Mozek, město, víra a kostel

Dneska se celý den válím. Nejsem schopna ničeho. Mám kašel a tak nechodím do školy, což ale neznamená, že jsem se zbavila povinností s ní spojených. Naopak. Ale nedělám vůbec nic.

V teplu u kamen se plácám celý den. Dá se říct, že jsem kromě přenášení půltunového nákladu řepy z vozíku do garáže, sundání jednoho prádla a pověšení dalšího, vyklizení, nabouchání myčky a hlídání oněch kamen a dětí nic neudělala.

A právě v tomhle stavu mě napadají různé myšlenky. Vskutku různé. Nechtějte vědět. Když se nad tím zamyslím, zvažuji nápad, že nechám dnešní článek bez pointy.

No ale kdo by to četl.

No, prostě mě napadlo, že mozek je jako město. Aspoň ten můj teda - do jiných jsem se zatím moc nevrtala. Myslím si, že se mi to nikdy v životě už nepovede, vlastnit jiný mozek a šťourat se v něm. Škoda.

Můj mozek je jedno takové velké město (ano, velké). Jako všechny města má centrum, má taky nějaké čtvrtě a má předměstí. Některá předměstí jsou klidná a nudná, plná řadových domečků s kýčovitě šťastnými rodinkami, kde je budoucnost plná ideálů. Některá předměstí hýří kriminalitou. Lidé se tam napadají a jsou na sebe zlí. Ničí město. Mám taky univerzity. A obchody.

A obyvatelé, to jsou myšlenky. Předčasně vyzrazená pointa. To je tím teplem tady.

V centru města to pulzuje. Je plné hluku, stresu, spěchu a zmatku. Nenajdete tu klid. Každý obyvatel spěchá někam, aby něco sdělil jinému obyvateli. Něco závažného, možná smutného, možná naléhavého. V centru se málokdo vyzná, a nejmíň se vyznám já v tom, kam každý ten obyvatel běží a co má komu vyřídit. Co jeho cesta znamená. Nestíhám to sledovat.

Snažím se lidi z centra přesouvat do těch předměstí. Tam je ticho a klid. Nikdo nikam nespěchá a já vím přesně, kdo je, co dělá, a co jeho cesta znamená.

Jenže lidé se do centra pořád vracejí. Za prací. Za starostmi.

Já ale mám uprostřed města kostel.

Je tam ticho a hluk z okolního městského ruchu tam doléhá velmi tlumeně. Je tu klid, pořádek. Je to malý kostelík, není to žádná katedrála. Zatím. Nijak se nejmenuje.

Lidi tam chodí rádi, zastavit se v tom spěchu a zmatku. Je jich tam pomálu a nejsou tam moc často. Neslouží se tam pravidelné mše, ale chodí se tam odpočívat. Každý sám.

Ten kostel v tom městě nestojí zas tak dlouho. A právě proto jsem stihla zaznamenat, jak moc mému malému velkému městu pomohl.

Co všechno jsem se dnes dozvěděla

Že blesky lítaj i nahoru.

Že z rovných ploch je výpar menší.

Že jinovatka je horizontální srážkou.

Že režim orto umožňuje pravoúhlé rýsování.

Že sinus z čtyřiceti dvou pětin pí je 0,95.

Že mám radši cosinus.

Že vřetenové schodiště nemusí být nutně točité.

Že poslední schod se nazývá jalový stupeň.

Že celý průměr Země je něco kolem šesti tisíc kilometrů.

Že obvod Zeměkoule je taky nějaký číslo.

Že učitel na geologii nemá základní geologické vědomosti.

Že mám službu.

Že umím ty sinusy a cosinusy.

Že 2h + b = 630 mm.

Že to máme v knížce.

...

Že to není důležité.

Že mě mrzí některé činy některých mých blízkých.

Že mě mrzí moje vlastní činy. 

Že moc netuším, kdo jsem.

...

Že se tak trochu lituju.

Kterak arachnofobie sbližuje

Není větší důkaz právě začínajícího přátelství, než když ruku v ruce v gumových rukavicích a ve zbylých rukou držíc přípravky na kuchyň a koupelnu likvidujete obřího pavouka.

Tak pěkně popořádku.

Květen

Nadšení pro hledání brigády, brouzdání po internetových inzercích, vyptávání se známých, kamarádů, pokus dostat se na benzínku.

Červen

Neúspěch na benzínce. Méně časté hledání na internetu, více řečí, že nemůžu nic najít.

Červenec

Prázdniny a brigáda nikde. Z tohoto důvodu ještě více řečí než v červnu. Třikrát záskok na benzínce (aspoň že to!).

Srpen

Nejvíce řečí za celé zmíněné období. Vzdávání se, nehledání, remcání a rezignování.

A v tom mě náhle brigáda cvrnkla do nosu a tak mi nezbývalo nic jiného, než ji vzít. Úklid v MBtech, neboli Mercedes Benz technology, v Plzni na Borských polích. Tak jo.

V pátek jsem se dostavila na místo a spolu s mou budoucí spolupracovnicí a spoluvražedkyní pavouka jsem si vyslechla, co a jak, jak dlouho, proč, jak často, co ne a kdy. Nikoliv však za kolik, ale to nechme stranou.

V pondělí jsme nastoupily "do práce", jak jsem se o tom hrdě vyjadřovala. Slečna spolupracovnice zdá se býti fajn. Úklid nám moc nešel, ale přesto jsme byly hotové za méně než čtyři hodiny, které nám zaplatí. V úterý nám to šlo o poznání rychleji a ve středu jsme byly hotové za tři hodinky i s luxováním kanceláří, které se provádí jednou týdně. Ve čtvrtek bylo hotovo za dvě a čtvrt hodiny, ale ...

Ve čtvrtek se objevil. On. Nečekaně. Tiše vyčkával v šeru dámské šatny. Zřejmě se mu stýskalo po pozornosti, a tak vyrostl do nevídaných rozměrů, aby se mu jí dostalo. Dočkal se.

Jako první dostal dávku jekotu. Jelikož ječící neměly u sebe žádné dobré a dostatečně dlouhé mechanické zbraně (kromě mopu), usoudily, že nejlepší bude zbavit se ho těmi chemickými. Jako první přišel na řadu UO 2000 ( = dlouho prošlý Univerzální Odmašťovač). Účinek byl velmi ničivý, nikoliv však pro oběť, ale pro nás. Oběť se rozběhla velmi rychle naším směrem a nohama cupitala tak rychle, že se zdálo, že jich měla dvojnásobek (šestnáct). Ječící znovu spustily poplach.

Oběť se schovala tak, že jsme na ní mohly vidět až po vstupu do dámské šatny. Což jsme neučinily a dál jsme se pokoušely naslepo likvidovat padoucha pavouka z chodby.

Byla to válka.

Přišly na řadu hrozivější zbraně. Tak hrozné, že by se daly považovat za zbraně hromadného ničení (bakterií). Opět naslepo. Objevily jsme novou taktiku á la Simir Gerchan. Stát při zdi a nečekaně vystrčit zbraň za roh bez jakéhokoliv upozornění. Nezabralo.

Nakonec jsme to byly my, kdo boj vzdal. Zavřely jsme osminohého nepřítele do šatny a nechaly ho tam, doufajíc, že se nadýchá výparů z chemických zbraní, pojde a pak už postačí ho jen sebrat.

Omyl.

V pátek jsme bázlivě otevřely dveře do dámské šatny. Zdálo se, že se náš kámoš někam ztratil. Najednou však jakoby odnikud provedl výpad směrem ke mně, což mi málem přivodilo mrtvici. Zdál se ještě větší než ve čtvrtek.

Válka pokračovala a byla ještě hroznější. S větším odhodláním sprovodit ze světa tohoto hmyzáka jsme se na něj vrhly se vším, co jsme v uklízečském vozíčku našly. Univerzálnímu odmašťovači se z toho vytrvalého boje ulomilo stříkátko. Nepřítel se doplahočil někam za odpadkový koš, který jsme se bály posunout. Čekaly jsme, z dálky šťouchaly do koše a odhadovaly, co se stane. Všechny odhady typu "a teď vyleze úplně jinudy" byly mylné. Nakonec se povedlo do koše mopem strčit tak, že se nám naskytl pohled, který jsme chtěly vidět - pavouk zkroucený do klubíčka (ale i to klubíčko nebylo zrovna malé), už ani necuká nožkama. Vyhrály jsme. Je to morbidní, ale války takové bývají.

S hrdostí vítěze jsem pavouka nabrala smetáčkem na lopatku a vyhodila do záchoda (i tak mi z něj bylo blbě). Dohlédla jsem na řádný průběh splachování a šlo se domů.

Mimochodem, s Katkou jsme velmi brzy zjistily, že se známe, a to z našeho oblíbeného linkového zeleného autobusu řízeného naším oblíbeným modrým řidičem Kájou, který nás láskyplně vozí do školy a zpět.