O křiku

Existuje snad zbytečnější nepříjemnost, než když jeden ječí na druhého?

Jen jedna krátká úvaha, která se mi právě honí hlavou. Nic světoborného nečekejte. Mám prostě jen potřebu se vypsat, podělit se o tu myšlenku, o ten otazník, co mi visí v hlavě a nechce odejít.

Proč se mu vlastně nikdo neubráníme? Asi nikdo z nás ho nemá rád. Každému je nepříjemné, když je adresován právě jeho osobě. Umí rozplakat. Umí naštvat. Umí přimět duši rezignovat. Umí přinutit seřvaného, aby začal řvát taky.

Přitom je to přece tak jednoduché, mluvit normálně. Máme pocit, že naše stížnosti, nadávky nebo osočování někdo uslyší lépe, když zvýšíme hlas? Myslíme si snad, že aby byl náš názor brán vážně, musíme ho vyjádřit patřičně nahlas?

Je to přece tak vyčerpávající - křičet i křik poslouchat. Tak ničivé. Tak narušující vztahy. Z člověka jindy schopného diplomacie se stává zvíře, jehož jediná obrana i útok jsou vytasené drápy. Ať už se křičí z jakéhokoliv důvodu, vždy to zvedne vlnu odporu. A ten je buď skrytý nebo přiznaný. Třeba když křičíte na děti. Neřeknou vám, ať držíte hubu, ale v tu chvíli vás v duchu nenávidí, ne proto, že si neuvědomují, kde je chyba, ale proto, že se cítí poníženy. Ale leckterý puberťák už vám to možná řekne, protože tu poníženost v sobě umí pojmenovat.

Křik je hrozně ponižující. Křičící se snaží dát nám najevo svou moc. Převahu a povýšenost. Navíc mi přijde, že mezi křikem a fyzickým násilím je tenká, sotva zpozorovatelná hranice. A fyzickým násilím nemyslím pouze facky nebo pěsti, ale i to, jaké fyzické důsledky po obyčejném řvaní seřvaný musí strpět. Jako třeba moje bolest žaludku.

Já osobně snáším křik velmi těžce. Málokdo to ví, protože se tvářím kamenně. Skoro nikdo netuší, že se pak zavřu v pokoji nebo jdu na záchod nebo se odklidím někam do soukromí a musím se pořádně vybrečet, smýt ze sebe všechno to ponížení, smýt ze sebe křivdu, ale i bolest a stud z oprávněných obvinění. Osuším si oči a zpět mezi lidi vyjdu s tváří hrdou či smířlivou, podle toho, jestli mi záleží na urovnání konfliktu nebo ne.

Lidi, prosím, nekřičte na sebe. Je to zbytečné. Je to zraňující. Je to sice lidské, ale pro nás všechny velmi škodlivé. Slibuju, že se budu taky snažit.

Žijme v míru.

O čaji

Včera večer mě napadlo, že jsem tady úplně zapomněla napsat o jedné mé velké vášni - o čaji.

Moje cesta k tomuto osvěžujícímu a chutnému nápoji byla dlouhá. Poprvé jsem byla v čajovně asi před třemi lety. Byla jsem zvyklá na sáčkované Pickwicky a tak mi to, co jsem tam ochutnala, vyrazilo dech. Upřímně řečeno, byla jsem znechucená. Zkrátka oslazená jahoda s ostružinou to nebyla.

Postupně jsem ale čaji - tomu pravému, čerstvému sypanému čaji - přišla na chuť. Vyvrcholilo to posledním půlrokem, kdy mi přijde, že už se bez něj nemohu obejít. Ať už v čajovně, nebo doma, vždy je to něco víc než pití, je to prožitek, je to rituál.

Hlavně, když si sama připravuji čaj doma. Na to se nesmí spěchat. I příprava je součástí rituálu.

Přivonět si k suchým stočeným lístkům.

Dát vařit vodu na sto stupňů.

Nalít jí do prázdné konvičky, aby se napařila a čajové lístky nebyly vystaveny velkému teplotnímu šoku. Mohly by se spálit.

Dát vařit vodu na sedmdesát pět stupňů.

Znovu si přivonět.

Prohlédnout si lístky.

Odměřit množství a nasypat do napařeného sítka v konvičce.

Zalít a čekat a přivonět a čekat a přivonět...

A pozorovat, jak se rozvíjí.

Můj nejoblíbenější druh čaje je Oolong. Je to tentýž lísteček jako na jakýkoliv jiný čaj zelený nebo černý - rozdíl je jen v přípravě. Oolongům se také říká čaje polozelené nebo modrozelené. Bývají nejvoňavější právě z trojice zelený - polozelený - černý.

A právě teď si vychutnávám svého Černého draka. I když název trochu klame, není to černý čaj, je to klasický oolong, ten nejzákladnější. Chutná báječně a omamně voní. Dostala jsem ho od spolužáků k narozeninám. Bylo to od nich velmi pozorné, protože jsem se asi jen jednou zmínila, že oolongy mám nejradši a taky že mám ráda velké baňaté hrnečky a přesně tyhle věci a jednu kuličku kvetoucího čaje mi přinesli, když jsem ležela v posteli se zlomeninou.

Jak říkám, čaj podle mě není jenom nápoj - je to prostředek, jak se sblížit s lidmi; cesta k meditaci, přemýšlení; je to rituál, při kterém si plně uvědomuji význam slova práce a představuji si, jak tyto lístky někde ve Fujianu poklidně sbírá nějaký muž nebo žena, aby je donesl ke zpracování a pak ke mně, abych si mohla vychutnat jeho chuť a vůni a krásu.

Populární Pampuch

Tedy aspoň u nás doma. Žádný zahraniční Pacman, kde se dají mrazit příšerky a sbírat nějaké superbodíky navíc, ale pravý český Pampuch bez jakýchkoliv vylepšováků z roku 1993.

To se skoro každý den sejdeme s dětmi u mého notebooku. Pustíme Pampucha a začneme hrát. Tedy já začnu hrát. A oni se pustí do mohutného fandění a povzbuzování. Vždy když už to vypadá, že mě příšerky chytí, ale já jim uteču, ozve se obdivné: Zuzi, jsi hustá.

Od nich snad nemůže být větší pocta než právě tahle obdivná slova. Jsou to moji miláčci, všichni.