úterý, 28. června 2011
Polské střepy a střípky I. - fotky
Polské střepy a střípky III.
Třetího dne jsme po snídani vyrazili do Wieliczky. V tomto malém městečku, nebo spíš pod ním, leží obrovský a krásný solný důl.
Zde je pár zajímavých faktů o dolu. Víc nemá smysl říkat - fotky řeknou více.
Důl je 327 metrů hluboký a celková délka chodeb dělá něco kolem 300 kilometrů. Veřejnosti jsou přístupná pouze necelá dvě procenta, my prošli podle průvodkyně jedno. Je zařazen mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Za války byl důl využíván Němci pro výrobu válečných zbraní. V dolu se nachází několik velkých síní a kaplí, které jsou prostě nádherné. Ze soli je tam všechno - od dlažby přes lustry až po sochy. Za rok údajně navštíví důl více než milion návštěvníků.
Prohlídka byla moc hezká, vyvedená, dobře připravená (zřejmě dlouholeté zkušenosti) a ani trochu nenudila. Dozvěděli jsme se něco o pověsti, která vypráví o vzniku dolu, také o běžném životě v dole. Průvodkyně byla mladá milá Polka s gramaticky perfektní a výslovnostně roztomile legrační češtinou. Moc se mi líbila ta vůně, svěží vzduch a přítmí. Moci tak jen nemuset tolik spěchat, ulehnout na solnou skálu, zavřít oči a relaxovat...
(Jo a lízli jsme si.)
Zde je pár zajímavých faktů o dolu. Víc nemá smysl říkat - fotky řeknou více.
Důl je 327 metrů hluboký a celková délka chodeb dělá něco kolem 300 kilometrů. Veřejnosti jsou přístupná pouze necelá dvě procenta, my prošli podle průvodkyně jedno. Je zařazen mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Za války byl důl využíván Němci pro výrobu válečných zbraní. V dolu se nachází několik velkých síní a kaplí, které jsou prostě nádherné. Ze soli je tam všechno - od dlažby přes lustry až po sochy. Za rok údajně navštíví důl více než milion návštěvníků.
Prohlídka byla moc hezká, vyvedená, dobře připravená (zřejmě dlouholeté zkušenosti) a ani trochu nenudila. Dozvěděli jsme se něco o pověsti, která vypráví o vzniku dolu, také o běžném životě v dole. Průvodkyně byla mladá milá Polka s gramaticky perfektní a výslovnostně roztomile legrační češtinou. Moc se mi líbila ta vůně, svěží vzduch a přítmí. Moci tak jen nemuset tolik spěchat, ulehnout na solnou skálu, zavřít oči a relaxovat...
(Jo a lízli jsme si.)
Polské střepy a střípky II.
Druhý den se po snídani jelo do Osvětimi. Zatímco běžná prohlídka se dělá tak, že nejdřív projdete jedničku a pak dvojku neboli Březinku, ale my šli přesně obráceně (a jsem za to ráda).
Co se Březinky týče, hrůza a děs. Nebo spíš smrt. Všude. Tak všude, že máte dojem, že jste vlastně taky mrtví. A nejenom smrt. Ale strašně, strašně moc lidského zoufalství a utrpení. Bylo to cítit ve vánku, který tam poletoval a jakoby nic ohlazoval staré rozpraskané zdi baráků. Bylo to cítit z kolejí, které vedou branou přímo dovnitř a umožnily tak více než jednomu milionu mužů, žen a dětí; židů, ateistů i křesťanů poznat absolutní peklo. Bylo to cítit i z jinak celkem roztomilého lesíka vzadu, jehož listy šuměly ve větru a kmeny, jež je živily, zažily všechno.
Bylo mi tam příšerně.
Šest plynových a spalovacích komor. Vše polorozpadlé, zničeno odbojáři i samotnými nacisty. Prach. Nářek. Ano, nářek všech těch lidí, slyšela jsem ho. Zdi, u kterých se střílelo. Místa, kde se umíralo.
Když jsme se po třech hodinách obcházení Březinky přesunuli do Auschwitz (Poláci nemají rádi, když se tomu říká Osvětim - pro ně je to Auschwitz a Osvětim je pouze ona vesnička okolo), s úlevou jsem zjistila, že mám nejhorší za sebou, ale zároveň jsem byla trochu zklamaná.
Co to z toho udělali? Taková komerce!
Ano. Procházíte budovou, kde máte automaty na jídlo, bufet, restauraci, poštu, pohledy s obrázky lágru a upomínkové předměty (!). Procházíte turniketem hlídaným dvěma muži v uniformách na malé nádvoří před samotným táborem. Slavný nápis Arbeit macht frei je zastrčený trochu za rohem. Uvnitř si vůbec nepřipadáte jako v koncentráku. Kolem vás chodí skupinky znuděných školáků, kteří se z dlouhé chvíle buď pošťuchují, honí nebo řehtají. Domy vypadají jako v poklidném anglickém předměstí a tu a tam je vysazený mladý stromek. Co barák, to expozice, fronty Japonců s elektronickým průvodcem a sluchátky na uších. Všude cedule nedotýkat se, nefotit, nechodit. Za mohutnými skly různé předměty.
Vůbec mě to tam neděsilo. Což mě vyděsilo.
Jedna dochovaná spalovací komora byla přístupná veřejnosti. To bylo jediné místo, kde jsem znovu cítila tu smrt a beznaděj. Slyšela ten nářek.
Víc k tomu napsat nemohu. Je mi z toho zle, jen na to vzpomínám. Je mi hrozně líto všech těch lidí.
Polské střepy a střípky I.
Po několika týdnech neschopnosti a nestíhání jsem se konečně dostala k tomu, abych o tom něco napsala. Beztak si myslím, že více a lépe než moje slova vyjádří atmosféru mého výletu fotky. Ty tu budou taky.
Velký dík patří mojí mámě, která byla tak neopatrná, že mi půjčila svou zrcadlovku. Ta se naštěstí v pořádku vrátila do Čech a já aspoň vím, co si pořídit, až nebudu vědět, co s penězi.
V Polsku jsem nestrávila nějak výrazně dlouhou dobu. Nocleh byl zajištěný na tři noci v Krakově. Tam jsme dorazili první den ráno a aniž bychom se stačili vzpamatovat z té únavné cesty, vypravili jsme se do města objevovat a obdivovat zdejší krásy. Zaujala mě především židovská čtvrť se dvěma velkými hřbitovy. Ten, který jsme navštívili jako první, byl asi impozantnější. Uprostřed rušného a hlučného města se nachází tiché a klidné místo s pečlivě stínící střechou z větví a listů prastarých stromů, zkrze které prosvítalo jen na pár místech slabé sluneční světlo a vrhalo mezi náhrobky poetické stíny. Kolem náhrobních kamenů se vinuly různé druhy zeleně, tvořící tak hustý porost, že místy nebylo pro samotné lístky vidět na nápisy.
Na druhém hřbitově mě zaujal starý židovský zvyk - místo květin pokládat na náhrobky kameny a kamínky, prý to pochází z dob putování pouští, kde nic jiného na ozdobu nebylo a hroby se tak zároveň zatěžovaly, aby nebožtíka neobtěžovala zvěř. Tento zvyk přetrval dodnes a na většině hrobů ty kamínky jsou a přibývají.
Krakov je krásné, zajímavé město. Má v sobě kousek kouzla přímořského městečka, ačkoliv od moře leží docela daleko. Večer to tam voní vlahým vzduchem, lidé se hemží mezi obchůdky a kavárnami, centrem města jezdí kočáry s koňmi pro turisty a kam se podíváte, tam najdete stánek. Neskutečné množství holubů (víc jich možná bylo akorát tak na Náměstí svatého Marka v Benátkách) poletovalo různě kolem a taky kálelo různě kolem.
Jídlo mají dobré, celkem stejné i stejně drahé jako u nás, ale oblečení, boty a doplňky jsou výrazně levnější, čehož jsem využila a svůj šatník rozšířila o klobouk a také o náramek a korále.
úterý, 7. června 2011
Neschopnost
Uááá, já se nemůžu dohrabat, abych napsala o tom Polsku. Nejhorší je, že čím víc to budu odkládat, tím míň toho pak budu schopna napsat (ach, démon jménem prokrastinace!). A ani teď na to vůbec nemám.
Tak trochu totiž nestíhám, je toho nějak moc. Ve škole samozřejmě doháním co se dá. Výkresy! A jsem chudý chudičký student, nucen odpracovávat si čaj v čajovně, protože... protože chudý student, víte?
Byl by fajn nějakej job. Rozeslala jsem milion mailů na všelijaké pochybné brigády, protože na nepochybnou už dnes nenarazíte. Hm. Třídit odpad v kauflandu každý ráno ve čtyři se mi zrovna nechce, navíc by to časově zasahovalo do mého druhého, jaksi dobrovolného a neplaceného jobu, kde se snaží vymýt mi mozek stavařskýma řečma. Hosteska? Prý možná, ale budu chodit po světě s růžovou parukou a promovat kosmetiku (to teda nebudu). Jen jestli já nejsem spíš hrdá než chudá? Vyučovat autocad. To bych ráda.
Ach jo.
Neschopná.
Furt venku.
Furt v knihách. (Alchymista, Jáma a kyvadlo, Ostře sledované vlaky, Zločin a trest, Krakatit, Alchymista, Alchymista...)
A furt se topím v čaji.
V Plzni u strouhy je nádherně.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)











































