Výlet ve třech - fotky

Výlet ve třech

Nevím, co mě to dneska popadlo, ale dostala jsem nápad vzít nejmladšího bratra, protože žádný jiný spolurozenec tady stejně momentálně není, a jít se s ním projít. Ven totiž skoro nechodíme, jednak protože je zima a jednak protože od října do března je prostě vždycky někdo nemocný. Ale teď bylo docela krásně a tak jsem popadla Karla, tenisky, jeho tenisky a máminu zrcadlovku.

Malý výlet do okolí se ukázal jako bezvadný nápad, pročistila jsem si hlavu a zamazala kalhoty, nadýchala se čerstvého vzduchu a tak podobně. Navíc bylo docela fajn jít se jen tak projít po dvou měsících strávených většinou v posteli.

Celou cestu nás doprovázel Kokeš (mimochodem, nedávno jsme zjistili, že Kokeš je vlastně ona, ale jelikož už ho máme nějaký ten pátek, pořád o něm mluvíme v kocouřím rodě). Nenechal se odehnat ani odradit neustále pronásledujícím tříletým záškodníkem a kráčel s námi vytrvale dál. Fotila jsem hodně a často a sourozenec mě stíral poznámkami typu: Už jsi mě vyfotila, né? To stačí!, načež se vyškrábal na větší kámen u cesty a žádal: Vyfotíš mě na tom kameni, když jsem sem tak pěkně vylezl, šejó Zuzi?

Jistěže. Cvak, cvak, ještě jednou, tááák, trošku se prosím tě otoč, bezva, no ty seš krásnej, super. Zapózoval jako zkušený fotomodel a loudali jsme se dál s černým mňoukajícím přízrakem plížícím se křovím okolo cesty.

I došli jsme k našemu lesíku a rozhodli jsme se pokračovat malou lesní cestičkou zahalenou do listí místo po rozbité silnici vedoucí do polorozpadlé vesnice asi tři kilometry od nás. V lese jsem fotila častěji, a protože jsem se občas s tím foťákem někde zasekla, Karel uznal, že musí přebrat velení a osvědčil se i coby praktický navigátor:

"Teď bysme to mohli tady oběhnout, šejó Zuzi."

"Já to tady takhle pseskočím a ty běž tudy, jó, a potkáme se."

"Hele Kokeš jde jinudy, já jdu za ním, jó?"

"Tady je úplný sníh. Měli bysme to ladši obejít."

Loudali jsme se po lese a Florentu jsme nepotkali (zde musím zabrousit do let minulých a vysvětlit, kdo nebo spíš co je Florenta - na jednom místě u této lesní cestičky byl na větvi jakéhosi keříku napíchnutý obal od sušenek, nesoucí honosné, již zmíněné jméno Florenta, a vždy když jsme s Mildou chodili touto cestou, zdravil jí a říkal: Nazdar Florento, jak se dnes daří? Takhle napíchnutá tam chuděra byla několik let, až se divím, že to vydržela, a my jí nikdy nesebrali, ač jsme odpadky v lese občas sbírali, ale Florentu nikdy, protože ta už tam patřila a my jí vždycky zdravili), zkoušela jsem fotit "úplný sníh", který ještě někde zbyl, a zelené mechy kontrastující s ním. Je vidět ten přelom, jak se příroda pomalu chystá na jaro, ale ještě úplně nepřišlo; jak předpokládá jeho brzký příchod, nebo spíš návrat, ale ještě nechce vystavovat křehčí rostlinky nebezpečí březnových výstřelků. Zkrátka bylo nádherně. Slunce svítilo a zbylý sníh se leskl a třpytil, mechy měly až šťavnatě zelenou barvu, ptáci zpívali nádherné melodie a jinak ticho a jen naše kroky, a občas vzteklé kočičí zamňoukání, zvlášť při hře, kterou Kája vymyslel:

"Kokeši, já ti nechci ublížit! Podívej Zuzi, Kokeš si myslí, še ho honím, ale já ho nehoním, to je jenom taková hla, víš Zuzi, jakoše budu honit Kokeše!"

Kokeš pro to neměl porozumnění, protože pro něj to vyšlo nastejno, a tak si pro svou pouť lesem vybíral stezky, po nichž se člověk nikdy dobrovolně nevydá, prodíral se houštím a křovinami a důvtipně se schovával za stromy, ale malý záškodník ho vždycky našel a pronásledoval, dokud jsem ho nezavolala zpátky k sobě:

"Kájo, neutíkej tak rychle a tak daleko! Zastav se."

"Já se nemůšu zastavit, ono to samo běží, víš?"

Na kopci vynalezl další geniální hru. Nasbíral do náruče co nejvíc malých šišek a házel je dolů ze strmé stráně. Pak hru upgradeoval a házel šišky po Kokešovi.

Kokeš ale přežil a dokonce se nám po boku vrátil i domů - kdo by to byl řekl, že hrdá kočka se ještě vůbec přiblíží k bydlišti takového tyrana. Když jsme stáli přede dveřmi, Kája ohlásil, že to tu poznává, a tvářil se u toho velmi zmoudřele.

Asi mu čerstvý vzduch taky prospěl. 

Osamělost

Tak. Tento článek bude odlišný. Bude o mně, o mém nitru, o tom, co právě teď v sobě řeším.

  

Na blogu se moc neotevírám. Není divu. S každým dalším rokem, možná i s každým dalším měsícem se více a více uzavírám do sebe. Ukazovat, kdo skutečně jsem a co skutečně cítím příliš mnoho a příliš mnoha lidem mi nikdy nic dobrého nepřineslo. Stává se ze mně čím dál větší introvert v extrovertovi. Ale dnes to udělám, dnes poruším svou zásadu nikomu se přílišně nesvěřovat a vypíšu se z toho, protože to potřebuju. A možná to nebude dávat moc smysl, takže koho to už teď odradilo, ať radši odejde.

Cítím se neuvěřitelně sama. I když mám kolem sebe rodinu, přátele, někoho blíž, někoho dál, někoho teď, jiného jindy. Čím dál víc pociťuji, že na určité věci člověk prostě musí vystačit sám a těch věcí přibývá. Nevím, jestli si to způsobuji sama tou uzavřeností, nebo jestli to prostě tak je, protože procházím tím nechvalně známým a zároveň nostalgicky opěvovaným obdobím života jménem dospívání.

Je tohle vstup do dospělosti? Zjištění, že člověk je na to zkrátka sám? Vhozen doprostřed krutého neosobního světa jednadvacátého století, urputně se snažíc porozumět mu, najednou ztrácí možnost, nikoli však potřebu, vracet se do bezpečí matčiny náruče.

Ale už to prostě nejde. Už je to příliš formovaná osobnost, z vlastními postoji, názory a zkušenostmi, než aby se schovával pod ochranný štít rodičů. Ne že by to nenabízeli. Ne že by neměl potřebu. Už to zkrátka nejde.

A já jsem na to sama. Ne dneškem. Už déle. Ale dnes to na mě dolehlo ve své plné síle. Sama. To dává svobodu, ale vzbuzuje i obavy. Učiním správná rozhodnutí? Už jsou jenom moje. Vydám se správným směrem? Jak to mám vědět?

Mám rodinu, mám přátele, ale jsem sama. Paradoxně čím početnější je skupina lidí, ve které se nacházím, tím více sama si připadám. Snažím se před lidmi utíkat, abych se dostala blíž k sobě. Občas nevím, kdo jsem. Dnes, když jsem byla chvíli sama doma, potěšilo mě to, že si od všech na chvíli odpočnu. Zahlédla jsem se ale v zrcadle a hlavou mi proběhla myšlenka, která mě samotnou zaskočila: Ale sebe se nikdy nezbavíš.

Cítila jsem se v tu chvíli sama sobě na obtíž. Vypadni! Jenže kdo ze mně zbyde, když i já bych vypadla?

Jsem sama a nerozumím si. Jednou se topím v silných emocích, které nikdo ani nezaznamená, jindy moje kamenná tvář schovává stejně kamenný, apatický vnitřek.

Chybí mi láska. A ne jen ta partnerská (i když ta taky). Ale i rodičovská. Chybí mi láska mateřská, kterou bych už tolik chtěla poznat, jako matka. A občas necítím prostě vůbec nic kromě ohromné, tísnivé a bezvýchodné samoty.

Nějaké to čtivo

Tak jsem si dala tu námahu a přidala si do pravého sloupečku tři kolonky. Moc nevěřím, že by někoho zajímalo, co právě čtu nebo co jsem dočetla či co se chystám číst, je to spíš pro mě samotnou. Jak teď pořád ležím doma a nic moc nedělám (a měla bych se trochu učit, zatím jsem se přemohla jenom na opisování sešitů), knížky hltám jednu za druhou. Tak jen kdybyste někdo měli nějakou oblíbenou, kterou byste mi chtěli doporučit, neváhejte tak učinit, budu velmi vděčná.

Putování po Francouzsku - fotky

Nerada přidávám fotky do článků, proto jim udělám svůj vlastní a pochlubím se zde těmi dle mého názoru a vkusu nejpovedenějšími.

Opatství Mont Saint Michel

Kostel uvnitř opatství

Terasa před kostelem

Kolo, kterým se tahaly nahoru zásoby

Ústí řeky do moře u opatství

Vodní vír u přílivové elektrárny

Ostrůvek u Saint Malo - odliv

Saint Malo

Ostrůvek u Saint Malo - příliv

Putování po Francouzsku - den pátý

Teda, to je ostuda. Po takové době jsem se konečně odhodlala napsat na blog. Ráda bych se na něco vymluvila, ale nemůžu, protože se válím už víc jak tři týdny doma a času mám, že nevím co s ním. Takže se nevymlouvám radši na nic a přiznávám svou vlastní neschopnost.

Nicméně se teď pokusím napsat vyprávění o dnu pátém, ale jelikož už je to přecejen docela dávno, nevím, zda se mi podaří vylíčit úplně všechno, nebo aspoň všechno důležité. Ale vynasnažím se.

V den pátý jsme si tedy všichni dobalili poslední věci a po snídani se nacpali do autobusu. Definitivně jsme opouštěli Normandii a všechny ty krávy a pole a vzduch podle toho vonící. Mířili jsme do Paříže a cestou nás čekala ještě zastávka někde kdesi, kde se vyráběly sýry. To bylo pro mě neskutečné utrpení.

Nebylo mi totiž už předtím v autobuse moc dobře, ale nedělala jsem si z toho moc velkou hlavu. Když jsem ale vystoupila na miniaturním parkovišti, udeřil mě do nosu plesnivý zápach plesnivých sýrů, které odjakživa nenávidím, a myslela jsem, že to se mnou na místě sekne. Zvedl se mi žaludek a přemýšlela jsem, jestli by se vyplatilo dětinsky vzdorovat s řečmi: já tam nejdůůů! a podobně. Usoudila jsem však, že je to k ničemu, zatnula jsem zuby a vešla do budovy. Bylo to něco jako muzeum a zároveň prohlídka procesu výroby.

Čekala nás asi hodinová cesta chodbičkami, kde se z reproduktorů ozývaly anglické řeči o tom, co právě vidíme za sklem, jak se postupuje zde a zde (ale neřekli mi, proč to tak smrdí). Když byla prohlídka u konce, spěchala jsem s úlevou do autobusu, zatímco pár zdatnějších zakupovalo v prodejně sýry jako suvenýr a ti nezdatnější se odebrali na záchod.

Když jsme posléze vyjeli, chvíli to trvalo, než jsme se napojili na nějakou dálnici. K tomu se váže krátký, ale vtipný zážitek: autobus kličkuje po úzkých silničkách mezi políčky, svítí sluníčko, všude zeleň a hněď a žádné krávy, prostě idyla, když v tom najednou - most! Nad námi. Železniční. To by ovšem nebylo nic zvláštního, nebýt skutečnosti, že v těchto končinách velký a prostorný průjezd nenajdete a že náš autobus byl patrový.

Řidič Kája zpomalil, až nakonec zastavil, kousíček před oním průjezdem. Druhý řidič Kája vylezl ven a šel obhlédnout onu překážku. Zmateně porovnával výšku průjezdu a výšku autobusu a snažil se vyhodnotit, jestli projedeme. Kdybych byla seděla dole, tak by mě to v tu chvíli asi pobavilo. Řidič Kája, ten který stál venku, nakonec asi usoudil, že projedeme, a tak začal pomalu mávat ručičkama a navigovat a vrhat ustrašené a výhružné pohledy na horní hranu průjezdu. A nakonec, světe div se, projeli jsme!

Poté nás čekala ještě dlouhá cesta do Paříže. Ještě než jsme dorazili do města, zpanikařila jsem, neboť z dálky byla vidět Eiffelovka tyčící se vysoko nad městem. Tak tam mě nikdo nedostane! Ne že bych se úplně bála výšek, ale příjemný pocit jsem z té ocelové obludy rozhodně neměla. Když jsme přijeli do města a hledali místo na zaparkování u Seiny, všichni jsme žhavili fotoaparáty a mobily a tak podobně. Bylo krásně. Nebe téměř bez mráčku, svítilo slunce, teplo tedy příliš nebylo a foukal trochu studený vítr, ale to pěkné fotce nezabrání. Bylo odpoledne. Čekala nás dlouhá projížďka lodičkou po Seině, kde vál ještě studenější vítr, ale odtamtud mám rovněž pár skvělých fotografických úlovků, takže nelituji.

Když jsme se vylodili na tom samém místě, kde jsme se nalodili, kousíček od toho ocelového monstra, vydali jsme se pěšky k pyramidě v Louvru. Měla jsem velký hlad. Podívali jsme se dovnitř do pyramidy, prohlédli si moc hezky zařízený interiér, krámky se suvenýry, dokonce se někteří z nás (včetně mě) stali obětí policejního hněvu, když jsme nepochopili, kudy máme jít, a oni si tudíž mysleli, že tamtudy jdeme schválně, a že jsme něco ukradli. Zmatené pohledy z našich tváří, nasupené z jejich, ale ačkoliv jsme neuměli ani slovo francouzsky, technika to za nás vyřešila, a po průchodu takovým tím tamtím, které vás oskenuje, se na nás policajti usmáli se slovy "sorry, sorry", a pustili nás dál.

Jelikož si někteří z nás (tentokrát jsem v tom já nejela) nestačili prohlédnout i záchody, tak se po srazu rada starších usnesla, že si tu čas pobytu ještě prodloužíme, ovšem na úkor katedrály Notre-Dame, což většinu z nás velmi zklamalo. Pak jsem se málem ztratila, ale o tom vyprávět nechci, protože se můj článek zase řítí do hlubin nečtivých délek a to jsem se ještě nedostala k tomu nejdůležitějšímu.

Následovala cesta přecpaným metrem k Eiffelovce. Naše skupina byla velmi početná, a tak se cestování stalo velmi dobrodružnou záležitostí. Naštěstí jsme vystoupili ve stejném počtu, v jakém jsme nastoupili, a žádná další krizovka se tudíž nekonala (uf!). Už byla tma. Měli jsme rezervaci ve vip noze věže, abychom nemuseli stát dlouhé fronty, takže jsme se patřičně vip tvářili. Jeden chlapec měl u sebe nůž (chytrák), a tak ho po vstupní prohlídce musel jít zakopat do parku, kde si ho po návratu zase vyhrabal. Jakožto skupina jsme nemohli jít po schodech, což jsme s Lenkou zamýšlely, ale museli jsme všichni výtahy. Cesta do druhého patra byla úděsná. Výtah jel našikmo. Všechna ta ocel byla bohatě osvětlená a rychle se míhala kolem. Viděla jsem pod sebou zmenšující se lidičky. Výstup. Druhé patro. Když jsem se podívala, kde jsem, rozhodla jsem se, že výš nejedu. Při představě, že budu ještě víc než jednou tolik vysoko, mě poléval studený pot. Obzvlášť při pohledu na výtahy, které nás měly dopravit do cíle. Byly jako vystřižené z jedné mojí noční můry.

Naneštěstí mě dlouhé čekání na výtah ve frontě uklidnilo a když jsem nastoupila, zatla jsem zuby a zavřela oči a už jen cítila zhoupnutí žaludku. Když jsem oči otevřela, zjistila jsem, že jsem to neměla dělat, protože se kolem nás velkou rychlostí míhají všechna ta žlutě nasvícená železa, což mi nedělalo moc dobře. Cesta nahoru jakoby trvala věčně.

Ale bylo to pak celkem fajn. Výška už mě tolik neděsila, spíš mi dělala problém ta cesta nahoru. Bylo to ale pořádně vysoko, to se musí nechat. Z fotek nic nebylo, kvůli tmě, ale pamatuji si to stále velmi živě, jak jsem viděla auta jako miniaturní světýlka a autobusy jako malé svítící červíky a lidi jsem neviděla vůbec.

Pak jsem se tam potkala s učitelem, který byl stejně jako já velice zklamán z vynechání Notre-Damu a rozhodli jsme se, že se tam půjdeme ve zbytku času podívat. Nikdo jiný se k nám nechtěl přidat, tak jsme šli sami. Cesta dolů z věže trvala dost dlouho kvůli značnému množství lidí, což nás hodně zdrželo. Byl rozchod do půlnoci a my to do půlnoci museli stihnout zase zpátky k věži, což bylo velmi málo času (nevím přesně, kolik bylo hodin, když jsme konečně vyšli, ale času bylo prostě málo). Kdo v Paříži byl, asi tuší, jak daleko je to k Notre-Damu od Eiffelovky, pro ty, co nevědí, jsem v Google Earthu změřila délku trasy, kudy jsme šli (kvůli tomu, že jsme šli po špatné straně řeky, jsme si to celkem natáhli): 5,3 km. Mladý učitel šel docela rychlým krokem, kterému jsem nestíhala, a musela jsem občas popoběhnout.

Když jsme zjistili, že je vážně málo času, prokládali jsme chůzi během. A tak jsme nakonec dorazili před katedrálu sprintem, já udýchaná a zpocená (on ne), vyfotili, vydechli a následoval sprint zpátky. Tentokrát naštěstí po kratší straně, ale beztak to byl pěkný kus cesty, a museli jsme to stihnout, než bude sraz u autobusu. Už jsem byla totálně vysílená a musím říct, že kdyby mě nehecovalo to, že se nechci shodit před učitelem, a taky to, že nechci dostat vynadáno kvůli pozdnímu příchodu, už bych se tam asi někde složila. Byl to snad můj největší sportovní výkon v životě. Musím se přiznat, že moc nesportuji a s fyzičkou jsem na tom bídně, ale nakonec jsem to dala. Přišli jsme pět minut po půlnoci. Měla jsem štěstí, že jsem byla s učitelem, jinak by z toho byl asi pořádný průser - takhle se nám jen všichni trochu zasmáli a pak už jsem nevnímala nic, protože jsem padla do sedačky a zalitá studeným potem okamžitě usnula.

Ale nelituju. Byla to šílenost a byla to skvělá šílenost, málem se strhnout deseti kilometry běhu kvůli dvěma minutám u nádherné stavby - ale já jí prostě musela vidět. A jsem ráda, že ještě existují šílení učitelé s nadšením, pochopením a zápalem pro šílené věci.