Putování po Francouzsku - den třetí

Tak a jsem tu s vyprávěním o dnu třetím. V tento den nám trochu pršelo, u první zastávky trochu víc, tak jsme byli nemálo otrávení, ale přežili jsme to a nikdo se nerozpustil.

Třetí den jsme se byli podívat na další stavební zvláštnost, a to na takový novodobý padací most. Byl postaven přes říční kanál, kterých je v této oblasti velice požehnaně. Když musela projet loď, most se zvedl do svislé polohy, o celých devadesát stupňů. Dnes už se nezvedá, lodě jezdí jinudy. Ale technologie velmi zajímavá.

Podívali jsme se do jednoho muzea vylodění. Nebylo to jen o tom, ale také o jiných válečných konfliktech. Muzeum bylo zařízeno velmi moderně, bylo obrovské a připomínalo bludiště. Každý z nás jsme se tam na chvilku ztratil, ale nakonec jsme se u autobusu sešli ve správném počtu.

Také jsme navštívili jednu pláž, kde se vyloďovali spojenci v Den D. Procházeli jsme se po louce nad skalnatým pobřežím, kde se nacházelo hojné množství německých bunkrů, děl a já nevím čeho všeho (nerozumím těmhle vojenským záležitostem). Poté jsme se přesunuli na další pláž, na pláž Omaha, kde jsme se byli podívat na hřbitově padlých spojenců. To místo mě děsilo. Děsilo mě, jak člověk nedohlédl na konec řad bílých křížů. Semtam se vyskytla i nějaká židovská hvězda. Čísla hrobů byla rovněž zděšující. Přesahovaly tam třista tisíc. Na tomto místě byla možnost sejít takovým malých chodníčkem v takovém malém pralese na pláž, kde jsem si za celý pobyt ve Francii poprvé sáhla do chladných vod Atlantiku. Zatím jen rukou. O tom, jak jsem se v něm i proběhla, bude další příběh.

Navštívili jsme ještě městečko Arromaches, kde jsme měli možnost vidět dobové záběry v kruhovém kině (což byl sám o sobě zážitek dechberoucí, devět pláten dokola a občas záběr přes všechny, takže jste si připadali, jako byste byli na místě dění, a občas tři různé záběry po třech plátnech, kde jste si zase připadali, že se vám přehřívá mozek). Podívali jsme se do místního Muzea vylodění, což bylo také velmi zajímavé. A na večer jsme se byli podívat v dalším městě na tapisérii a jeden krásný gotický kostel a klášter k němu přilehlý. Nejvíce jsem však uvítala návštěvu supermarketu, kde jsem si zakoupila baterky do foťáku.

Po návratu na místo ubytování (hotel to nebyl, penzion asi taky ne, říkejme tomu třeba farma, ačkoliv zvířata tam také nebyla) jsem bojovala o sprchu, šampon a později i klid na spaní. Milá a hlučná děvčata si přizvala ještě hlučnější chlapce a jali se za hurónského smíchu v jednu ráno vyvolávat duchy. Hlasitý dupot označující příchod nakrklé učitelky mi byl vysvobozením a jala jsem se načerpávat energii na den čtvrtý.

Putování po Francouzsku - den druhý

Tak jsem se konečně dokopala k tomu, abych naťukala další část mé ságy.

Den druhý a třetí se mi velice slévají. Vlastně se mi slévají dohromady všechny dny, ale nějak to do kupy zkusím dát. Tyto dva dny jsou navíc poznamenány úplným nedostatkem baterií do fotoaparátu, takže z těchto dvou dnů nemám žádnou fotodokumentaci.

V autobuse se tedy moc dobře nespalo. Když už jsem ale kolem šesté hodiny ranní tvrdě usnula, mělo to děsivý dopad - probrala jsem se v centru Paříže. Přišla jsem určitě o moc hezké výhledy na moc hezké město. Zahaleno do podzimní barevné roušky vypadalo ještě impozantněji, než jsem si představovala. Všichni se vykláněli ze svých zajisté prosezelých sedaček do uličky a snažili se najít co nejlepší flek na umístění a následné použití fotoaparátu. Já jsem prozatím měla jenom telefon, ale snažila jsem se taky. Projižděli jsme studeným, sychravým, ale krásným centrem města lásky. Moje fotografie v telefonu byly pouze studené a sychravé.

Viděla jsem poprvé v životě tu obrovskou ocelovou věž. Trochu okázalé na to, že to byl jen exponát Světové výstavy, pomyslela jsem si. Je větší, než jsem si představovala a taky ocelovější, než jsem si představovala. Na její vrcholek jsme neviděli, neboť se skrýval v šedých oblacích. Viděla jsem Vítězný oblouk, parky, proslulé bulváry s drahými luxusními butiky. Viděla jsem typicky francouzsky oděné obyvatele, vždy elegantně, vždy upraveně, vždy důstojně. Viděla jsem pána na kole s francouzským knírkem pod nosem a francouzskou čepkou na hlavě, jak rozváží francouzské bagety. Viděla jsem architektonické skvosty.

Jenže než jsem se stačila z té vší sychravé a trochu i ponuré krásy vzpamatovat, už jsme byli zase na dálnici a pokračovali jsme, směr Normandie.

Další ohromný zážitek byl přejezd a s/zhlédnutí (dodnes se s tím peru) nádherného mostu přes Seinu. Řeka to vskutku široká. Most vskutku impozantní. Od paní zástupkyně jsem se dozvěděla, proč nájezd vypadá trochu jako horská dráha - v těchto zeměpisných šířkách a délkách se nevyskytují tolik námrazy na vozovce, proto můžu být sklon mostu větší a mohou pod ním projet i velké nákladní lodě. Tento most byl most visutý, už si bohužel nevzpomínám na jeho jméno. Ale vzpomínám si na jméno dalšího mostu, Pont de Normadie.

Kabelový most, snad ještě dokonalejší a více dechberoucí. Jeho dva nosníky ve tvaru obráceného Y váží dohromady 40 000 tun. Jeden nosník tedy váží zhruba stejně, jako dvě Eiffelovy věže. Nosníky se tyčí do výše 215 metrů a délka tohoto mostu je 856 metrů. Řadí se tak mezi deset největších mostů světa, a zároveň se pyšní prvním místem v kabelových mostech na světě.

Jedním z dalších bodů zastávky bylo malé přístavní městečko těsně za mostem Pont de Normandie.  Tam jsme se byli podívat na jakýsi "anidojednohostavebníhoslohunepatřím" kostel. Bylo to nádherné malé městečko - úzké uličky, domy z hrázděného zdiva, také úzké, každé se střechou jinak vysoko. Působilo to... velmi působivě.

Když jsme přijeli na místo, kde budeme bydlet, byla už tma. Přivítal nás nějaký francouzský, asi manželský pár. Ubytovali jsme se, dosti šokováni a šokovány - všechna děvčata v jedné místnosti a všichni chlapci hned vedle. Jídlo bylo... typicky normandské, prý. O tom se moc zmiňovat nebudu, stačí podotknout, že jsem byla týden o hladu a maminčiny řízky po příjezdu do mě padaly jeden za druhým.

Putování po Francouzsku - den první

Nevím už přesně, jak se to vlastně odehrálo, ale slovo dalo slovo, korunky se sešly, a já vyrazila v úterý v osm večer s bandou prváků na cestu do studené Normandie.

Příběh je to dlouhý.

V úterý stojím v sedm večer před školou. Nezvyklé. Je už tma a po čase se začínají tvořit hloučky mladých lidí s bágly, kufry a rodiči. Autobus měl dorazit na půl osmou, dorazil však o něco později. Zklamání z čekání bylo ihned potlačeno dětinským nadšením z vysokého monstra, které se dostavilo na zastávku u školy. Patrový autobus. 

My všichni mladiství jsme se mohli přetrhnout, abychom byli nahoře. Báli jsme se, že nebude místo. Že někdo bude muset být dole, proboha, to by byla katastrofa. Všichni jsme se zoufale cpali, hlava nehlava, kufr nekufr. Člověk by řekl, že jakožto starší budu i rozumnější, ale kdepak. Nakonec to dopadlo tak, že jsme byli všichni nahoře - a mnozí seděli sami (i já). Učitelé se projevili jako vychytralí stratégové - dole jim zůstal jejich VIP prostor a měli tak klid od hlučného osazenstva horního patra.

Nebudu vás zatěžovat historkami, co vše se stalo po cestě, protože jsou tu mnohem zajímavější věci. Asi by vás nezajímalo, jak se v autobuse nedá moc dobře spát a jak jsme projížděli Paříží a oni mě ani nevzbudili a musela jsem to udělat sama. Asi by vás ani příliš nezaujalo, že první dva dny jsem nefotila, protože jsem neměla nabité baterky do fotoaparátu.

Ale myslím si, že jsme zažili spoustu věcí, které za zmínku stojí.

Jak jsem uvedla výše, příběh je to dlouhý, budu jej proto psát postupně a rozdělím jej do několika článků. Přeji příjemné počtení :-)