nevim co ještě. Tak je dělí oni. Tak se dělí oni sami. Každá sociální skupina trošku opovrhuje tou druhou, nebo ji dokonce přímo nenávidí. Ovšem ti, kteří nejsou ani v jedné z těch skupin, se automaticky řadí někam jinam - do nějakého šuplíku se štítkem "ostatní" nebo "jiní" nebo "divní".

Jsou děvčata, a je jich mnoho, které se přímo vyžívají v ničení českého jazyka a soustředí se na vizuální stránku psaného projevu, která je podle nich naprosto "cool" a "nejvíc", a to psaní stylem "aHooOj, jÁ jSEm LllenIčQa,,, a uPE neJvÍíÍÍc mILujůŮů laDy gaGa!!! xP =P". Tenhle styl mě naprosto dožírá, ale, ať si každý píše, jak chce, jen mě nenuťte se na to koukat. Akorát by mě docela zajímalo, co je k tomuhle psaní vede, ale to už je asi jejich mentalitou a přiřazeností k té či oné sociální skupině. Možná věkem? Nevím.

Nedávno jsem četla jakýsi článek na idnes nebo tak někde, jaké výrazy používá dnešní mládež. Zjistila jsem, že všem těm slovům nerozumím. Slýchávám je okolo sebe, ale neřeším to. Víte proč je neznám? Protože já jsem v tom šuplíku "divní". Proč v něm jsem, nemám tušení, asi prostě proto, že nejsem nikde jinde. Asi proto, že nejsem "smažka" ani nechodím do hospod ani se každý pátek a sobotu večer ukrutně opít někde v klubu. Ani neznám jména těch nejvyhlášenějších a studenty nejvíc navštěvovaných hospod a klubů v Plzni. Nezajímá mě to, tahle zábava mě nebere = jsem divná. Nekouřím = jsem divná. Myslím si, že založit rodinu a mít děti je dobrý nápad = jsem divná. Myslím si, že chodit do školy je důležité = jsem divná.

Proč to tak je?

Znám víc "divných" lidí. Ale moc jich není. Rozumím si s nimi. Možná máme životní hodnoty trochu jinde. Ale o těch to asi není, nebo je?

Léto

Tak si první den prázdnin docela užívám.

Vstávala jsem v půl desáté, i když je pravda, že trochu nedobrovolně. Kdyby mělo být po mém, válím se v posteli do poledne, ale moje rodička to nepovažuje za dobrý nápad. Snídani (vafle) jsem si vzala zpátky do pelechu.

Vypravila jsem se na zahradu za tím naším psím troubou. V plánu bylo házet mu tenisák a přesvědčovat ho, že vracet mi ho zpátky není od věci, jelikož mu ho pak hodím znovu. O to jsem se ostatně pokoušela už včera odpoledne. Když s míčkem utíká zpátky ke mně, trochu zpomaluje a netváří se příliš nadšeně z toho, že na něj volám: Šikula! Přines! Podej!, nakonec se mi však vždycky podařilo tenisák uloupit z jeho krvelačných tesáků.

Plán s tenisákem nevyšel, jelikož jsem byla zaúkolována, abych zkusila pustit čerpadlo. Odhalila jsem malou záhadu a bazén už se vesele napouští. Mezitím jsem si šla zaskákat na trampolínu. Samozřejmě po vyzkoušení vody v bazénu (té je zatím jen po kolena). V trampolíně jsem tedy udělala mokré šlápoty a ty se s každým skokem soustředěně rozlévaly do malinkých potůčků. Tyto zákeřné potůčky vždycky pronásledovaly místo dopadu, což mi přišlo poněkud děsivé.

Za vraty se objevil můj bratr a z trampolíny mě následně vyhnal. Šla jsem se uložit do své houpací sítě, která vlastně není síť, ale pevné plátno, a já pořád nevím, jak tomu říkat. Chvíli jsem se tam válela, zavěšená v červeném cosi pod třešní a jabloní, když jsem si uvědomila, že cosi je celé mokré po včerejší letní spršce. Přišla jsem na to, že je mi to jedno, a válela jsem se dál.

Pak jsme s mamkou čistily a nakládaly sekačku do auta, protože můj malý psí trouba tam cosi překousl a sekačka musí k doktorovi. A teď - teď se válím v chládku doma, protože venku už je moc horko a moc lidí (= moc dětí), píšu na blog a cpu se gumovýma medvídkama.