Polsko

Tak jsem se právě vrátila z Polska.

Jím, vybaluju a stahuju fotky do počítače.

Bylo tam krásně. Napíšu o tom - potom.

Víkendový vandr

Dnes jsem se vrátila z jednoho fantastického, odpočinkově unavujícího výletu. Byl to dvoudenní vandr podél Úteráckého potoka na Plzeňsku. Přimíchala jsem se k tomu před pár týdny a nelituju.

Sice jsme jeli v trochu jiném složení, než bylo původně v plánu, ale to nevadí. Škoda, že Klárka musela zůstat doma kvůli přípravě na státnice. S ní by to bylo určitě ještě daleko lepší. Ale co už, snad jindy.

Složení bylo tedy takovéto: já, mí spolužáci Martin a Martin a jejich kamarádka Terka. Vyjeli jsme v sobotu ráno vlakem. Vystoupili jsme, přestoupili na motoráček, chvilku jeli a pak zase vystoupili. Počasí bylo přenádherné, příroda překrásná a krosna přetěžká. Na první louce taaakhle moc porostlé pampeliškami jsme se rozplácli a hleděli do dáli.

Šli jsme nádhernou krajinou, les voněl jehličím a louky kvítím (oblečení potem a boty bahnem), potoky zurčely a bublaly a ptáci nám do toho úžasně pěli. Měla jsem chuť zapět si také, avšak neučinila jsem tak, protože moje pěvecké schopnosti nejsou zdaleka hodné veřejné produkce.

Další pauzu jsme si dali na Falkenštějně, kde jsme to pojali velice pohodově a dokonce jsem si po obědě (drolící se chléb s paštikou, mňam mňam) dala dvacetiminutového šlofíka na trávě vyhřáté sluncem.

Na další pochod jsem měla tedy dost síly. V plánu byla návštěva zatopeného lomu. K němu vedla poněkud divoká cesta. Tedy vlastně ne, my jsme cestu nenašli, tak jsme si klestili tu divokou svou. Na značenou jsme narazili až o něco později, poté, co jsme zakusili kouzla bažin, nohou poškrábaných od klacků a spálených od kopřiv. Lom ale stál za to, byl fantastický. Takhle čistou vodu jsem dlouho neviděla, tak modrou, průzračnou, a taky takhle studenou a až moc mokrou. Na vykoupání to tedy rozhodně nebylo, nicméně jsme se vykoupali. Můj největší plavecký výkon spočíval ve třech tempech a urychleným během ven z vody z důvodů teplotních, respektive neteplotních. Většinu času jsme pak trávili na vyhřátých kamenech a sušili svá zubožená, studená těla.

Jednomu Martinovi to evidentně nestačilo a skákal do té ledárny pořád. My ostatní jsme místo toho raději sledovali, jak nám vysychá každý centimetr čtvereční kůže a nadávali na chladný větřík.

Po zastávce v lomu jsme pokračovali dál, a to na zříceninu hradu Gutštejn, kde jsem jako malá několikrát byla, tak jsem si rovnou nostalgicky zavzpomínala. Doufám, že ve svém pokročilejším věku už budu schopná ušetřit své děti, popřípadě vnoučata, sentimentálních vzpomínek na doby svého mládí, protože to bych jim opravdu nepřála. Takhle jsem tím trápila pouze Martiny a Terku.

Pod Gutštejem jsme si našli ohniště a zakempili tam. Muži šli ulovit mamuta a my ženy jsme udržovali oheň a upravovaly obydlí. Chlapci se vrátili, ale bez mamuta, načež dostali vynadáno, že nejsou schopni pořádně uživit jeskyni.

Nastlali jsme si pod budoucí lůžka pekelně tlustou vrstvu smrkového jehličí, na to čtyři celty a karimatky, a spalo se nám jako v peřinkách. Já jsem tedy vrchní zmrzlík, takže mi byla trošku zima, ale ne až tak moc, abych si na to tady sáhodlouze stěžovala. Ráno bylo trošku horší, rozehřívala jsem se u ohně zamotaná do deky a s posvátnou hrůzou sledovala onoho otužilého Martina, jak se polonahý oplachuje v potoce.

Po snídani (opět chleba, nečekaně) jsme se vydali dál. Prolezli jsme dva bunkry z druhé světové, prošli se nějakým tím lesíkem, zažili strmé klesání i stoupání. A v tom hle - potok! Jali jsme se najít vhodné místo na další svačinovou přestávku. Přišlo mi, že právě kvůli těmto příjemným pauzičkám se mi to tak líbí. Jenže tu byl malý problém - roztomilá kamínková přírodní miniplážička byla na druhém břehu a na tom našem jen měkká hlína a bláto. Tak jsme se tam tedy naboso přebrodili.

Jenže po svačince se nám už nechtělo máčet si ani nohy, natož boty, nebo ještě hůř - batohy a těla, a tak se ti naši gentlemani rozhodli, že nám postaví lávku. Kdesi za námi vyhrabali nějaké poražené stromky a jali se vymýšlet všelijaké technické vymoženosti, kterým jsme my, ženy z jeskyně, ani trochu nevěřily. Závěrečnou částí přechodu přes potok měl být skok o tyči, respektive o klacku zabodnutém do dna, na druhý břeh. Odhodlávala jsem se asi deset minut a nakonec skočila - naštěstí ne do vody, ale bylo to o fous. Terka na tom byla velmi podobně.

Rozhodli jsme se, že spíš než abychom pořád chodili, tak si takhle občas zablbnem, a když jsme narazili na nádherný jez, nadšení se ještě znásobilo. Skákali jsme pod ním po kluzkých kamenech na ostrůvek a zpátky a pak jsme se tam jen tak váleli a věnovali se různým činnostem - četbě, opalování, a kluci fyzice, protože je čeká zkoušení (dostali vynadáno, že se teď nemají co učit).

Závěrečný pochod na vlak už tak příjemný nebyl, slunce pražilo a my jsme spěchali, abychom to stihli. Vlak nám naštěstí neujel, ale bylo to jen o vlásek. Za nějakou hodinku jsme dorazili na zastávku a motoráček chvilku po nás.

Rozlámaná jsem dosti, spálená taky (koho by napadlo brát si opalovák, ehm), ještě nějaké to klíště by se klidně mohlo objevit, když už, tak už. Hned jak budu mít od Martina fotky, dám je sem, protože ty o tom asi vypoví víc, než moje vyprávění (a máme jich fakt dost).

Jinak zakládám nový šuplík s názvem Cestování, protože jsem zjistila, že cestovatelské zážitky tady mají silnou převahu nad ostatními články, tak je dám všechny pěkně do kupy. Zítra se koneckonců chystám do Polska, tak budu mít zase o čem psát, ale o tom až po návratu.

Cestám zdar!